Pouštní blues je dnes považováno za žánr. Stalo se součástí globální hudební nabídky a v unifikované verzi je k dispozici úplně každému. Zjednodušující název je přitom podobný výstřel do tmy jako u world music. S tím rozdílem, že alespoň víme, kde takové blues hledat: na Sahaře. Tak jako tak ale hází do jednoho pytle hudbu z mnoha saharských regionů a používat se v 90. letech začal z potřeby na první dobrou ji k něčemu přirovnat; co je blues, ví přece každý a tyhle jako pouštní pes vyjící písně ho i přes značně odlišný rytmus připomínaly docela hodně, co si budeme povídat.
A přestože už dávno víme, jak moc se od sebe liší pouštní hudba z Mali, Mauretánie, Západní Sahary nebo Nigeru a od nich pak ta tuarežská, pořád zjednodušeně mluvíme o blues, často bez tušení, že tamní obyvatelé své hudbě tak neříkají. Název totiž podle nich ani zdaleka nevyjadřuje její étos, natož bolest, utrpení, bezpráví a násilí, kterému dennodenně čelí. A už vůbec se k pouštnímu blues nehlásí Tuaregové, paradoxně považovaní za jeho novodobý symbol.
Než by se s námi ale všichni přeli, s vědomím, že účel světí prostředky, nás nechávají v blahé nevědomosti. Nebo, jako kdysi kytarista Ali Farka Touré, prohlásí: „Říkat tomu blues je váš problém.“
Blues od řeky Niger
Analfabet Ali Farka Touré ze severomalijského městečka Niafunke ležící na břehu řeky Niger stavěl celý život farmaření před hudbu. Turné a natáčení nemusel, a když producentovi Nicku Goldovi z britského labelu World Circuit došly argumenty, nezbylo nic jiného než sbalit mobilní studio, vydat se do Niafunké a trpělivě čekat, až Ali Farka skončí práci a začne se mu věnovat; i když maximálně tak čtyři dny, víc času na album nepotřeboval.
Ačkoli mu to urozený původ zakazoval, propadl hudbě. Fascinoval ho zvuk jednostrunné kytary djerkel, loutny ngoni a houslí njarka, na které se naučil sám; po svém a bez vedení mistrů, jak je jinak zvykem. A po získání první kytary intuitivně hrábl do strun, jako by se jednalo o dřevěné loutny. Na tom by nebylo ještě nic neobvyklého, podobnou nástrojovou výměnou prošla v 60. letech, kdy západoafrické státy získaly nezávislost, celá tehdy se rodící moderní hudební generace. Tím, čím se Ali Farka Touré ode všech odlišil, byl ovšem naprosto svérázný, střídmý a jakoby bluesový styl hraní zanesený do směsi dosud málo známých hudebních tradic Songhajců, Fulbů a Tuaregů podvědomě vzešlé z hlavy mladíka od řeky Niger.
V hlavním městě Bamako v té době explodovala hudební revoluce pasující malijské tradiční styly na zahraniční vlivy, včetně jazzu, kubánské salsy, blues a soulu. Ali Farka Touré sice koncertoval a získával si jméno, přesto dával přednost novému povolání: stal se zvukovým technikem v Radiu Mali. Z té doby se traduje příběh o jeho prvním setkání s alby Jamese Browna, Alberta Kinga a Johna Lee Hookera, kdy poloviční Tuarég trval na tom, že Američané nehrají nic jiného než tuarežskou hudbu z jeho kraje.
Přesto se nechal přemluvit k cestě do Paříže, kde během několika měsíců natočil spoustu materiálu. Bez jakékoli odezvy, a tak se otrávený vrátil do Niafunke, pevně rozhodnutý věnovat se napříště pouze farmaření. A také to tak mohlo skončit, nebýt toho, že Andy Kershaw z radia BBC v zastrčeném obchodě vytáhl z krabice jedno z Ali Farkových alb a z poslechu ustrnul. Přemluvil proto Anne Hunt z World Circuit, aby mu tajemného kytaristu pomohla najít a jí se to v Mali opravdu povedlo. Navíc Ali Farku přesvědčila, aby se s ní v roce 1987 vrátil do Evropy. V témže roce, kdy v Londýně vznikl termín world music.
