Obrázek k článku Prezident je b***a! Aneb lesk a bída českých prezidentů v populárních písních
| Josef Vlček | Foto: Michal Růžička / MAFRA / Profimedia

Prezident je b***a! Aneb lesk a bída českých prezidentů v populárních písních

Prezidentská píseň je specificky český popový produkt. Zabývá se oslavou nebo kritikou muže, který je zde považován za nejdůležitější osobu ve státě, i když jeho pravomoci nejsou vlastně nijak veliké. Český stát měl v uplynulých třiceti letech tři velmi výrazné prezidenty, přičemž každý z nich byl natolik silnou figurou, že k ní občané museli zaujmout jasný postoj. Dodnes se říkává „to bylo za Havla, to bylo za Klause, to bylo za Zemana“. Ale co se o nich hrálo a zpívalo?

Nemá cenu opakovat mnohokrát omletou pravdu, že my Češi jsme věčně nespokojený národ. Prezidentské písně jsou toho dokladem. Jen pár havlovských písní vyjadřuje pozitivní vztah k některému ze tří prezidentů. Náš výběr ukazuje, že mnohem častěji se do hlavy státu kope. Funkce prezidenta má v této zemi takový respekt, že si do jeho osoby promítáme vlastní neúspěchy a všechen marast, který máme v duši. Prezident je jedním z našich hromosvodů.

Část české populární hudby se v posledních letech výrazně politicky radikalizovala. Téma věcí veřejných se ale od devadesátých let posunulo. Komunisté definitivně odešli do propadliště dějin a podle teorie Konrada Lorenze se při úplném vybití soupeřícího kmene původně jednolitý vítězný druh časem znovu rozdělí na nové soupeřící skupiny. A také stejně jako zvířata na Orwellově farmě musíme i my mít alespoň fiktivního nepřítele, proti kterému hlavně slovy bojujeme. Ten v oparu vzdálený chlap na Hradě je atraktivní cíl. Zvláště když ten zatím poslední si na jednotlivé salvy dokonce sám s chutí nabíhá.

Mnozí z interpretů si mysleli, že svými bojovnými písněmi proti Havlovi, Klausovi a proti Zemanovi dělají politickou osvětu. Ani náhodou. Jen přesvědčují už přesvědčené. Ani argumenty zvláště antizemanovských písní nebyly na dostatečné výši. Ale na výši nebyla ani havlovská chvála. Spíše jde o emocionální výlevy, které umělcům pomáhaly překonávat jejich vlastní stres z toho, že se vývoj společnosti pohyboval nebo pohybuje jiným směrem, než si sami přáli. Vždyť se stále více vzdalujeme od svobodných devadesátých let.

Málokterá osobnost české popkultury napsala dobrou prezidentskou píseň. Písně, které se nám podařilo sesbírat, většinou tvoří žaluplnou usazeninu daleko na okraji tvorby svých autorů. Ale i tu je třeba zkoumat a zkusit interpretovat.

Vždycky proti!

Karel Kryl: Demokracie (1992)

To byl poprask, když Karel Kryl v roce 1992 poprvé zazpíval svůj song Demokracie. Objevily se v něm verše, které se dotýkaly v té době stále ještě bezvýhradně zbožňovaného prezidenta Václava Havla a s ním i Občanského fóra:

„Král Václav jedna parta je se šmelinářským šmejdem

Pod střechou velký partaje se u koryta sejdem“

Kryl byl vůbec velkým polistopadovým šokem. Vyjadřoval se k věcem, které byly v té době tabu. Ve svých nových písních předpověděl rozdělení republiky, rozkrádání státu, kamarádíčkování politiků s pochybnými velkopodnikateli i jejich neupřímnost. Stačí si ji připomenout ve verších z jeho básně Timur a jeho parta, obrazně také narážející na Václava Havla a jeho polistopadový okruh spolupracovníků: „A kamarila levobočků / připíjí z Hradu na Patočku…“

Proč byl Kryl takový? Výkladů najdeme několik. Někdo tvrdí, že byl uražený, protože na rozdíl od jiných „levobočků“ na malého muže s pověstí opilce nezbyla žádná vysoká funkce. Jiní tvrdí, že mu vadilo, že si ho Havel jako prezident nevšímal. Ale pravda bude asi jinde. Kryl byl českým Françoisem Villonem, člověkem, který měl svůj drobnohled, v němž viděl to, co jiní neviděli, třebas se i mýlil, a zároveň byl bytostným zpěvákem protestu a odporu. Byl by jím v každé zemi, v každém režimu. Bez ohledu na tamní poměry. Vždycky proti!

