A zrodil se Personal Jesus. Temný příběh nejslavnějšího alba Depeche Mode

Nestává se kapelám často, aby se až sedmá studiovka stala tou nejslavnější. Psal se rok 1990, Depeche Mode byli na scéně už deset let, jezdili po světě, vystupovali i za železnou oponou včetně Československa (viz památný koncert v pražské Sportovní hale v roce 1988) a narazil na ně každý, kdo se alespoň trochu zajímal o synthpop. To ale pořád nebylo nic ve srovnání s popularitou, která přišla po vydání Violator. „Možná jsme o sobě měli víc mluvit jako o rockové kapele,“ vyprávěl v té době Martin Gore v rozhovoru pro NME uvozený perexem označujícím Depeche Mode za jeden z největších britských popových fenoménů. „Kdybychom se tak tvářili, možná by nás lidi brali víc vážně. Jenže my takoví nejsme. Jsme popová skupina a jsme na to hrdí. Jediné, co umím skládat, je pop, bez ohledu na to, jak temný či perverzní může některým lidem připadat.“

Zatímco osmdesátá léta strávila skupina intenzivním vydáváním – až na výjimky – v tempu jedno album ročně, s Violator si dala na čas. Předchozí Music for the Masses vyšla v roce 1987 a od té doby nic. „Během posledních pěti let jsme náš postup dotáhli k dokonalosti. Nejprve moje demáče, pak měsíc programování ve studiu. Řekli jsme si, že první deska, kterou vydáme v devadesátkách, bude jiná. Věděli jsme, že díky způsobu skládání to i tak bude znít jako Depeche Mode,“ vysvětlil rozestup Gore ve zmíněném rozhovoru pro NME. „Tentokrát jsme se rozhodli osekat všechnu tu předprodukční práci na minimum. Začala nás trápit nuda z toho, že jsme v tom našem zaběhnutém přístupu dosáhli maxima,“ doplnil ho tehdy Alan Wilder.

Každý má svou roli

Zatímco předchozí desky měly pevnější autorský i nahrávací režim, s albem Violator se kapela rozhodla jít cestou co největší improvizace. Goreovy demáče nakusovaly novou hudbu jen v hrubých obrysech, mnohem častěji se ve studiu házely do placu nápady, jimiž se pak Wilder s producentem Floodem probírali. „Tak jsme tehdy jako kapela fungovali,“ vzpomínal Wilder v knize Depeche Mode: A Biography. „Přijali jsme, že každý z nás má nějakou roli. Nesnažili jsme se udělat všechno najednou. A tak jsme na začátku každé písně dali dohromady nápady. Fletch a Mart odešli a vrátili se až potom, co jsme na tom zapracovali, aby nám řekli, co si o výsledku myslí.“

Enjoy the Silence: Nejprodávanější hit kapely.

Může se to zdát jako punkový přístup, ale pravda je trochu jiná. Depeche Mode byli puntičkáři, pečlivě si tvorbu a produkci hlídali, a i když se rozhodli udělat album tentokrát jinak, některé kroky stále promýšleli dopředu. Dokazuje to rozhovor s Françoisem Kevorkianem, který Violator míchal. „Potkali jsme se v létě 1988 v Londýně, byla to věcná a uvolněná schůzka. Seznámili mě s jejich plánem, abych jim smíchal první singl. Když se jim to bude líbit, udělal bych rovnou celé album. Hned jsem se mezi nimi cítil příjemně a vítaně, protože v tom, co chtějí, šli přímo k věci. Cítil jsem z nich nadšení pro album, které měli už zpola rozplánované, a rychle jsme se na sebe dokázali napojit. Je inspirativní, když se nemusíte plácat mezi řadou manažerských rozhodnutí a můžete to dělat jednoduše a přímo,“ pravil pro fanouškovský web Home. 

Právě Flood a Kevorkian jsou ti, kdo spolu s Depeche Mode dali albu Violator konečnou podobu. Dave Gahan byl z Kevorkianova míchání tak nadšený, že mu chtěl zpětně dodat větší zásluhy. Mistr zvuku v rozhovorech komplimenty rád vracel: „Upřímně si myslím, že na jménu autora mixu nezáleží. Skládání, produkce i to, jak písně ve studiu nahráli, byla od nich tak famózní práce, že si na tom někdo jako já nemůže připisovat jakékoli zásluhy. Už ty hrubé demáče zněly prakticky jako hotový produkt. Dovedu si akorát představit, že jsem albu dodal trochu jiný zvuk, než měly předchozí desky.“ Skromná slova od chlapíka, co předtím míchal třeba Kraftwerk! 

