„Jmenuji se Pavel Kříž a jsem bedňák,“ směje se po úvodní otázce aktuální host rubriky Insider a pravá ruka legendy českého bedňáctví – Vojty Paráka. „I když většina mé práce by se dala nazvat jako crew boss a zbytek jakkoli jinak, cítím se být hlavně bedňákem. Samozřejmě že za skoro dvacet let, co to dělám, má práce obsahuje víc pozic a povinností, ale tohle je základ,“ vysvětluje Kříž. Sedí u stolu vedle mého kolegy Vladimíra Sejka, který s ním dlouho pracoval, a občas tak svými otázkami zavede řeč do jemnějších fines této profese.
Jak se vaše práce, za uplynulých dvacet let změnila?
Moc ne, tedy kromě složení lidí, kteří ji dělali tehdy, a kteří ji dělají dnes. Styl práce je ale víceméně pořád stejný. Nejsme technici, abychom si libovali, jak se za tu dobu zlepšilo vybavení, co všechno se dnes zvládne, o kolik míň energie sežere a podobně. Naše práce je stejná: Přijedou trucky, vyložíme je, postaví se lego a koncert může začít. Po jeho konci zas naházíme lego zpátky do kamionů a jede se dál.
Jak se proměnilo složení lidí, kteří dělají bedňáky?
Zdá se mi, že dřív byli zodpovědnější a stálejší. Parta třeba padesáti až sta lidí se několik měsíců nebo i roků jen občas doplnila o pár jednotlivců, kteří ubyli. Nyní lidé rotují mnohem víc. Máme víc mladých študáků i starších lidí, kteří nechtějí nebo nemohou někde pracovat nastálo. Chybí nám střední vrstva řekněme od dvaceti pěti do třiceti pěti let, kteří by se tomu nějakou dobu vydrželi věnovat.
V rozhovoru s Karlem Bezuškem ze Start Production zaznělo, že ubývají hudební nadšenci, kteří by to dělali primárně, protože chtějí být „u toho“. To pozorujete také?
Ano, pro čím dál víc lidí jsou motivací čistě jen peníze, které dřív pro hodně z nás byly víceméně spíš příjemný bonus. Samozřejmě dřív ale také bylo pro řadového bedňáka daleko snazší koncert vidět či slyšet. Dnes se hodně dbá na to, aby pódium jenom postavili a zbourali a koncert si užije jen pár vyvolených, kteří jsou na showcallu. Většina hal už má vlastní security a většina produkcí hlídá, aby se z boku nebo v hledišti bedňáci moc nepotulovali.
Co je showcall?
Parta lidí, kteří jsou připravení ať už na přestavbu po předkapele, nebo třeba když jsou potřeba úpravy na pódiu během show. Případně už se během koncertu, jakmile kapela vběhne na pódium, začínají rozebírat nějaké věci v backstagi.
Jak jste vlastně s touhle prací začal?
Přes spolubydlícího. Bylo to zvláštní, protože třeba tři čtvrtě roku trvalo, jen než jsem dostal kontakt. Bedňáci byli výběrovka. Když někdo přivedl člověka, zodpovídal za něj. Že neudělá průser a bude poctivě chodit do práce. To jsem nejdřív nemohl slíbit, protože jsem měl svůj džob. Když jsem se pak ale dostal na studium, byla to jasná volba. Studoval jsem na konzervatoři textařinu a scenáristiku – nejkrásnější tři roky mého života, mimochodem. Docházka studentů tam byla podobná docházce některých pedagogů, a tak nebyl problém na dva tři dny zmizet.
Když jsem pak skončil školu, rozhodl jsem se, že si najdu normální práci a pověsil rukavice na hřebík. Nějak moc jsem na to tehdy ale nespěchal. Za tři měsíce mi volá Vojta, že potřebuje na pár týdnů výpomoc. No a jsem u něj dodnes.
A co všechno tedy vaše práce momentálně obnáší?
Primárně se starám o nábor lidí, a koordinaci bedňáků na place – anglicky se tomu říká crew boss. Do toho funguju jako skladník a řidič. A když se staví naše pódium, mám na starost i to.
Jaké akce jste dělali, když jste začínal?