Labelu zůstal Ali Farka Touré věrný až do smrti v roce 2006. Aniž by jen tušil, že se sedmi alby, na nichž střídal akustickou kytarou s elektrickou a jednoduchý doprovod s početnou kapelou, spoustě lidem na světě změní život. Svými pouštním suchem praskajícími skladbami ke všemu postavil brzy frekventovaný most mezi západní Afrikou a blues z Delty.
Časté srovnávání s Johnem Lee Hookerem bytostně nesnášel: „Nečekám, že to lidé na Západě pochopí, ale moje hudba pochází z Mali, a ne od Mississippi.“ A Spojené státy, kde po dlouhém přemlouvání nahrál s kytaristou Ry Cooderem na jeden zátah album Talking Timbuktu opouštěl v roce 1994 se slovy: „Nic jsem se od Američanů nenaučil.“ A to, že album, kterým uvedl termín pouštní blues do světového hudebního slovníku, získalo cenu Grammy, vypustil hned z hlavy. Zápaďáci ho nezajímali, neinspirovali a za svou hudbu nadále bral pouze tu z Niafunke.
Pokud někoho k průkopníkovi Ali Farkovi Tourému přirovnávat, tak jedině Tuaregy a kytaristy ze severu Mali, které si pustil k tělu a považoval za své následovníky. Především Afela Bocouma, který do kapely svého mentora vstoupil ve třinácti letech a dnes, v jednasedmdesáti, patří spolu se Sambou Tourém a Boubacarem Traorém k posledním žijícím pamětníkům úsvitu blues od řeky Niger.
Vysokoškolsky vzdělaný vodohospodář Afel Bocoum se také hudbě věnuje, teprve až zbyde čas, a dá hodně práce ho přemluvit k vydávání alb, protože pokud se mu nechce, nikdo s ním nehne. Ke vzteku producentů už od jeho debutu v roce 1999 přesvědčených, že má stejně zlaté prsty jako Ali Farka Touré. Album nazval Alkibar – Posel – a dodnes si říká Posel od velké řeky.
„Pro mě představuje hudba poselství a za nejdůležitější považuji předávat lidem zprávy. Hitparády pro mě nejsou, ani cestování. Doma je doma,“ odpověděl před lety kytarista a zpěvák autorovi článku na otázku, jak se mu v roce 2002 spolupracovalo s Damonem Albarnem na albu Mali Music a následně v projektu Africa Express. Od farmaření ho naposled před šesti lety vytáhly tragické okolnosti na severu Mali a Albarnova nabídka album produkovat. Doprovodnou skupinu tvořili malijští instrumentalisté všech generací, nejpřístupnější zvuk Bocoumovy kariéry ale šťastně ovlivnili Albarnem přizvaní hosté: bubeník Tony Allen nebo americká houslistka Joan as Police Woman. Na chystaném albu, které by mělo vyjít letos, se vrátil k akustice a v této poloze se s kytaristou a perkusistou Afel Bocoum představí i v Praze.
Písně o dění ve tmě
Podíváte-li se na mapu Mali, zjistíte, že jeho severní část zabírá území málem větší než zbytek země. Kam se tady podíváte, sice najdete poušť, ale tím se Tuaregové nikdy netrápili. Centrální Saharu a Sahel považovali odjakživa za svůj domov: tady po staletí vládli a po obchodních stezkách vodili velbloudí karavany. V 60. letech minulého století, při vzniku nových svobodných států, ale o domov přišli: hrdí a obávaní pouštní nomádi se stali obyvateli Mali, Nigeru, Alžírska a Burkiny Faso. Ve společenském žebříčku se propadli na samé dno. Tuaregové přišli o důstojnost a zařadili se mezi opovrhovanou národnostní menšinu. Pradávné hierarchie kmenů, klanů a rodin, v nichž každý znal své místo a povinnosti, novodobé hranice zcela zničily.
Status nežádoucích, extrémní sucha, ubývající pastviny, vyhlazení stád, vládní násilí a hladomory Tuaregy od 70. let postupně vyháněly do měst, kde se pastevci a obchodníci konfrontovali s dosud nepoznanou realitou: moderní civilizací, nerovnými a ponižujícími podmínkami a nutností vyměnit nekonečné saharské písečné moře za uzavřené prostory, ve kterých se cítili naprosto ztraceni.
