Let’s Dance je fenomenální album. I když obsahuje několik nadčasových hitů včetně nesmrtelného titulního singlu, zároveň drží jako celek. Žádná vata, stoprocentní kvalita. Reflektuje svou dobu, Bowie ovšem taktéž dobové trendy sám ovlivnil. Dokázal propojit střední proud s uměním. To se sice v dějinách populární hudby povedlo více hudebníkům, ale Let’s Dance patří mezi nejzářnější příklady. Možná je dokonce ten nejlepší.
Čas na změnu
Album nevzniklo jen tak z plezíru. Šlo o vygradování tvůrčí proměny, kterou Bowie procházel už pár let. Dávno patřil mezi respektované umělce, což definitivně potvrdil na konci sedmdesátek známou berlínskou trilogií alb. Jenže po ní se rozhodl vydat úplně jinou cestou. Rock, glam rock i new wave, žánry definující Bowieho tvorbu v sedmdesátých letech (a žánry Bowiem zčásti definované) sice stále byly při síle, ale měnily se jak hudební trendy, tak zvuk celkově. Nástup synťáků byl tak masivní, že překopal pop, alternativní scénu i taneční hudbu. Vznikaly nové žánry jako synthpop a new romantic a právě k nim David Bowie přilnul.
Původní verzi Cat People v produkci Giorgia Morodera Bowie později nahrál znovu.
Začátek 80. let je obdobím, kdy zpěvák překvapil řadu dlouholetých fanoušků, protože začal oslovovat úplně nové publikum. Už singl Ashes to Ashes z roku 1980 svým důrazem na synťáky signalizoval změnu. Následovalo Under Pressure s Queen, další jedinečný singl vymykající se tomu, co jsme jak od Bowieho, tak Queen do té doby slyšeli. A definitivní štempl dal novému směru singl Cat People (Putting Out Fire). Jde o titulní skladbu ze stejnojmenného filmu. Na ní Bowie spolupracoval s Giorgiem Moroderem, italským disko producentem a jednou z nejvýraznějších osobností taneční hudby z přelomu 70. a 80. let.
To všechno dokazuje, že zpěvákovo vykročení do mainstreamu nebyl žádný experiment ani náhoda, on se tím směrem vydal záměrně a pragmaticky. Jistou roli hrál bezpochyby i fakt, že se ve zlém rozešel s labelem RCA Records a následující deska, první pod vydavatelstvím EMI, měla symbolicky otevírat novou kapitolu.
Žádný jazz, ale hity!
Když se řekne Let’s Dance, je třeba jedním dechem zmínit producenta Nilea Rodgerse. Právě on byl zásadní postavou podílející se na úspěchu alba. Jako kapelník a skladatel skupiny Chic patřil mezi komerčně nejúspěšnější autory 70. let. Jeho specifický cinkavý styl hry na kytaru se stal takovým symbolem zlaté éry diska, že se k němu později hlásili třeba i Daft Punk, se kterými Rodgers pracoval na Get Lucky. A v neposlední řadě šlo o producenta, jenž uměl propojovat tanec, synťáky, pop i kytary. Stál za komerčním úspěchem Sister Sledge nebo Diany Ross, později produkoval třeba Madonninu desku Like a Virgin nebo Notorious od Duran Duran. A právě tohoto chlapíka si David Bowie vybral, aby společně vytvořili další album.
Let’s Dance zaškatulkovala Bowieho v image, které se nemohl zbavit.
Jak Rodgers loni prozradil časopisu GQ, okamžitě si padli do noty, byť se jejich představy zprvu lišily: „Když jsme se setkali poprvé, povídali jsme si o avantgardním jazzu a jeho znalosti na mě opravdu mega moc zapůsobily. Jakože fakt mě tím odpálil. On byl nadšený úplně stejně, netušil, že jsem takový jazzový fanatik, a to mezi námi nejspíš vytvořilo pouto. V tomto ohledu jsme byli spřízněné duše a díky tomu mi na druhé schůzce řekl, že chce, abych mu produkoval desku. Myslel jsem si, že budeme dělat nějaký cool vesmírný jazz, progrockovou desku.“
Jenže Rodgers, jakkoli fenomenální muzikant s rozhledem, byl především hitmaker, co složil Le Freak, We Are Family nebo I’m Coming Out. „Takže když mě Bowie přibral do týmu, řekl mi: Proto jsem si tě najal. Chci s tebou pracovat, protože chci hity. A teď nemyslím jeden, chci jich mít plné album.
Singl z desky Never Let Me Down, kterou Bowie později označil za ztrátu času.
Bolavý nevděk
Byl tu ovšem jeden problém, se kterým si Bowie nevěděl rady. Nedokázal říct Tonymu Viscontimu, producentovi posledních čtyř alb včetně berlínské trilogie, že s ním už nepočítá. Ba naopak. Visconti se podle všeho, jak prozradil Nicholasi Peggovi při práci na zpěvákově životopisu The Complete David Bowie, připravoval na další práci: „Tohle mě opravdu hluboce ranilo, protože jsem měl čas na Let’s Dance normálně zanesený v diáři a on mě dva týdny před startem odkopnul. Tři měsíce v kuse mi říkal: nech si na prosinec volno, budeme dělat na nové desce. A jak se blížil termín, zavolal jsem Coco, jeho asistence, a ta mi řekla: Víš, měl bys vědět, že on už je dva týdny ve studiu s někým jiným. Klape jim to, takže už tě nebude potřebovat. Je mu to moc líto.“
Inu, ani charismatičtí borci Bowieho formátu se občas nevyhnou nevděčným hvězdným manýrám. Zabouchnout takhle před nosem dveře dlouholetému producentovi, to je smutný rozchod téměř filmového formátu. Není divu, že Visconti zahořkl a na Bowieho na dvacet let zanevřel. Buďme ale rádi, že k sobě oba pánové znovu našli cestu a od desky Heathen z roku 2002 spolupracovali dál.
