Vychází to přibližně tak, že se s Michaelem Rosenbergem setkávám pokaždé, když jeho hitu Let Her Go na YouTube naskáče další miliarda zhlédnutí. Nyní počítadlo ukazuje víc než tři a míříme na lavičku v pražských Žlutých lázních, kde je vedle tančírny sympatická letní scéna, na které se koná koncertní série My Kind of Summer. „Jsem Angličan, potřebuji nachytat každý paprsek, který můžu,“ směruje nás zpěvák v letní výhni na slunce. Sbohem, vytoužený stíne!
Píseň Let Her Go jste vydal před deseti lety. V čem byl váš život tehdy jiný než dnes?
Mám pocit, že se svět od té doby úplně změnil a bohužel mám pocit, že to v mnoha ohledech není k lepšímu. Z mého pohledu tehdy byly jednodušší časy. Víc jsem tehdy světu rozuměl, nebo si to aspoň myslel.
Čemu teď nerozumíte?
Toho je tolik. Covid, umělá inteligence, Rusko… V podstatě mám pocit, že nerozumím skoro ničemu. Ale v osobní rovině pro mě uplynulo deset bláznivých let, za která jsem velmi vděčný. Jsem šťastný, že pořád hraji. Když má člověk tak velký hit, neví, jak dlouho úspěch potrvá nebo jak to může skončit. Naštěstí se svět nezměnil v tom ohledu, že se pořád v různých zemích najdou lidi, kteří si rádi přijdou poslechnout mé písničky a já jsem díky tomu šťastný.
V roce 2019 jste říkal, že vám vyhovuje, že se vaše kariéra jaksi ustálila a už nemáte pocit, že musíte neustále bojovat nebo něco dokazovat. Nezamíchala s touto stabilitou pandemie?
Je to zase o něco náročnější. Tak dlouho nehrát a vlastně se vzdálit od celého „Passengera“ bylo dost odzbrojující. Vrátit se k němu byla docela hrbolatá jízda, ale i zajímavá osobní výzva. Nicméně pocit, že nemusím nikomu nic dokazovat, mám pořád. Nahrál jsem čtrnáct alb a z lidí, kteří mají rádi mou hudbu, mám radost, jsem ale zároveň srovnaný s faktem, že to nejsou všichni. Člověk si zvykne, že si nemůže na svou stranu získat každého. Moc dobře si ale vzpomínám na dobu, kdy jsem o to neustále usiloval. Ještě než jsem začal mít nějaký úspěch, měl jsem pocit, že musím bojovat o každého. Srovnat se s tím, že to není potřeba, je ohromně fajn.
Let Her Go je čistá rozchodovka.
Když mluvíte o hrbolaté jízdě – co bylo na návratu těžké?
Hraní živých koncertů po tak dlouhé době. Možná proto, že jsem na pódiu sám. Nikdy dřív jsem o tom nepřemýšlel. V hlavě jsem měl neustále jen další koncert, pořád jsem byl „v tom“. Když jsem teď ale po pauze věděl, že mám za dva týdny velký koncert v New Yorku, připadalo mi to najednou opravdu děsivé. Měl jsem pocit, že si musím vzpomenout, jak se to dělá. Nakonec nebylo tak zle. Dostat se do toho mi trvalo asi dva koncerty, pak jsem si zase naplno uvědomil, že to miluji.
Během vašich koncertů vyprávíte i dost příběhů a vtipů. Chystáte si je?
Rozhodně nejsem žádný velký komik, ale protože jsem na pódiu sám, zdají se mi příběhy a vtipy během mého vystoupení důležité. Samozřejmě nejlepší chvíle jsou ty spontánní, kdy se stane něco poprvé, ale ty sázet každý večer neumím, takže se spoléhám i na osvědčené klasiky.
Jak jste vlastně strávil poslední dva roky? Vím, že jste vydal dvě alba a hodně streamoval, udělal jste během té doby i něco čistě pro sebe?