Mladým frustrovaným Tuaregům přecházejícím od města k městu bez vidiny lepší perspektivy a práce se začalo říkat ishumar – v tuarežském jazyku tamashek – nezaměstnaní. Formováni traumaty brali do rukou často zbraně a bojovali proti vládám Mali a Nigeru. Část pak neodolala lákání libyjského vůdce Muamara Kaddáfího a v jeho táborech se jim dostalo výcviku využitým v tuarežských povstáních, do kterých se aktivně zapojili také budoucí členové skupiny Tinariwen.
Tenhle úvod je důležitý, popisuje totiž podhoubí, ze kterého mentálně vzešla tuarežská kytarová hudba, jakou dnes slyšíme. Jedná se přitom o naprostý hudební novotvar: Tuaregové do 70. let totiž kytary neznali a nepoužívali. Do jejich kultury nepatřily. Na karavanních stezkách a v pouštních oázách si po staletí vystačili s loutnou teherdent, pastýřskou flétnou, bubnem tindé a jednostrunnými houslemi imzad.
Tvrdí se, že jako první vzal do rukou kytaru Ibrahim Ag Alhabib a „vynalezl“ přitom zbrusu nový styl, který zanedlouho totálně předefinoval tuarežskou hudbu. Ibrahimův život nesl všechny znaky outsidera: otce mu zavraždila malijská armáda, léta se toulal po severní Africe, zavřeli ho do vězení, a když dorazil do jihoalžírské pouštní oázy Tamanrasset, budoucího centra Tuaregů, dokonale zapadl mezi místní ishumar.
Do tradičních tuarežských písní vkládal kytarové postupy ze severu Mali a poznatky z cest: alžírský styl rai, odbojné songy západosaharského hnutí Polisario a hudbu marocké skupiny Nass El Ghiwane. S podobně naladěnými kamarády hráli na svatbách, slavnostech a brzy neunikli pozornosti vůdců tuarežského revolučního hnutí. Z jejich popudu začali natáčet na kazety hudební zprávy v jazyku tamashek šířící se Saharou jako povodeň. Během povstání v 90. letech pak Ibrahim Ag Alhabib zapojil kytaru do zesilovače a s Tinariwen, volným kolektivem básníků, zpěváků, muzikantů a přátel, vytvořili jeho rockový soundtrack a odpověděli tím na otázku, jak napříště bude znít tuarežská hudba: „Odteď jako Tinariwen.“
Po vyhlášení míru se jich ujal britský publicista Andy Morgan: Tinariwen vystoupili v roce 2001 na prvním ročníku Festivalu v poušti, natočili album The Radio Tisdas Sessions a vzápětí se vydali do Evropy. Kde ovšem nastal problém: jak popsat hudbu, kterou tady nikdo vůbec neznal a popisu se vlastně vzpírající? Andy Morgan tehdy přišel s úderným sloganem „blues Ali Farka Tourého radikalizované válkou a suchem“, ale zároveň s kapelou tlačil do popředí slovo daleko výstižněji charakterizující, co se v hudbě Tinariwen odehrává a jak bychom ji měli správně nazývat: assouf.
„Z jazyka tamashek je vlastně nepřeložitelné a jeho podstaty se doberete pouze tehdy, když ho obklopíte dalšími slovy: touha, osamělost, prázdnota, melancholie a bolest v srdci, kterou nelze vyléčit. Pro Tuaregy se jedná spíš o stav mysli. O spirituální duchovno vystihující dění ve tmě, kam už nedosáhne zář ohně,“ napsal Andy Morgan o assoufu, kterému dávají Tuaregové před názvem pouštní blues vždycky přednost.
Svět si přesto vedl dál svou, a hlavně se do romantického obrazu tuarežských chlápků v tunikách s kalašnikovem na zádech zamiloval. Tinariwen byla najednou plná média a publicisté se předháněli, kdo napíše údernější titulek: Rolling Stones Sahary nebo saharská odpověď na Greateful Dead. Každého samozřejmě také zajímalo, kde k takovému elektrickému rock and rollu přišli. V uváděném historickém kontextu se ovšem všichni ztráceli a zbystřili až tehdy, když Ibrahim Ag Alhabib vypravoval, jak v Tamanrassetu poprvé uslyšel Jimiho Hendrixe, Carlose Santanu, Boba Marleyho, Dire Straits nebo Led Zeppelin, a přestože je nekopíroval, jeho kytara začala prý znít najednou jinak.