V duchu Pet Shop Boys

Ne všechno ale bylo tak dotažené, jak by se z předchozích slov mohlo zdát. Naopak, některé skladby měly znít úplně jinak. Například jeden z nejslavnějších hitů
Enjoy the Silence. „Původní demáč byl hodně pomalý a minimalistický, jenom já a harmonium. Alan ale dostal nápad s beatem. Přidali jsme ten sborový motiv a Alan s Floodem mi řekli: ‚Nechceš do toho hrát ještě nějakou kytaru?‘ Složil jsem tedy ten riff a myslím si, že to byl jediný moment v naší historii, kdy jsme se na sebe ve studiu podívali a hned si řekli, že možná máme hit. V elektronické hudbě jste mohli dělat všechny ty věci, které vám přišly vzrušující na punku, a k tomu to znělo futuristicky,“ vzpomněl v rozhovoru pro časopis MOJO Martin Gore.

Po svém a poněkud vtipněji popsal proměnu Enjoy the Silence Alan Wilder v sérii otázek od čtenářů magazínu Recoil. „Když jsem píseň slyšel poprvé, okamžitě jsem si představil, jak ji zpívá Neil Tennant. Na té pasáži, kde se zpívá All I Ever Wanted, bylo něco, co mi znělo jako křeček… eh, totiž jako Pet Shop Boys! Ale většina písní Depeche Mode oproti původním demáčům změnila tempo, i když ani v jednom případě to nebyl extrémní skok.“ Došlo i na pár skladeb, se kterými se kapela trápila. Vzpomíná opět Wilder: „U Policy of Truth nám zabralo celou věčnost přijít na hlavní funkční riff. Dokonce jsme se dostali do bodu, kdy jsme tam zkoušeli flétnu!”

Personal Jesus: Violator znamenal větší příklon ke kytarám.

Když nahrávání skončilo, skupina se svědomitě držela principu rozdělení rolí. Jakmile předala nahrávky Kevorkianovi, snažila se mu do práce moc nekecat. „Bylo znát, že kapela u toho zdlouhavého a mučivého procesu míchání nechtěla být. Toužili uchovat si na svou hudbu čerstvý pohled, což se člověku jen těžko podaří, když hodiny sedí ve studiu a posloucháte něco pořád dokola,“ vzpomíná Kevorkian. „Díky tomu jsme dostali prostor a klid na práci bez ohledu na to, kolik bylo hodin. Alan Wilder nás na začátku každé skladby nasměroval, vysvětlil, jak vznikla, co jí chtěli říct a jak by měla znít. Když už kapela byla ve studiu, většinou se poflakovala po zázemí a do režie jen sem tam někdo nakoukl. Tohle na nich fakt oceňuji. Nemluvě o tom, jak museli být při tom čekání na výsledek nervózní.“

Název alba vznikl jako vtip

Když deska Violator 19. března 1990 vyšla, okamžitě se z ní stal hit. Nadšené recenze mohli hudebníci přehazovat vidlemi a komerční úspěch to byl nekompromisní –
v USA, kde se do té doby Depeche Mode úplně nedařilo, se prodalo více než milion kusů. Když měla kapela v Los Angeles v obchodě s deskami podpisovou akci, dorazilo na ni 17 000 fanoušků (podle některých vyprávění dokonce 20 000). Paradoxně to byla doba, kdy se hudebníci vyhýbali médiím, což se ale dalo pochopit. Jak řekl Dave Gahan v magazínu Rolling Stone v jednom z mála rozhovorů, které tehdy dal, Depeche Mode byli kapela, do které si každý rád kopnul. „A přesto jsme prorazili. A furt se ptali: Proč? Proč myslíte, že jste tak úspěšní? Proč si myslíte, že jste na tomhle světě? Dostal jsem se v rozhovorech do bodu, kdy jsem odpovídal: ‚Jděte do prdele‘ a odešel pryč.“

Gahan se tehdy rozhovorům vyhýbal skoro úplně, o to víc vyprávění máme s Gorem a Wilderem. Vraťme se ještě k rozhovoru pro NME z úvodu tohoto textu. Martin Gore přiblížil, co vlastně znamenal název Violator – tedy ten, kdo porušuje zákony nebo dělá bordel ve společnosti: „Vymysleli jsme to jako vtip. Chtěli jsme co nejextrémnější, nejkomičtější heavymetalový název, jaký nás napadne. Vlastně by mě překvapilo, kdyby ten vtip lidem docvakl. Když jsme předchozí album nazvali Music for the Masses, vytýkali nám, že se chováme povýšeně a arogantně. A my si přitom jenom dělali srandu z toho, jak málo toho prodáme. Ty skladby byly totiž všechno, jen ne hudba pro masy.“ 

To se s Violator definitivně změnilo. Komerční úspěch alba udělal z Depeche Mode globální hvězdy, ačkoli se tehdy z čistě obchodního hlediska zastavili těsně pod vrcholem.
Na první místo prodejnosti v Británii a USA se dostali až s další deskou Songs of Faith and Devotion. Čísla stranou, už na začátku příprav si kapela stanovila za cíl vstoupit do nové dekády se silnou deskou. Nejen že se jí to povedlo, ale výsledek nejspíš předčil veškerá očekávání. Na druhou stranu se není čemu divit. Když vydáte album s písněmi jako Enjoy the Silence, Personal Jesus, Policy of Truth nebo World in My Eyes, můžete si lepší vstup do další dekády představit jen stěží.