Polovina první dekády nového milénia, to byla pro rockovou hudbu hodně turbulentní doba. Nástup indie kytarovek prakticky překopal klubovou scénu i obsah mainstreamových rádií a hudebních televizí. Britpop a nu metal najednou vypadaly jako hudba pro dědky. Kapely jako The Strokes, The Vines, The Hives nebo White Stripes, to byla ta nová, svěží muzika nastupující generace nových rockerů. Velká Británie jako kdyby trochu zaspala dobu. Měla své indierockové kapely, to ano. Franz Ferdinand, Kasabian, Kaiser Chiefs nebo Bloc Party, to jsou všechno výrazná jména. Jenže z hlediska komerčního úspěchu a hudebního exportu tentokrát Británie klusala za zbytkem anglofonní scény, tuplem ve srovnání s o dekádu dřívější expanzí britpopu.
Právě americké indie kapely poslouchali v začátcích členové Arctic Monkeys. Sehrávali se na coverech White Stripes, nemohli se nabažit The Strokes. „Na škole, když naše kapela začínala, jsem si jejich debut Is This It pouštěl pořád dokola,“ prozradil frontman Arctic Monkeys Alex Turner v rozhovoru pro NME. „Poslouchala je hromada lidí, takže tak zněla hromada kapel. Pamatuju si, jak jsem se musel soustředit, abychom nezněli jako The Strokes. Jakmile se v nějaké naší písničce objevil náznak podobného zvuku, tak, ač nerad, jsem to rovnou škrtal.“
Síla internetu
Arctic Monkeys se dali dohromady v Sheffieldu ještě na střední. Milovali indierock, jakmile někde okolo hráli The Vines nebo The Strokes, Turner a spol. dali do kupy peníze z brigád, koupili si lístky, bookli hostel a vyrazili. Nasávali atmosféru hlavně z koncertů, což později přetavili do vlastní práce. Byl začátek milénia, éra, kdy se hudba online šířila hlavně díky aktivitě fanoušků, kteří nahrávky umisťovali na sdílené služby a pirátské servery. A Arctic Monkeys tomu nadšení šli naproti. Jakmile nahráli nějaký demáč, vypálili ho na pár nepopsaných cédéček, která rozdali na koncertech, a o zbytek se postarala komunita.
„Stejně jsme ty demáče nikdy nedělali pro prachy,“ popisoval v rozhovoru pro časopis Prefixmag bubeník Matt Helders. „Rozdávali jsme je zadara. To byla dobrá cesta, jak to dostat lidem do uší. A pomohlo nám to na koncertech, protože publikum znalo slova a zpívalo si s námi. Rozhodně si na to nemůžeme stěžovat.“
Když začala kapela v roce 2005, tři roky po založení, pracovat na debutové desce, měla už díky tomu solidní komunitu. Fanoušci dokonce založili a spravovali profil Arctic Monkeys na MySpace. A jejich písničky se šířily i přes jiné, tehdy se teprve rodící sociální sítě.
Snový hit
Turner a spol. se zkrátka stali virální senzací dávno předtím, než slovo virál vešlo do povědomí. Cítili zájem ze strany fanoušků, labelů i médií a možná tušili, že díky tomu jejich debutový singl I Bet You Look Good on the Dancefloor nezapadne. Ale takový úspěch nejspíš nečekal nikdo.
Singl vlítl na podzim 2005 do rockových a velmi záhy i mainstreamových rádií s razancí meteoritu a z Arctic Monkeys udělal okamžitě jednu z nejsledovanějších kapel na scéně. Byl to typický indie rock, jasně, to šlo poznat po několika taktech. Ale zároveň byl originální, jaksi britský. Byla v tom punková syrovost a postpunková melancholie. A taktéž nesmírně zábavné Turnerovy texty, v nichž dělal narážky na Shakespeara, Orwella, Duran Duran a zároveň pořád zpíval jenom o kalení a nočním životě v Sheffieldu.
Deska jako velký mejdan
V tomto duchu se nenesl jenom pilotní singl, ale celá debutová deska Whatever People Say I Am, That’s What I’m Not. Kapela ji nahrála přes léto 2005 ve venkovském studiu The Chapel, a když si ji poslechnete i po těch dvaceti letech, pořád je svěží, strhující, šťavnatá. Hodně tomu pomohl Jim Abbiss, který přišel s netradičním rozestavením nahrávání. „Postavil jsem je všechny do kruhu okolo bicích. Dal jim sluchátka a začalo se nahrávat. Alex byl na pár písniček totálně rozhozený, protože se snažil pořád zpívat, ale dvě třetiny písní nakonec zvládl odehrát jenom na kytaru a zpěvy dodělat později.“
Kapela s producentem byli domluvení, že se pokusí nahrát co nejjednodušší, nejživější možnou desku. Proto se moc nemazali s postprodukcí či nahráváním po stopách. Nejlépe je to slyšet v závěrečné A Certain Romance, která je dokonce celá pořízená na jeden náběr, i když má pět a půl minuty.