Ano, vlastně mám pocit, že jsem se o sobě docela dost naučil. Jsem si jistý, že to teď říká skoro každý, protože mnoho lidí na sebe najednou mělo daleko víc času než kdy dřív. Bylo to jako podívat se do zrcadla. I když jsem se snažil dost pracovat, zbylo hodně prostoru, který nebyl vyplněn obvyklým hlukem a ruchem turné, na který jsem v životě zvyklý. Využil jsem ho k pěstování zeleniny, chování slepic a hrám s kočkami. A jakkoli to zní banálně, myslím, že to pro mě bylo velmi dobré.
Říká se, že vystupování před publikem je návykové. Jak moc vám chybělo?
Nic na světě mě nebaví tolik jako odehrát dobrý koncert. Jasně, ten adrenalin a vzrušení pódia mi chybělo opravdu hodně.
Teď si to opět užíváte a všimla jsem si, že často na opravdu krásných místech. Jaké koncerty byly letos zatím nejkrásnější?
Je to trochu turné po hradech a zámcích. Mám rád hezké lokace. Krátce před Prahou jsme hráli třeba v Litvě na hradě Trakai, který leží na malém ostrově na jezeru. A opravdu krásný koncertní sál jsme zažili na Islandu. Jmenuje se Harpa, opravdu mě potěšilo, že hrajeme právě tam.
Na turné Passengera vzniká řada akustických klipů, často v nádherné scenérii.
Své poslední album Birds That Flew and Ships That Sailed jste opět nahrával s producentem Chrisem Vallejem, že ano?
Pracuji s ním nepřetržitě od alba Little Lights. To byla má pátá deska, takže teď už jsme jich spolu udělali devět. Mimochodem je támhle na pódiu (Mike ukazuje na chlapíka ladícího kytaru), je i můj kytarový technik, takže se mnou jezdí na turné. Můj nejlepší přítel. Nahráváme spolu alba, jezdíme na turné a bydlíme blízko sebe.
To s sebou na cestách máte hezkou partičku Australanů! Roky s vámi jezdí i fotograf a kameraman Jarred Seng.
Mám velké štěstí, že se mnou cestují moji přátelé. Jsme malá skupina. Většinou mám na turné čtyři nebo pět dalších lidí, takže to je opravdu, jako bych měl u sebe rodinu. A stejně jako v jakémkoli jiném zaměstnání platí, že když máte cool kolegy, máte i v pohodě práci. Celý život záleží na tom, jaké lidi máte kolem sebe. Když se můžete obklopit dobrými lidmi, máte skoro vyhráno.
Singl Blink of an Eye je z aktuálního alba.
Čím to, že jste posledních devět alb chtěl pracovat vždy jen s Chrisem? Nelákalo vás střídat producenty?
Dobře se doplňujeme. Já mám hodně tvořivou hlavu. Nápadů mám opravdu nespočet, nedělá mi problém pořád něco vymýšlet. Ale jsem opravdu hodně nešikovný na vše, co se týká techniky. Do té míry, že jsem rád, že si dovedu zavázat tkaničky. Chris je můj pravý opak, je naprosto fantastický technik. Na rozdíl ode mě má štěstí, že to u něj nevylučuje kreativitu. Každý do práce vkládáme naprosto jinou energii. Vyhovuje mi, že mezi námi není žádné drama, nevznikají konflikty, nahrávání si opravdu vychutnáváme. Mnoho úchvatných alb vyrostlo na hádkách s producenty, ale mě představa, že se o svých nápadech musím s někým hádat, vůbec nezamlouvá. Nechci to, chci jen dělat hudbu se svýma kámošema.
To chápu, ale třeba by se s vámi všichni ostatní producenti nehádali…
Jsem si skoro jistý, že na změnu někdy dojde. Ale teď tu potřebu nemám. Pro mě je důležité, abych se s lidmi, se kterými pracuji, dobře bavil. Když navíc dělají svou práci skvěle, nevidím důvod cokoli měnit. Mám pocit, že se taková spolupráce časem jen zlepšuje. S každým dalším albem a turné si víc rozumíme a společná tvorba je silnější. Je pro mě opravdu důležité si svůj tým hýčkat. Jakmile máte na své straně skvělého člověka, pečujte o něj a nechte si ho.
Alba vydáváte téměř každý rok. Máte už rozpracované další?
