Obrázek k článku Past času a velkolepý tyjátr. Brutal Assault úspěšně protáhl zarezlá kolečka
| Radek Pavlovič | Foto: Onřej Helar

Past času a velkolepý tyjátr. Brutal Assault úspěšně protáhl zarezlá kolečka

Start pětadvacátého ročníku Brutal Assault odhalil, kolik koleček během covidové pauzy zrezlo. Ale nakonec se monstrózní metalový podnik přece jenom rozpohyboval a důstojně oslavil své jubileum. To bylo programově pestré a narvané a především dlouhé. Proto tento text bude raději krátký.

Všech 20 tisíc návštěvníků z celého světa mohlo sledovat, jak se areál proměnil. Intimní prostředí pódia na Octagonu vystřídal velkorysejší Bastion X. Obscure stage se zcela zbavila stanu a stala se z ní regulérní třetí scéna. Změn bylo víc, ale i tentokrát platilo, že organizátoři vytěžili z každého čtverečního metru maximum zážitku, ať už jde o bary, výstavy, kino, postapo zónu nebo jazzovou vinárnu. Zkrátka ideální prostředí pro lidi s poruchou pozornosti.

Stejně nabušený byl program samotný. Brutal vůbec poprvé v historii nabobtnal na pět plných dní a víc než 150 interpretů. Na papíře to vypadá jako velké uff. Kdyby to měl být všechno metal, byla by to jedna velká agónie i pro otrlé. Ale chyba lávky. Brutal Assault jako už tradičně lovil ve všelijakých žánrových vodách.

Imperial Triumphant

Od stoneru po drum'n'bass

Například úterní Clutch přivezli řízný stoner / hard rock zahraný s neskutečnou grácií a kulervoucím groovem. Nergal, jinak frontman polských neznabohů Behemoth, se tentokrát transformoval to folkaře-vypravěče se svým projektem Me and That Man. Finští Oranssi Pazuzu pro změnu ukázali, že na krautrock můžete jít od lesa, od řádně temného a black metalem načichlého lesa. KAL stage, která se vždy dramaturgicky vymyká, se nebála vytáhnout ani drum'n'bass nebo synthwave. Dramaturgickým vrcholem byla jednoznačně japonská Melt Banana, nezařaditelný a ujetý hudební mišmaš a současně filtr na pozéry, kteří si zájem o extrémní hudbu jen předstírají. 

Mercyful Fate

Bez klasik to také nejde

Samozřejmě ani bez metalových klasik by se festival neobešel, ať už jde o Voivod, Cradle Of Filth, Paradise Lost, Suffocation, Mayhem nebo Pentagram. Největší a nejdražší byli letos danští okultní heavymetalisté Mercyful Fate. Velkolepý tyjátr, Kingovo charisma a unikátní vokál, hráčsky na úrovni, ale silnější dojem to přece jenom nezanechalo. To samé platilo o Cannibal Corpse, kteří zrovna fanouška Brutalu nemají čím překvapit. Ale buďme vděční za ty dary. Všichni stárnou a obzvlášť čas žánrových klasiků se pomalu ale jistě naplňuje.

Brutal Assault výrazně nezklamal ani nepřekvapil. I přes značné porodní bolesti nakonec potvrdil, že stále patří mezi elitní festivaly, které se nebojí hudebních průzkumů mimo obvyklá teritoria. A to by možná mohla být cesta. Stejně tak potvrdil, že jeho areál je stále stejnou časovou pastí – stačí vstoupit a přestanete vnímat svět venku. Otázkou zůstává, zda dopřávat návštěvníkům hned pět dní a 150 kapel je skutečně tou nejlepší možnou cestou. Ale to ukážou další ročníky.

D.R.I.

Butcher Babies

Nergal a jeho projekt Me and That Man

Suffocation

Slagmaur

God Mother

Používáme cookies abychom Vám umožnili lepší procházení stránkou. Pro více informací si přečtěte Co jsou Cookies. Pokud budete pokračovat v procházení stránek, vyjadřujete souhlas s těmito podmínkami.