Skupina po vydání debutu ihned vyrazila na světové turné a stala se jednou z největších koncertních atrakcí. Každý chtěl na vlastní kůži zažít magii pouštní psychedelie od bojovníků za svobodu a vysněný stát Azawad. Tak byli často prezentováni. „Blues se vždycky rodilo z útlaku a Tinariwen jsou zde, aby vám sdělili důvod proč,“ uvedl Andy Morgan na obal alba The Radio Tisdas Sessions natočené v malijském městě Kidalu s britským producentem a kytaristou Justinem Adamsem, který tehdy prohlásil: „Bylo by šílenstvím tenhle příběh přikrašlovat.“ Nestáli o to ani Tinariwen. Netoužili ale po slávě a penězích, chtěli především komunikovat se světem a ten příběh mu sdělit.
„Bylo by ale velkou chybou omezit se v případě Tinariwen na jednostrannou propagandu. Jejich poselství tkví spíš než v revoluci kalašnikovů v revoluci duše a mysli. Jejich písničky měly zapůsobit na každého Tuarega nuceného opustit rodnou zem a stýskajícího si po rodině. Z tohohle úhlu pohledu je jejich hudba hodně osobní. Oni se nepovažují za propagandisty, ale za básníky,“ korigoval Andy Morgan obecné vnímání Tinariwen vycházející z neznalosti toho, o čem v nesrozumitelném jazyce tamashek zpívali, kdy nepomohly ani překlady textů, postrádající metaforické nuance tuarežské poezie.
Tinariwen obrazili snad každý velký festival a několikrát se objevili také v Praze. Získávali jednu cenu za druhou a fanoušky z řad rockových a popových celebrit. A co bylo hlavní, po stopách průkopníků se vydaly stovky saharských následovníků. S ohromnou vlnou nových tuarežských skupin, kdy i znalcům dalo hodně problémů jednu od druhé odlišit, hrozilo ale nebezpečí, že takový nadbytek vyvolá inflaci, utne zájem posluchačů a „tuarežská věc“ přijde o svůj nejdůležitější komunikační kanál.
A přesně k tomu došlo, napodobovací strategie „dětí Tinariwen“ narazila na své limity, takže mladým tuarežským rockerům nezbývalo než se začít vyhýbat nástraze znít jako jejich vzor. „Představují strom tuarežské hudby a my jeho listí a květy. Jejich vliv na společnost se nedá ani vyjádřit a vyšlapali stezku, naší povinností je z ní ale sejít a vytvořit budoucnost,“ řekl Ousmane Ag Mossa ze skupiny Tamikrest a břemeno opakování jako jeden z prvních sejmul v roce 2010 umělecky cennou spoluprací s americkým rockovým triem Dirtmusic.
Nezapomeňme také, jak dramaticky se od 80. let změnil život na tuarežských územích: pašeráky cigaret vystřídali překupníci se zbraněmi, mafiánské gangy tu unášely zahraniční turisty a na stezkách karavan přistávala obří letadla z Jižní Ameriky narvaná kokainem. Všemu dění začali velet islámští džihádisté a teroristé z extrémního křídla al-Kaidy, ze kterých měli Tuaregové ještě větší hrůzu než z malijské armády. Zmizely odsud všechny nevládní organizace, území se vylidnilo a prakticky hermeticky uzavřelo před světem.
A to ještě nikdo netušil, že v roce 2011 přijde Arabské jaro a rok nato povstání na severu Mali, ze kterého Tuaregové vyšli s těžce pošramocenou pověstí. S ideou na vlastní stát ho sice rozpoutali, než se ale stačili rozkoukat, do čela se postavila džihádistická organizace Ansar Dine vedená tuarežským fanatikem Iyadem Ag Ghalym, a nastal teror. To, že ho možná nejvíc odskákali Tuaregové, nikoho nezajímalo a vina dlouho ležela na jejich straně.
Úbytek superlativů začali tehdy pociťovat také Tinariwen. Zlom přišel s nabídkou amerického producenta a držitele několika Grammy Iana Brennana vyvést je z teritoria world music a usadit na světovou rockovou scénu coby inovativní kapelu 21. století. Souhlasili, jen si prosadili, že natáčet se bude v improvizovaném přírodním studiu na jihovýchodě Alžíru, pod pohořím Tassili, kam za nimi dorazili Tunde Adebimpe a Kyp Malone (TV on the Radio) a na dálku se přidali Nels Cline (Wilco) a neworleanští dechaři Dirty Dozen Brass Band.