Dopis starého muže

Jaromír Nohavica: Pane prezidente (1996)

Nohavicova soucitná sociální balada není v první řadě o Václavu Havlovi, ba ani o jiném prezidentovi. Je to dopis starého muže, v němž jímavě popisuje svůj osud a bolesti, které mu přinesla nová doba a změna systému. Směšuje v něm osobní trable s tím, jak se nemůže vyrovnat s drahotou, propouštěním z práce a odlidštěným nezájmem nového režimu o lidi vůbec: „Víš co on má starostí s celú tu Evropu s vesmírem a vůbec všecko,“ to je snad jediný verš, který by se mohl vztahovat na našeho prvního polistopadového prezidenta.

Cenný je refrén téhle písničky. Sám o sobě totiž zachycuje českou představu o prezidentství, vybudovanou, jedno už z jakých důvodů, prvním československým prezidentem T. G. Masarykem. Je to jakési postavení prezidenta skoro na úroveň císaře, jeho zbožštění. Zatímco v mnoha dalších zemích vnímají prezidenta ne víc než jako vysokého státního úředníka a reprezentanta státu, v Čechách je stále na úrovni vysněného vladaře, který rozhoduje o všem:

„Ale vy mě pochopíte

Vy totiž všechno víte

Vy se poradíte vy to vyřešíte

Vy mě Pane prezidente zachráníte

Pane prezidente

Já chci jen kousek štěstí

Pro co jiného jsme přeci zvonili

Klíčema na náměstí

Pane prezidente“

Slovní hříčka

Kabát: Satan Klaus (1997)

Jeden z nejméně srozumitelných textů Kabátu těží spíš ze sloganu: „Tak co, je tu Satan Klaus / hlavy rozemele nám haus.“ Snad jen verš „A pytle prachů už se pěchujou“ by mohl být vnímán jako narážka na rozkrádání státního majetku v letech devadesátých. Ale na daleko údernější Colorado taková narážka ani zdaleka nemá. Vlastně jde jen o jazykovou hříčku Santa Klaus – Satan Klaus, ale lidi to koncem devadesátých let vnímali jinak.

Jako od Cimrmana

Petr Putna/En.Dru: Jmenuji se Havel Venca / Havel v kostce (2009)

Příležitostnou píseň u příležitosti vernisáže výstavy Václav Havel – český mýtus napsal bratr publicisty Martina Putny, v té době ředitele Knihovny Václava Havla. Petr Putna, tehdy člen skupiny Závodní ovce, si přizval k její realizaci beatboxera Ondřeje Havlíka, vystupujícího pod jménem En.Dru. Výsledkem byl folk-hiphopový song, zpracovávající Havlův životopis od narození až po prezidentský stolec. V době vzniku se o písničce dost psalo jako o něčem neobvyklém. Na YouTube existuje v nekvalitní verzi z roku 2011, takže si člověk může vychutnat třeskuté, ale roztomile naivní verše:

„Jmenuji se Václav Havel,

když mi řekli: „Vašku, zavel

proti komoušům a fízlům!“,

za všechny jsem to pak slíznul:

bručel jsem jak černý.

Zavařil jsem si to Chartou,

se svou plastikovou partou

zalezli jsme na Hrádeček,

podrývali jsme státeček

já a moji věrní.“

Jára Cimrman by to nenapsal lépe!

