Deftones nikdy nebyli kapelou, která by se opakovala nebo podléhala nostalgii. A nová deska Private Music to potvrzuje v plné síle. Desáté studiové album vyšlo pět let po Ohms a nabízí přesně to, co od Deftones očekáváte: hutné riffy, atmosférické vrstvy, China Morena v plné hlasové formě a hlavně kombinaci emocí, která vás při poslechu dokáže vytrhnout z reality.
Private Music je deskou kontrastů. Na jedné straně syrová tvrdost, riffy, které se zakousnou a nepustí, na straně druhé snová melancholie, skoro až éterická jemnost. Tahle kombinace je pro Deftones typická, ale tady působí svěže. Velký podíl na tom má producent Nick Raskulinecz, jenž s kapelou spolupracoval už na albech Diamond Eyes nebo Koi No Yokan. Jeho návrat do studia dal výsledku jasný, čistý a přitom stále naléhavý zvuk. Slyšíte kapelu, která je stoprocentně přítomná, bez zbytečných filtrů a kudrlinek.
Hned úvodní skladba My Mind Is a Mountain vám ukáže, s kým máte tu čest. Hutný riff, podmalovaný ambientními plochami, střídání melodického vokálu a drásavých výkřiků – na tak malé ploše zazní víc než na celých albech mnoha jiných kapel. Milk of the Madonna je pak příkladem energie, která má až rituální náboj. Ecdysis se zpočátku tváří stroze, rytmicky strojově, ale postupně přechází do optimistické gradace, jež vás donutí myslet na bolestné svlékání kůže, na změnu, kterou nelze zastavit. A Souvenir je temná kráska. Hypnotická skladba, co vás vtáhne do své nálady a jen tak nepustí.
Chino Moreno je na Private Music v naprosté formě. Dokáže během okamžiku přejít od šeptaného vokálu, který se vám dostane pod kůži, k výkřiku, jenž rozřízne celou skladbu. I Think about You All the Time má téměř romantický nádech. Nenajdete tu velký refrén, spíš shoegazový opar a pomalý vzlet, který vás obklopí. Cut Hands naopak působí jako divoký noční výlet – riffy jsou syrové, zpěv provokativní a nálada evokuje potemnělý bar, kde se schází stíny. Metal Dream si dovoluje až překvapivý reggae riff, aby se vzápětí stočil zpátky k tvrdšímu výrazu. A závěrečná Departing the Body funguje jako ideální finále. Zvonivé textury, vokál z jiného světa a pak mohutný útok celé kapely. Dramatické, silné, ale bez laciného efektu.
Z poslechu Private Music si odnesete především pocit, že Deftones jsou dnes víc než kdy dřív sami sebou. Tohle není deska, která by žila z minulosti. Neposloucháte kapelu, co hraje na jistotu, ale skupinu, která i po třiceti letech zní svěže a odhodlaně. Je to hudba psaná s vizí, s chutí a se sebevědomím, jež jim dovoluje objevovat nové cesty, aniž by se museli obhajovat.
Samozřejmě, není to deska bez chyb. Ne všechny skladby působí jako krok vpřed, některé se drží v terénu, jenž je pro Deftones bezpečný a důvěrně známý. Pokud čekáte úplné předefinování hranic, najdete momenty, kdy se kapela spíš uvelebí v komfortní zóně. Ale i tyto chvíle fungují. Evokují jejich raná alba a připomínají, že základní formule Deftones je tak silná, že ji není nutné lámat přes koleno.
VERDIKT: 85 %
Private Music možná nikdy nezíská status kultovních nahrávek typu White Pony nebo Diamond Eyes. Ale jako obraz současné podoby Deftones funguje dokonale. Je to deska zralá, sebevědomá, krásná i drsná zároveň. A hlavně deska, která potvrzuje, že Deftones i po tolika letech hrají s plnou intenzitou a stále dokážou posouvat hranice mezi tvrdostí a melancholií.