Fantastické album Tassili získalo Grammy v únoru 2012 a měsíc nato propuklo zmíněné povstání. I tak zájem o Tinariwen stoupl. Začali se o ně zajímat i posluchači mimo scénu world music, takže s exkluzivními hosty skupina nešetřila ani na následujících nahrávkách. Cíleně: zprávu o pouštním národu upadlém do zmaru a izolace bylo nutné předat ještě naléhavěji. Tinariwen se navíc politicky zradikalizovali a slovy baskytaristy Eyadou Ag-Lecheho se začali považovat za „kulturní a politické hnutí stejně jako za militantní platformu“.
Francouzská armáda a vojáci Evropské unie (včetně českých) postup Ansar Dine táhnoucí do vnitrozemí sice zastavili, proti brutálnímu džihádistickému teroru v pouštních podmínkách ale neměli šanci. Podvratná propagandistická kampaň Ruska, vojenské převraty v Mali, Nigeru a Burkina Faso a protifrancouzské demonstrace nakonec vyústily v roce 2022 v okamžité vyhoštění západních armád, vystřídaných na žádost nových vládců vraždícími komandy Wagnerovců, od začátků zasahujících také do bojů proti „vnitřním nepřátelům“; tedy Tuaregům. To jen abyste byli v obraze, proč Tinariwen na novém albu Hoggar zpívají: „Poušť hoří a zbyly v ní jen osiřelé děti, hnijící zdechliny a nepřítel.“
Pokud čekáte, že navýšili počet Marshallů a mohutnou rockovou bouří se vás chystají smést, nedočkáte se. Zvolili pro západního posluchače tu nejméně přitažlivou formu: pomyslně se znovu usadili u ohně a tak jako kdysi, za doprovodu akustických kytar, zpívají bolestně přímočaré písně převážně mířící do řad Tuaregů. I tehdy, když ve skladbě Aba Malik, určené především světové veřejnosti, explicitně popisují zvěrstva ruských žoldnéřů zahrnující popravy, znásilňování a mučení civilního obyvatelstva.
Zprávy od kolegů publicistů a přátel z tábora Tinariwen zněly už od loňska velmi překvapivě: otcové zakladatelé – Ibrahim Ag Alhabib, Abdallah Ag Alhousseyni a Touhami Ag Alhassane – svolávají do Tamanrassetu každého z bývalých členů, kteří žijí nebo mohou dorazit, a po letech se to týkalo také žen. Natáčelo se ve studiu Aboogi vybudovaném skupinou Imarhan a ze zahraničí se dostalo pozvání pouze švédskému písničkáři José Gonzálezovi, se kterým se znají od roku 2012. „Poslali mi demo skladby Imidiwan Takyadam a já dostal chuť si s nimi zazpívat.
Požádal jsem o text a strávil den překládáním z tamasheku. Nakonec jsem si napsal vlastní španělský inspirovaný tím původním,“ vysvětlil José González, jak se na album pojmenovaném po alžírském pohoří dostal a v refrénu podpořil tinariwenský apel ohledně opuštěných a trpících žen.
Vysvětleme si to. V tuarežské společnosti patřily odpradávna k aktivním strážkyním každodenního života a kultury. Zatímco ženy hrály na nástroje, zpívaly a tleskáním udávaly rytmus, muži byli hlavně za básníky a recitovali poezii.
Ke genderovému přepólování došlo s kytarovým assoufem, v němž dominují muži, a na ženy zbyla úloha sboristek, i tu jim ale v alžírském exilu upřela nutnost dodržovat islámské zákony, takže se stáhly do ústraní. V počátcích s Tinariwen, jak si dobře pamatujeme, vystupovaly jako doprovodné zpěvačky. Bez hidžábů a v celé hrdé kráse. Eroze tradičních zvyků v novém prostředí ale jejich rovnoprávnosti vystavila stopku. Rodiny se obávaly odsouzení a tak „sestry, matky a dcery“ skončily zavřené doma. Jestli s Tinariwen vyjedou na chystané turné, není jisté, každopádně na albu je často slyšíme a ve skladbě Sagherat Assani mezi muži září hlas ve Francii žijící súdánské zpěvačky Sulafa Elyas.