Logopedická legrace

Xavier Baumaxa: A ten Clinton, on mi hýkal (2009)

Baumaxa je nejspíš jediným umělcem, který věnoval Havlovi celou desku. Jmenuje se A ten Clinton, on mi hýkal a v jeho diskografii se nachází mezi čtvrtou deskou Desperanto a pátou Coveranto. I když je relativně dlouhá, Baumaxa ji označuje za EP.

Písničky havlovského alba jsou proloženy těžko pochopitelnými monology postavy, která si říká Opičan Havel a má všechny výslovnostní vady, které Havel měl. Ostatně, tak tomu je i u všech písniček. Tady moc nejde o obsah, ale o obrazoboreckou logopedickou legraci.

Ale v jednom rozhovoru na internetu najdeme možná odpověď na otázku, zda si na své desce dělal z Havla legraci nebo ne: „Před pár lety na Střeleckém ostrově při vystoupení v rámci Oslav Prahy jsem si dělal z Havla prdel na pódiu a po koncertě mne verbálně, se snahou o fyzický kontakt, osočil bývalý člen jeho ochranky, že Havlovi nesahám ani po kotníky a že ho uznávají takoví lidé jako Clinton nebo Bush! Tak jsem se ho zeptal: ’A to je dobře, nebo špatně?’“

Pro pečlivé posluchače ještě jeden malý detail. V titulní skladbě, která navíc paroduje moravský folklór, Havel často říká „já koxim“. Podle Baumaxy „jde o zkomoleninu Havlova dovětku ’jaksi, že?!’, jímž jde univerzálně uzavřít nedokončená myšlenka nebo věta“.

Sociální motiv

Ruda z Ostravy: Hej syn prezident (2010)

Dne 3. listopadu 2009 podepsal Václav Klaus Lisabonskou smlouvu. To byl nejspíš ten hlavní důvod, proč skoro vzápětí herec Michal Kavalčík, známý z rádií pod přezdívkou Ruda z Ostravy, přišel s písní Hej synku president, v níž mu vyčítá: „Jak můžeš spát, kdyžs to podepsal / A co tvoje sny, že furt bude to tu suverénní stát.“

Není to nic zázračného, spíš pitomost nebo blbinka, jaké dnes píše Pokáč jako na běžícím pásu, ale ten ostravský sociální motiv, který se tu znovu aspoň na chvilku objeví, stojí za zmínku:

„Co kurde cítíš, když míjíš limuzínou ty houmlesy,

či modlíš se v noci na Hradě, když deš spát s Lívií,

a co vidíš v zrcadle, když ráno vstáváš?

To jsi chláááp…?“

Ukolébavka

Ivan Král: Rest In Peace (2011)

Překrásnou poctu Václavu Havlovi producent Ivan Král napsal pod přímým dojmem z úmrtí Václava Havla v prosinci 2011 v letadle cestou na jeho pohřeb. Král ji hrál v Čechách i v Americe v prvním půlroce, ale pak se k ní vracel už jen příležitostně, v Čechách většinou v doprovodu kytarového kouzelníka Honzy Ponocného alias Cirkusu Ponorka. Jemná, melodická ukolébavka nikdy nevyšla na žádném nosiči a dodnes čeká na svůj český text a pravého interpreta. Na koncertu Forever Král ji 12. 9. 2021 s Ponocným hrál a zpíval v Čechách už přes třicet let usazený anglický písničkář James Harries. Byl to jeden z nejdojemnějších momentů celého večera.

Protiklausovka

Tomáš Klus: Iniciativní (2011)

Václav Klaus byl v mínění velké části českého národa odjakživa vnímán jako symbol polistopadové korupce. A jestli byl Tomáš Klus na něco obzvláště citlivý, pak to bylo právě korupční jednání. Poprvé se s protestsongem proti korupci (a s ní souvisejícím bordelem v této zemi) vynořil v roce 2011 na albu Racek. Skladba se jmenovala Pánubohu do oken a dostal za ni ve Slavíkovi dokonce Cenu posluchačů Rádia Impuls. Na konto této písně ho mnozí fanouškové začali označovat za „novodobého Karla Kryla“ a tohoto přídomku se zpěvák snaží držet dodnes, i když hlavně s tématem Babiš. Nicméně i prezident Klaus (a později i Zeman) od něj ve své době dostal tvrdé kapky. Brzy po úspěchu své první velké protestní písně vydal v dubnu 2012 další skladbu Iniciativní, která je možná nejostřejší písní, jež se vztahovala k druhému českému prezidentovi. A to i přesto, že do něj šťouchne jen tak mimochodem:

„Jsem hrdý sponzor korupce,

pokaždé volím zas tupce.