Měli jsme výhodu, že firma Parák, pro kterou dělám, tehdy zabezpečovala téměř všechny velké koncerty zahraničních kapel u nás. Takže když jsem v tom roce 2004 začínal, první měsíc dva jsem pomáhal stavět koncerty Petera Gabriela, Davida Bowieho, Paula McCartneyho, Santany, Metallicu, Marka Knopflera, Lennyho Kravitze… Mé dvě největší ikony, Gabriel a Bowie, tu byly snad během čtrnácti dní. Splněný sen.
Jak se změnil materiál?
Náš materiál se víceméně nezměnil. Když jsem začínal, bylo to pódium akorát novější. Svého času jsme měli největší pódiovou plochu v republice, téměř sedm set čtverečních metrů, což jsou dvě ohromná pódia. V té době navíc bylo zvykem, že každý segment dělal někdo jiný. My měli pódia, židle, nábytek, další firma se soustředila třeba na zvuk a světla, jiná zase třeba na supporty, střechy nebo něco jiného. Na jedné akci spolupracovalo několik firem. Větší firmy si pak začaly nakupovat všechno v potřebném množství a dnes obvykle jednu akci dělá jedna firma. Pokud tedy neveze daný interpret všechno svoje, což zpravidla ty větší zahraniční kapely dělají.
Pódia jsou z pohledu diváka stále působivější. Je těžší je postavit?
Z našeho pohledu je to víceméně pořád stejné. Samozřejmě záleží hodně na interpretovi, jak moc pompézní či skromnou přiveze show. Ale lidi, co jezdí s kapelou, přesně vědí, co chtějí, a co, kdy a kde má kdo dělat. Vše je dokonale naplánované a zorganizované. Většina věcí je předpřipravená, a tak není třeba nic vymýšlet. Vtipných historek a nezapomenutelných zážitků je samozřejmě mnoho. Většinou jsou to spíš inside fóry mezi bedňáky. Taky, když se poštěstí práce na nějakých neobvyklých místech, je to vždy zajímavé. Ale občas se zadaří i různá náhodná setkání s muzikanty. Povedlo se mi třeba prohodit pár slov s Robertem Plantem, který se mi po zvukovce se svým perkusionistou chlubili, kdo má jaký bubínek. Byli roztomile rozverní a předháněli se, komu to líp zní. Fakt jsem si to užíval.
Co dalšího můžete jako bedňák prožít?
Jindy můžete být součástí show. Ať už smetákem hrabete konfety během koncertu Pink, otáčíte převrácenou beanovskou trojkolku s Jeremym Clarksonem uvnitř, anebo běháte po pódiu za kameramanem třeba při Philu Collinsovi. Největší zážitek ale byl, když nás na koncert Petera Gabriela navlékli do černých montérek, dali na hlavu šermířské masky a spolu s jeho techniky jsme pomáhali pohybovat ohromnými světelnými rameny na kolejnicích přímo na pódiu během celé show. Celý koncert jsem tak strávil na pódiu nějaké dva tři metry od jeho piana. Tohle jsem si užíval moc.
Navíc můžete kapely po očku sledovat i mimo pódium…
Jojo, občas se člověk nachomýtne k jejich předkoncertním rituálům, jak se třeba v kruhu obejmou kolem ramen a hecují se, nebo soustředěně čekají, než spadne opona. Je fajn občas vidět, že to ty lidi pořád ještě opravdu baví. Úžasný zážitek taky byl, když tu před deseti lety byli Foo Fighters i se svými rodinami. Už to byli vybouření rockeři a bylo moc hezké je pozorovat, jak může taková tour fungovat i s malými dětmi a manželkami. Itinerář turné tehdy měli zpracovaný z jedné strany klasicky – tzn. harmonogram, kontakty a další důležité věci a na druhé straně byly spojovačky, omalovánky a podobně. Zařizovali jsme hernu s hračkami a prolézačkami pro děti a výukovou místnost pro ty větší. Syn Taylora Hawkinse Shane tam jako malý šestiletý capart s protihlukovými sluchátky na hlavě ke konci koncertu vyběhnul na stage a schovaný za hradbou beden tahal tátu za rukáv, jako že už je unavený a chce jít spát. Taťka mu ukázal, že ještě jednu písničku, tak Shane počkal, a pak spolu za ruku šli z pódia do hajan. Člověk by si řekl – obyčejná věc, ale ne moc v naší branži. Když jsem pak letos viděl hrát už šestnáctiletého Shanea na tribute koncertu pro mrtvého tátu, normálně mě to dojalo.
Nezapomenutelné je i ranní vstávání – jak konkrétně vypadá práce na akci od začátku do konce?