Sám sobě škatulkou
Vraťme se ale zpátky do newyorského studia Power Station, kde na podzim 1982 album Let’s Dance vznikalo. „Měl velmi avantgardní způsob nahlížení věcí,“ vzpomínal později Rodgers. „Popisoval mi nápady svým zvláštním způsobem, ale chápal jsem všechno, co říkal. Takové spojení umělce a producenta bývá vzácné, ale je přesně to, o čem sníte. Sníte o lidech jako David Bowie, kteří na vás mluví, jakoukoli kadencí chtějí, a vy stejně naprosto všemu rozumíte a všechno do sebe zapadá. Pak jenom řeknete: Máš to mít, kámo, sedni si a dej si voraz, za deset minut to bude. David byl jedním z nejbáječnějších lidí, s jakými jsem kdy spolupracoval.“
V Ashes to Ashes nakročil Bowie k synťákům.
Je velká škoda, že zatímco Nile Rodgers rád dává rozhovory a často v nich na Bowieho vzpomíná, zpěvák sám byl v tomto ohledu skoupý. Vytyčil si nějaký cíl, kterého dosáhl, ale s odstupem času na éru svého komerčního vrcholu nevzpomínal v dobrém. V létě 1995 se v rozhovoru pro časopis Interview pokusil celý svůj odstup shrnout: „Na začátku osmdesátek jsem se snažil vyniknout a opravdu jsem měl velký úspěch, ale najednou jsem nebyl ten ‚největší kultovní umělec‘. S Let’s Dance jsem se dostal do mainstreamu a snažil jsem se toho držet na dalších nahrávkách, ale tím jsem akorát sám sebe zaškatulkoval. Nebylo snadné, aby mě lidi vnímali i jinak než jako toho chlápka v bílém kvádru, co zpívá Let’s Dance, a to mě dohánělo k šílenství. Úplně mi to sebralo jakoukoli chuť experimentovat.“
Bowie šel v sebekritice ještě dál, snad aby se demonstrativně od svého popového období odstřihl. „Zamyslel jsem se sám nad sebou a došlo mi, že tvořím pro publikum, a ne kvůli sobě. Naprostým dnem pro mě bylo Never Let Me Down. To byla fakt příšerná deska. Neměl jsem se vůbec obtěžovat chodit s tím do studia.“
Aby bylo jasné, že za komerčním obdobím udělal definitivní tečku, dodal: „Já vážně nemám moc důvodů babrat se v minulosti, protože si nejsem jistý, že pro mě minulost vůbec existuje.“ Je to sice trochu šířeji pojatá myšlenka, nicméně dost vystihuje Bowieho neochotu se k nahrávkám z 80. let vracet. A taky vysvětluje, proč se autorsky na dlouhou dobu odmlčel a po Never Let Me Down šest let nic nevydal. Mimochodem, následující album Black Tie White Noise z roku 1993 produkoval opět Nile Rodgers.
Pomoc Iggymu
S tou škatulkou nebyl daleko od pravdy. Když Let’s Dance 15. dubna 1983 vyšla, řadě lidí právě tehdejšího Bowieho vryla do paměti. Žádný Ziggy Stardust z dřívějších let, žádný elegán z pozdější éry, ale tanečník v kvádru.
Navzdory pozdějším rozpakům šlo ve své době o dokonalou nahrávku. Mísila v sobě new wave, synthpop, rock i postdisco, žánry, které tehdy frčely, a Bowieho klipy do intenzivní rotace hladově nasadila i MTV. Deska se dostala na špici prodejnosti v řadě zemí včetně domovské Británie a USA a zpětně nakopla prodejnost starších zpěvákových nahrávek.
Navíc měla pozitivní vedlejší efekt. Na Let’s Dance nazpíval Bowie píseň China Girl, kterou kdysi v Berlíně složil s Iggym Popem pro jeho album The Idiot. A komerční úspěch nové verze konečně pomohl Iggymu postavit se finančně na nohy. Podobnou vlnu zájmu zařídila coververze Criminal World skupině Metro. Ta už tou dobou sice nehrála, ale tantiémy se počítají. Tuplem pro zpěváka Petera Godwina rozjíždějícího tou dobou sólovou dráhu.
Úspěch nové verze China Girl zpětně pomohl Iggymu Popovi.
Jak už to občas bývá, můžeme se dnes pousmát nad dobovými recenzemi, které nedokázaly odhadnout budoucí slávu Let’s Dance. Novináři celkem logicky vytýkali Bowiemu, že slevil ze svých uměleckých hodnot. Ve srovnání s předchozími nahrávkami označovali nový repertoár za popík, byť skvěle podaný a zprodukovaný. Ono se jim nelze moc divit, vždyť i David Bowie byl s odstupem času k tehdejší tvorbě skeptický. Později ovšem došla nahrávka docenění a ty samé časopisy, které Let’s Dance kdysi nešetřily, ji v současnosti ve svých bilančních žebříčcích označují za zásadní nahrávku 80. let. Což je naprosto správně.
Je pravda, že Bowie tehdy moc neexperimentoval a představil přímočařejší, k většinovému publiku vstřícnější písně. Jenže zároveň Let’s Dance svým obsahem pořád čněla nad tehdejší popovou produkcí jako solitér. I dnes dokazuje, že svět umění a hitparád se dokáže prolnout bez zbytečného šaškování a líbivosti na první dobrou. Byť to od umělce vyžaduje určité ústupky, ke kterým se později možná nebude chtít hlásit.