Zbývá jen zastavit stát,

pakliže něco zbylo.

Jsem poněkud na vážkách,

jak plesniví Hrad za Vaška.

A i když sedím, chci za něco stát,

leč nevládnu silou.

Hlavní je nedělat proBémy,

tvářit se soustrastně,

utáhnout opasky,

nevědět proč vlastně.“

Píseň o peru

Těžkej Pokondr: Prejs to čmajz (2012)

Těžkej Pokondr bylo duo dvou rozhlasových moderátorů Romana Ondráčka a Miloše Pokorného, které od roku 1996 natáčelo parodie zahraničních hitů s českými texty. Jejich autorem byl většinou Lou Fanánek Hagen. Vrchol jejich kariéry spadá do druhé poloviny devadesátých let, kdy vydávali jeden bestseller za druhým. Pokondrovská popularita byla tehdy velká – na severní Moravě dokonce existoval Těžkej Pokondr Revival, který předstíral zpěv obou protagonistů na playback – ale krátkodobá. Velmi rychle začala upadat, protože fór se okoukal. V roce 2011 se duo pokusilo obnovit svou popularitu s deskou Superalbum. Oběma pánům se to sice nepovedlo, ale píseň o návštěvě Václava Klause v Chille, kde se pokusil zrekvírovat pero, s nímž podepsal smlouvu o spolupráci, měla slušný ohlas. Možná i proto, že text vznikl na melodii známého a chytlavého songu Live Is Life rakouské skupiny Opus z roku 1984:

„Prejs to čmajz

V centru Chile bez problému

Taks to čmajz

V pohodě, vsedě, to má glanc

Zručně čmajz

Měl jsi chvilku, taks to líznul

Prejs to čmajz

Malou chvíli, vem to čert…“

Hymna pro Kikinu

Visací zámek: Prezident je buzna (2013)

Tahle písnička se kupodivu stále drží v centru posluchačské pozornosti. Možná proto, že slovo buzna neoznačuje jen homosexuála, ale v přeneseném slova smyslu i někoho, kdo buzeruje, tedy otravuje. To svým způsobem potvrzuje i vzpomínka autora textu Jana Hauberta: „Prezidenta jsem si jednou začal zpívat při cestě od Vystřelenýho oka, ale zpíval jsem A jó, kamarád je buzna. Pak mi přišlo hutnější udělat z kamaráda prezidenta.“

Na písni je zvláštní to, že přes svůj obsah ji Visací zámek podává tak, že není urážlivá. Ostatně, i když je díky občasné Klausově dikci jasné, že se zpívá o něm, je vlastně o kterémkoli prezidentovi, který „na tváři má úsměv, chová se vlídně, / pracuje klidně i osmkrát týdně“. Naráží tak na falešný mediální obraz, který si o sobě pěstují mnozí politici. Včetně proslulého Kikiny.

Haubert také kdesi prozradil, že jeden z členů Visacího zámku s textem nesouhlasí, a proto ji na koncertech nezpívá. Ale věřte mu…

Rozloučení s náčelníkem

Ivan Hlas: Pod čepicí (2014)

Reakcí na smrt Václava Havla v podobě písňové pocty je jako šafránu. Jako kdyby to byl odraz odporu ke kultu osobnosti z padesátých let, který se táhne i do generací, které Stalinovy a Gottwaldovy oslavy nezažily. Přesto vedle Královy písně existuje jedna poklona zemřelému prezidentovi, která si zaslouží respekt. Najdeme ji na Hlasově albu Vítr ve vlasech. Jmenuje se Pod čepicí. Je to dílko zkušeného autora, jemuž je vzdálený všechen patos a velká slova. Chvíli, když zpívá „Pod čepicí mám / A tak smekám velmi jemně / když se tě dotýkám / pod námi hluboko je Země“ se zdá, že to je jedna z typických Hlasových křehkých milostných písniček, ale v půli druhé sloky se text zlomí a graduje s reakcí na Havlovu smrt:

„Ve vlasech tu mám

smutnou zprávu od těch ptáků

Náčelník tiše sbalil stan

a pak vešel do oblaku“

Něco pro děti

Kašpárek v rohlíku: Prezident pankovejch států (2014)

Úvodní píseň alba Neposlouchej to! nemá s českým politickým prostředím skoro nic společného. Je spíš nadnárodní… Dětský bejbypunk původně z Českých Budějovic stvořil hravou skoropunkovou písničku, jejíž veselé poselství se vztahuje nejen na děti:

„Já budu prezidentem, pankovejch států,

na hlavu si přimontuju číro ze salátu

Všechny pecky budu zpívat v barevným domě,

kulatá pracovna bude jenom pro mě

Na radě bezpečnosti zívaj světa hosti,

zapoguju přestanou hned myslet na blbosti

Žádná tréma nouprobléma když je tvoje nebe vzduch,

pak ať klidně královnu ochraňuje Bůh.“

Důležité je k tomu ještě dodat, že tuhle písničku zpívá se svým nenapodobitelným kouzlem Márdi z Vypsané fixy.

Tatíčkismus

David Koller, Jaroslav Uhlíř a Zdeněk Svěrák: Milí spoluobčané (2016)

K nedožitým osmdesátým narozeninám Václava Havla vytvořila dosti nesourodá trojice píseň, která pak zazněla 5. října 2016 při manifestaci na Václavském náměstí. Říci, že nefungovala, je slabé slovo. Určitě byla myšlena upřímně, ale Svěrákův text, postavený na otřepaných a často špatně vykládaných Havlových frázích, a Kollerův projev, až příliš odlišný od lidovkového stylu písní Jaroslava Uhlíře, to vše znělo příliš uměle, až podlézavě. V případě T. G. Masaryka se kdysi podobnému způsobu zbožštění prezidenta říkávalo „tatíčkismus“.

„Jedná se o tu starou věc,

O jedno moje provolání,

Že pravda s láskou nakonec

zvítězí nad dvouhlavou saní.“

Takové písně připomínají příběh praporečníka Hrta z kázání polního kuráta Ibla, jemuž se v Osudech dobrého vojáka Švejka pošklebuje Jaroslav Hašek:

Při pohledu na vznešeného maršálka oživl se ještě jednou tepot jeho srdce a zchromlým tělem pronikl poslední zbytek síly a umírající pokoušel se s nadlidskou námahou plížiti se vstříc svému maršálkovi. „Popřej si klidu, můj hodný vojíne,“ zvolal k němu maršálek, sestoupil s koně a chtěl mu podati ruku. „Nejde to, pane maršálku,“ řekl umírající vojín, „mám obě ruce uraženy, ale o jedno prosím. Sdělte mně plnou pravdu: Je ta bitva zcela dobyta?“

Na obranu nepovedené písně se ale dá říci, že podobné děkovné písně a básně připomínající kult osobnosti dopadají většinou podobným trapným způsobem. Česká kotlina prostě není na patos stavěná.

Antizeman

Jaroslav Hutka: Proč? Proto! (2017)

Americký písničkář Pete Seeger se mimo jiné proslavil skladbou Why Oh Why. Napsal ji někdy v roce 1947 jiný jeho kolega, písničkář Woody Guthrie. Je zamýšlená jako rozhovor otce s dítětem. Dítě se zvědavě dívá po světě a neustále staví před rodiče obligátní otázku „Táto, řekni proč“. A táta mu jednou více, jednou méně vtipně odpovídá. Ideální písňový formát, který si volá po neustálé aktualizaci. Hutka svou českou verzi aktualizoval už v průběhu sedmdesátých let. Pamětníci si možná vzpomenou na nejoblíbenější sloku této písně, pojednávající o prorežimním angažovaném hudebním souboru Plameny: „Táto, proč sbíráš kameny? No táto, řekni proč? Přijedou k nám Plameny. Proto proto, brou noc.“

Na stejnou melodii a na stejném principu složil Hutka pro svá koncertní vystoupení svůj nový, tentokrát antizemanovský hit:

„Táto, proč Zeman hůlku má?