Bedňák vlastně přijde do baráku jako první a jako poslední ho opustí. Někdy kolem čtvrté páté ráno se vozí první věci do zázemí – šaten, produkce, cateringu… Tedy pokud se nestaví naše pódium, to se začíná ještě o pár hodin dříve. Jinak na ploše se jako první připraví rigging. Zavěsí se motory, na kterých pak visí všechna ta paráda jako zvuk, světla, LED stěny atd. Během toho už se vykládají další kamiony a vše se vozí na své pozice na ploše. Když má kapela své pódium, staví se obykle na druhé strany plochy, aby se mohlo zasunout pod všechnu tu parádu, až vyjede nahoru. Tohle je obzvláště kouzelná chvíle, kdy máte v jeden moment plochu plnou bordelu a za pár minut, jako mávnutím kouzelného proutku – ejhle koncert. Pak už zbývají jen takové drobnosti jako postavit nášlapnou bariéru, poklidit věci z plochy, případně natahat aparát pro předkapelu.
Vy konkrétně děláte co?
Rozděluji lidi do skupinek podle toho, kde jsou potřeba. Zahraniční produkce pošle požadavky promotérovi – s českou produkcí se domlouvám já a na základě toho seženu lidi a připravím požadovaný materiál. V daný čas jsme pak na místě, přivedu lidi do baráku, poučím je o tom, jak mají práci dělat, a po dohodě se stage managerem koordinuji práci. Když je potřeba čtyřicet lidí na vykládání kamionů, pošlu je tam, když je potřeba deset dalších na zvuk, vyberu, kdo půjde dělat zvuk. Už ty lidi trochu znám, tak vím, koho kam pošlu. Vím, kdo už práci zná a je jazykově vybavený a ty doplním takzvanými BDP – bedňáky do počtu, kteří jsou jim k ruce. Idea, že mám sto, sto dvacet lidí, kteří jsou stoprocentní profíci, je krásná, ale bohužel nereálná. Takže se vždycky snažím, aby v každé partě bylo určité procento zkušených kluků, které pak doplním těmi méně zkušenými.
Se stage managery už se znáte? Vracejí se dokola ti samí?
Ano, já mám ale nevýhodu, že si špatně pamatuju obličeje i jména. Kolikrát někdo zdraví se širokým úsměvem a chce se objímat. Tak se vždy taky usmívám, občas obejmu, ale vím kulový, kdo to byl… Někteří jsou ale pověstní svou povahou nebo tím, že jsou opravdu velké kapacity, ty si samozřejmě člověk pamatuje, protože ví, že vyžadují speciální přístup.
Co bezpečnost práce?
S postupem času se na ni začal klást mnohem větší důraz. Ne že by se na to předtím nějak kašlalo, ale co si budeme povídat, bylo to volnější. Vždy je ale důležité mít dobrou obuv, rukavice, vesty, helmy… Před každým koncertem se snažíme kluky znovu a znovu obeznamovat s riziky práce. Jak se na pracovišti chovat, aby nebyli nebezpeční sobě ani svému okolí. Když přijde nový kluk, tak kouká v úžasu po všem okolo, jen ne na nohy a na ruce. Může někomu přejet patu, skřípnout si prst nebo rozbít aparát za nesmyslný prachy. Naštěstí nějaké těžké úrazy víceméně nemáme. Drobné se občas stávají, ale většinou se jim dá velmi snadno předejít, kdyby se dotyčný invalida choval na place tak, jak má.
Máme připravený koncert. Show běží… Jak práce pokračuje dál?
Na likvidaci se scházíme zhruba hodinu před koncem koncertu. Když se všichni slezou do šatny, rozdělíme bedňáky podle pozic. Většinou pomocí barevně odlišných vest nebo triček – příjemného bonusu, který si po práci může bedňák nechat. Pak už si jejich technici odebírají jednotlivé skupinky na své pozice a v momentě, kdy slezou muzikanti z pódia, začíná teprve ta pravá show. Člověk kouká, jak všechno mizí, a stále se nepřestává i po těch letech divit, jaký je to fofr. Za dvě až tři hodiny je obvykle všechno pryč a hala se už začíná chystat na svůj další program. Když jsou open air koncerty kapel, jako například AC/DC nebo Rammstein, zmizí jejich ohromná produkce stejně rychle. Za dvě hodiny zůstane jen holá pódiová kostra, všechno ostatní je pryč. Je pravda, že zatímco u halových koncertů se likvidace účastní většinou kolem osmdesáti až sta bedňáků, u open air to bývá klidně i dvě stovky…
Mluvíte o dobře namazaném stroji. Co je největší výzva?