Arctic Monkeys tehdy přišli díky šílenému žánrovému mixu se zvukem, jaký žádná jiná kapela neměla, a poznali jste je na první poslech. To bylo v té záplavě indierockových skupin naprosto zásadní a nedocenitelné. Turnerova parta chtěla nahrát desku zosobňující jejich život teď a tady. Kytary na krku, pivko na kombíčku a rozjedem mejdan. Debut je čtyřicet minut příběhů a obrazů ze života sheffieldských klubů a kaleb na privátech. Aby kapela dotáhla koncept desky do dokonalosti, dala kamarádovi Chrisi McClureovi jednoho rána 700 liber se slovy, ať si udělá tour de pub po Liverpoolu a zkusí se co nejvíc zhulákat. Fotka vznikla druhého dne nad ránem v klubu Korova, solidně vylitý Chris na ní opilecky mžourá do kamery a spokojeně si potahuje z cigarety.
Obal ve své době vzbudil kontroverzi, protože byla éra postupného omezování cigaret ve veřejném prostoru a najednou tu byla úspěšná a v médiích probíraná deska se spokojeným kuřákem na titulce, což vedlo k absurdním situacím. Například když kapela oponovala, že jde ve skutečnosti o protikuřáckou fotku, protože je z ní jasné, že Chrisovi je z potahování kouře na blití. Na blití mu té noci samozřejmě bylo, ale komu ne, když by od rána popíjel na účet kapely.
Debut lámající rekordy
Že je internet dobrý sluha, ale špatný pán, se přesvědčili sami Arctic Monkeys. Už jsme pravili, že jejich hudba se dostala mezi lidi díky komunitě využívající pololegální až nelegální sdílení online souborů. Fanoušci byli věčně hladoví po jakémkoli novém materiálu, a tak nejspíš nepřekvapí, že se Whatever People Say I Am, That’s What I’m Not nakonec objevila na pirátských serverech měsíc před vydáním.
Šlo ovšem o paradoxní situaci, která prodejům pomohla, místo aby jim uškodila. Kdo slyšel desku v předstihu, rozjel šeptandu, že to bude velký. A tak když debut 23. ledna 2006 vyšel, prodalo se ho za jediný den 120 000 kusů. Arctic Monkeys si připsali první rekord za nejrychleji prodávaný britský debut během prvních 24 hodin od vydání. Za pár dní měli rekord i za nejlépe prodávaný debut v prvním týdnu. A když o měsíc později vyšla deska v USA, stala se tam druhým nejprodávanějším nezávislým debutem v historii.
Ono se není čemu divit, kromě pilotního singlu následoval další number one hit When the Sun Goes Down a silných skladeb je tam tolik, že by se daly jako singly vydat klidně každá druhá.
Ta živelnost a nespoutanost debutu z následujících desek postupně mizela. Logicky, Arctic Monkeys se vyvíjejí, jsou zkušenější, technicky vyspělejší a zkrátka nelze zopakovat výkon, jako když jste začínající teenageři. Jak Alex Turner přiznal v rozhovoru pro Billboard, v určitém bodě kariéry kapela měla problém skladby z debutu vůbec hrát naživo.
„Jednoznačně jsme bojovali s pocitem, že hrajeme spíš naše vlastní cover verze. Ale jsou to ty nejlepší a nejvěrnější covery, jaké publikum může dostat. Naše první deska byla jedinečná díky tomu, že od chvíle, kdy se zapnulo nahrávání, jsme hráli totálně na hranicích našich tehdejších možností. Všechno to naše nadšení i naivitu dneska zkrátka už nemůžeme na pódiu do těch písní znovu dostat.“
Krásná slova na závěr, nadšení a naivita jako kdyby byly kořením celého debutu. Jsou z něj hmatatelně (nebo spíš slyšitelně) cítit a dokazují, že ačkoli měli Arctic Monkeys v začátcích složitou pozici, protože začínali jako jedna kapela z mnoha v šílené záplavě indierockových interpretů, někdy stačí právě to nadšení a naivita, abyste vynikli v záplavě kalkulu.