No táto, řekni proč.

Když smutní, tak mu zazpívám.

Proto, proto, brou noc.

 

A proč je Zeman smutný,

táto, řekni proč?

Je smutný, jen když nepije,

proto, proto, brou noc.

 

A Zeman chlastá jako Dán.

Táto, řekni, proč.

Víš, s flaškou nejsi nikdy sám.

Proto, proto, brou noc.

 

Náš prezident je alkoholik,

no, táto, řekni proč.

To už byl i Gottwaldův zvyk,

proto, proto, brou noc.

 

Miloš Zeman, prezident,

jo, táto, řekni proč.

No to byl strašný accident,

proto, proto, brou noc.

Accident je bouračka,

táto, řekni proč.

Ta zrodila i Ovčáčka,

proto, proto, brou noc.“

A tak to jde dál a dál. Kromě Zemana dostanou potom v písni za uši ještě také Babiš a Klaus…

Přání smrti

Jaroslav Hutka: Miloš a zubatá (2018)

Hutka se rozvášnil a o rok později šel ještě dál. Následující antizemanovská píseň Miloš a zubatá je dodnes považována za absolutní dno v kategorii prezidentských písní. Řada žurnalistů písničkáři vyčítala brutalitu obrazů v jednotlivých slokách nebo to, že vlastně jde o deathwish, přání smrti:

„Masaryk v hrobě se obrátil

zařval, co je to za chlapa

a na Zubatou se obořil

kde se zase dneska fláká.“

Pravda, v kultivovaném prostředí 21. století se takové věci nedělají. Hutka je ovšem písničkář, který vychází z folkloru, kramářských písní a morytátů, kde podobná razantní poetika byla naprosto běžná. Styl, který slučuje soudobé písničkářství s potulnými skladateli písní 17. a 18. století, je zvláště patrný v závěru písně, kdy do textu proniká i jazyk tehdy česky píšících katolických básníků:

„Andělé šťastní a radostní

zpívají václavský chorál

zubatá na káře pohřební

dělá po dláždění randál

Miloš je zhroucený a oči v sloup

z cigaret zvedá se štiplavý čoud

Zubatá mává nám nazdar“

Člověk se ovšem musí zeptat, proč Hutka podobné písně nepsal v letech holandské emigrace také o Husákovi nebo Jakešovi? Ti se přece podepsali na životě jeho i celého národa mnohem víc než jeho „opilec na Hradě“.

Tím ovšem výčet Hutkových protizemanovských písní nekončí. V témže roce se zrodila ještě jedna taková píseň – Ovarova revoluce. To už je klasický protestsong ve stylu konce šedesátých let. Takový Phil Ochs by mu ji jistě podepsal:

„Urážky a hnusné žvásty

bezpříkladná oplzlost

smutný život lidské trosky

na každého jenom zlost

stařecká zlost, bezmoc zmaru

duše už jen v alkoholu

v beznaději bezdomovce

Ovarova revoluce

sto let naší

sto let naší

sto let naší republice“

Pokud si ale pětasedmdesátiletý písničkář přeje, aby po něm něco zůstalo, tyhle písně to asi nebudou. Jsou příliš konkrétní a za pár měsíců už se budou řešit jiné problémy.