Děti Tinariwen z hořící pouště
„Na jihu Alžírska to mají ženy pořád komplikované. V Tamanrassetu nám místní rodiny důvěřují a dcery pouští do studia, vyjet s námi na turné, to už je jiný příběh. Uprostřed náboženského konzervatismu ale mladé ženy začínají stále víc testovat hranice možného,“ uvedl k tématu vůdce skupiny Imarhan, zpěvák a kytarista Iyad Moussa Ben Abderahmane přezdívaný Sadam. K přehodnocení společenských předsudků a vyzdvižené role žen v tuarežské hudbě vyzývá také na nedávno vydaném albu Essam, představující v mnoha ohledech milník v historii skupiny. Nikoli však pokud jde o účast zpěvaček, ty hlasy fascinovaly už na předchozích třech albech, Imarhan totiž poprvé použili syntezátory a elektroniku.
Nic světoborného, tu už má assouf dávno za sebou a v daleko větší míře, háček je v tom, že pouze za účasti Tuaregů a na společných nahrávkách se západními muzikanty, kdežto teď se k tomu rozhodla autentická tuarežská kapela, stojící v hierarchii assoufu hned po Tinariwen, a navíc se má za to, že až tu jednou nebudou, převezmou po nich žezlo Imarhan. Takže jistě chápete, že s největší pravděpodobností na albu Essam posloucháme předzvěst nové, moderní a realitu sledující éry assoufu.
Nemá to přitom nic společného s tím, že nad Imarhan od začátku drží producentskou ruku Sadamův bratranec, tinariwenský baskytarista Eyadou Ag Leche, a když se Ibrahim Ag Alhabib během poslední války na měsíce ztratil, Sadam ho na koncertech zastoupil. Ne, sledujeme výměnu generací.
Členové Imarhan se sice narodili v Tamanrassetu, povstání znají ale pouze z vyprávění a nežijí na poušti, ale ve městě. Univerzitu vystudovali v Paříži a od stařešinů Tinariwen se liší v perspektivách. Imarhan už nejsou vázáni nomádskou tradicí a uvězněni v minulosti obestřené válkami. Vidí, jak se svět mění a uhání dopředu. Nechtějí zůstat pozadu, ne vždycky to jde ale snadno. „Jak se vyrovnat s dnešní dobou? Jak se v ní mám orientovat? Nechci se ani účastnit žádného závodu, vždyť s touhle dobou nedokážu ani držet krok. Pokaždé, když změním život, se všechno znovu převrátí,“ zpívá Sadam ve skladbě Azaman Amoutay, smutný z toho, jak Tamanrasset zaplavují turisté, exulanti a v překotné urbanizaci historické křižovatky mizí staleté tuarežské kodexy, takže je těžké naplňovat název skupiny, překládaný jako „ti, na kterých mi záleží“. Přesto ve skladbě Tellalt slibují: „Jednoho dne se pravda objeví. Země Tuaregů se vrátí ke svým lidem, kteří nad ní vztyčí naši vlajku.“
Essam znamená blesk, ale hrozbu, že elektrickým výbojem Imarhan assouf udusí, Sadam smetává ze stolu: „Jeho hlavním tajemstvím je jazyk, a když zpíváte v tamashek, můžete hrát různým stylem a nic se nestane. Assouf stojí na slovech a našem dechu. A elektronika přece také dýchá. Assouf přežije jakékoli napětí jedině tím, že se mu přizpůsobí. Chtěli jsme dokázat, že tuarežská hudba nezná meze.“
Mezi tradicí a experimenty balancovali Imarhan už předtím: hypnotické rytmy rozsekávali ostrými kytarovými riffy a prokrvovali afrofunkem nebo alžírským stylem rai. Zpěvačky střídaly unisono s harmoniemi a Sadam proslul jako výsostný melodik a oproti Tinariwen se nebál funkové bujarosti. O nic z toho nás Imarhan na novém albu nepřipravili a pod nynějším „elektro-assoufem“ si spíš představte beatové posílení bicích, ambientní dozvuky a samply. Rozhodně ne nějaký elektronářez.
Vlastně by tím šli proti snaze nabídnout nám v rozpoložení, v jakém se nacházejí, pravděpodobně nejemotivnější a nejdojemnější skladby, co kdy natočili. A za příklad, jak prostou milostnou písničku proměnit v naprostou nádheru, poslouží Derhan N‘Oulhine. Na loňském albu Africa Expressu ji Sadam zpíval původně s doprovodem klavíru Damona Albarna, který se sice znovu s Imarhan spojil, ovšem už v jejich režii.
KONCERTY
Afel Bocoum, 23. 4., Palác Akropolis
Tinariwen, 24. 4., Palác Akropolis