Každý koncert. Vždy chci, aby naše práce proběhla skvěle. Pokaždé se snažím, aby to, co stavíme a dodáváme, všechno sedlo, jak má. První úleva většinou přichází při zvukové zkoušce. V tu chvíli padá z člověka ten největší balvan a přichází ta vytoužená chvilka klidu, kdy si můžete prohlédnout, jak se vám to zase povedlo. Když se pak venue zaplní lidmi, show začne a vy vidíte, že všechno funguje a publikum je nadšené, je to skvělý pocit. Občas tam stojím a říkám si, jo, tohle je moje práce a mám ji opravdu rád. Jsem šťastnej. Přes covid jsem si zas po letech vyzkoušel, jaké to je chodit do práce od pondělí do pátku, a i když to má své výhody, šťastný jsem z toho nebyl. To tady šťastný jsem, i když to taky není vždycky všechno sluncem zalitý…
I když jste třicet hodin na place a lidi padají únavou?
Je fakt, že když děláme koncert třeba v O2 areně, trávím tam většinou 24 hodin v kuse,
většinou ale déle. Když pak k tomu ještě připočtu cestu domů do Příbrami, hodí mi to i s mikrospánkovými zastávkami až neslušný čas.
Když jsou po sobě Guns N‘ Roses a Red Hot Chili Peppers, pak je to třeba padesát…
Tak to bývalo v době, kdy ještě Axl nezačínal před půlnocí… Koncert skončil snad ve dvě v noci, poslední kamion jsme zavřeli kolem páté. Sotva jsme v šatně zavřeli oka, už nás budili, že jsou tu trucky Redhotů a vše začalo nanovo… Tohle byl zatraceně dlouhý den.
Co když se sejde víc akcí, než jsou vaše kapacitní možnosti?
Jen tenhle říjen jsme měli tři dny, kdy jsme měli dvě velké akce v jeden den. Třeba když je Sting v O2 areně a vedle v O2 universu Volbeat. Když jsme měli Kendricka Lamara, který potřeboval sto lidí, byla souběžně akce ve Foru Karlín. Máme ale výhodu, že máme několik spřátelených bedňáckých part, které si půjčujeme a pomáhají nám, když potřebujeme.
Takže funguje spíš nějaká soudržnost než rivalita?
Jak s kým. Taková ta zdravá rivalita mezi námi a třeba Shameless tu určitě je, ale na druhou stranu je nemálo těch, kteří dělají pro nás i pro ně, nebo třeba další bedňácké party. S většinou těch služebně starších kluků se známe, zažili jsme toho spolu dost na to, abychom se dokázali respektovat, i si ze sebe udělat prdel. Naše firma je svým způsobem vlastně dinosaurus, byla tu opravdu jako jedna z prvních. Vojta dělal bedňáka už před revolucí pro Pragokoncert, a když tu byli po revoluci první Stouni, už byl u toho. Od té doby firma běží a dělala všechny největší koncerty, co tu v devadesátách byly – Rolling Stones, Guns N’ Roses, Pink Floyd, U2 na Strahově nebo třeba Michaela Jacksona na Letné… V podstatě všechno, co si vzpomenete. Vojta je prostě legenda. Kdo prvních dvacet let po revoluci dělal bedňáka, dělal ho s velkou pravděpodobností pro Vojtu Paráka. Ne nadarmo se mu říká táta všech bedňáků.
Jak bude vypadat budoucnost?
Věřím, že skvěle. Dokud budou lidi chtít a moci chodit na koncerty, vždycky bude potřeba beďňák, aby jim to pomohl zprostředkovat. Stejně tak jako je důležitá kapela, promotér či produkce, bez těchto opravdových dělníků kultury by nakonec žádný koncert stejně nebyl.
3 nej Pavla Kříže
I takhle může vypadat takzvaný bedňácký „showcall“ – s minimaxem k nebesům a ještě výš.
Pavel Kříž pořádá uprostřed brdských lesů Tramtamtýdamtůdá fest. Vystupovala zde i kapela Vrch.
Album OK Computer a tvorba Radiohead Pavla Kříže ovlivňuje od dospívání dodnes.