Covidová častuška

Jaromír Nohavica: Mne snad jebne 2 (2021)

Taková malá, okrajová písnička o covidové pandemii obsahuje narážku na bývalého prezidenta Klause: „Klaus nenosí respirátor, / říká, že je terminátor,“ a na Dášu Havlovou. Podobně jako někteří další písničkáři před ním se staví do role „toho tam dole“: „jeho se to netýká,“ pokračuje ve sloce o Klausovi. „To je holt ta politika, / on je prostě jiný level, / že jeho se to netýká, / a my dole, my jsme plevel! / Mně snad jebne…“ Kdysi se takovým písním říkalo častušky. Taky nic podstatného, co tu po ostravském bardovi zbyde.

Nečekané řešení

Vypsaná fixa: Ivan Trojan (2020)

Ivan Trojan je v tomto výčtu spíš jen písnička do počtu. Slovo prezident se v ní vyskytuje pouze ve vztahu k herci Ivanu Trojanovi v řízném refrénu: „Ivan Trojan, to je frajer, lásko / To je prezident.“ O Antonínu Novotnému se tvrdilo, že vyhrál jakousi soutěž o nejkrásnějšího prezidenta. S Trojanem by se nám možná tahle cena zase vrátila.

Nátlakový šantán

Jiří Dědeček: Potkan (2021)

Vypadalo to, jako kdyby Jiří Dědeček vyzval Jaroslava Hutku v souboji o nejbrutálnější song O Miloši Zemanovi. Na albu Nebudu už bydlet v Québecu je několik pro Dědečka typických úderných politických písní, kterým autor říká „nátlakový šantán“. Vévodí jim Potkan, píseň ve formě bajky.

„Byla jedna země fikaná / a lidi tam taky / zvolili si králem potkana / poněvadž byl vychcanej jak mraky…“

Na rozdíl od místy rozvláčného Hutky nechybí Dědečkovi tah na branku a schopnost bez okolků jít k jádru věci. V tom byl pražský písničkář odjakživa machr. Vzpomeňme třeba na jeho úderný polistopadový hit Už jde rudoch od válu. Na cynismus politiků odpovídá cynismem svým. A že mu to jde. Tentokrát svou píseň graduje opravdu údernou slokou:

„Dál si mrcha trčí v úřadě

Už mu teče kdyby jenom z nosu

Už by měl bejt dávno na řadě

Ale smrt si nechce zasrat kosu.“

Pozoruhodné je, že jak Hutka, tak Dědeček ve svých přáních smrti prezidentovi operují se stejným symbolem, smrtkou.

Sbohem Zemanovi

Xavier Baumaxa: Varan (2022)

Tohle je určitě nejbizarnější ze všech prezidentských písní. Elektronická kreace s několika slogany výrazně připomíná skladbu Žádný z vás, zvukovou elektronickou koláž Ratataplánu, složenou z autentických výroků Milouše Jakeše z jeho proslulého projevu na Červeném Hrádku. Baumaxa na rozdíl od Romana Štefla z Ratataplánu použil svůj hlas coby imitátora, který typickým zemanovským hlasem a neumělou ruštinou sděluje různé pitomosti jako „ja živju na Vysočině. Vysočina nachodit sa meždu Washingtonom i Pekingom“ nebo „Ja ljublju krasnyj kovral“ nebo „ja chaču popiť becherovku“. Baumaxa uplatňuje i svůj proslulý smysl pro jazykové hříčky, například „ja varan, moja ženščina varanda“ nebo „votka kaja – vodka Kaja“.

Bizarní elektronická kreace je součástí zatím nejvíce experimentující Baumaxovy desky Fiasco a pravděpodobně uzavírá zemanovské téma na české hudební scéně. Další písně budou vznikat asi až o novém prezidentovi. Určitě se nějaká objeví. Ať už proto, že si někdo bude chtít kopnout do představitele zbožštělé funkce prezidenta, nebo vynést a vychválit až do nebe volbu, která vyhovuje jeho představám o reprezentantu země.

Od prezidentských písní ale až na pár světlých výjimek, o kterých byla řeč, nelze čekat nic jiného.

Používáme cookies abychom Vám umožnili lepší procházení stránkou. Pro více informací si přečtěte Co jsou Cookies. Pokud budete pokračovat v procházení stránek, vyjadřujete souhlas s těmito podmínkami.