Zatím vám k tomu moc neřeknu, ale ano, začátkem příštího roku něco vydáme. Teď jsem zrovna s někým mluvil o tom, že nás čeká patnácté album. Každé z nich vnímám jako kapitolu v knize. A moc dobře si pamatuji, jak jsem se u prvních pěti s každou velmi nervoval. Měl jsem pokaždé pocit, že to může být jediná šance se vyjádřit a podobně. Ale když to zopakujete tolikrát, dojde vám, že není třeba se tolik obávat. Když se to lidem bude líbit, skvělé, když ne, nevadí. Posuneme se k další desce. Moji nejoblíbenější umělci, jako třeba Bob Dylan nebo Neil Young, mají desítky alb. A každé z nich není dokonalé. Ale vy je stejně milujete. Nejen kvůli jednomu konkrétnímu momentu, ale pro to, co vytvořili během let. Chraň bůh, že bych se s nimi chtěl srovnávat, ale rád na své dílo nahlížím podobnou optikou. Každá deska zachycuje nějaké životní období, nechci se příliš zaobírat tím, jestli nemohla být ještě o něco lepší. Mám rád vědomí, že když se něco nepovede, lepší to může být příště.
Proč jste to tak ze začátku nevnímal?
V roce 2007 jsme vydali album Wicked Man‘s Rest a na něm jsme pracovali asi čtyři roky. Ta zkušenost mě naučila všechno, co v hudbě nechci. Pracoval jsem na něm se špatnými lidmi, trvalo to příliš dlouho, utratili jsme za to nesmyslně moc peněz. A albu se pak moc nedařilo. Po čtyřech letech čekání na onu magickou chvíli, kdy se jistě okamžitě po vydání ocitne hned na vrcholu hitparády… Takhle to ale nefunguje. Daleko radši prostě jen pokračuji v práci, kterou samozřejmě stále dělám nejlépe, jak umím. To vás dřív či později zavede na správné místo ve správný čas.
Hodně se zdůrazňují vrcholy kariéry, ale důležitý je přitom příběh, který tomu předcházel – z kterého ona skladba vyrostla…
Jasně. A většina umělců, kterým se daří, má za sebou dobu, kdy to tak nebylo. Většinou to párkrát spletete, než přijdete na to, co je vaše cesta. Mluvil jsem o tom v předchozím rozhovoru, že dnes se mi zdá být v hudebním průmyslu nesmyslně velký tlak na to, abyste uspěli co nejdříve. Ale jak? Jak máte udělat všechno správně, když právě začínáte a často pomalu nevíte, co děláte?
Vy už to tedy víte?
Rozhodně jsem víc spokojený s tím, kdo jsem. Děti potřebují čas, aby se vyvinuly. Dřív měli umělci prostor několika alb, aby se vypracovali, dneska mám občas pocit, že když se nedaří vašim prvním singlům, je po všem. Ve dvaceti jste v důchodu. Šílené a hloupé.
Na co se nyní nejvíc těšíte?
Poprvé v životě to nejsou jenom věci spojené s hudbou. Jsem opravdu šťastný v soukromém životě. Zdá se mi, že jsem nalezl jistou rovnováhu mezi Passengerem a Mikem. Těším se, že se možná v budoucnu trochu zklidním. Teď je toho hodně, protože doháníme dva poslední roky, takže v příštích měsících budu hrát dost, ale dlouhodobě si dovedu představit, že bych to trochu omezil. Protože doteď jsem nahrával a hrál bez přestání. Miluju to, ale v životě jsou i další věci. I když svou práci milujete, chcete občas zkusit i něco jiného.
Fantastická one man show
Většina lidí si Passengera spojí pouze s hitem Let Her Go. Na jeho koncertech jde ale o mnohem víc – o příjemnou atmosféru, skvěle fungující chemii, vtipné historky a samozřejmě hudbu. A překvapivě je úplně jedno, že Passengerova tvorba zní pořád stejně, naživo takřka zázračně funguje na výbornou.
Posluchači přitom nemusejí znát každou jednotlivou píseň ze setlistu. Passengerovo kouzlo totiž netkví v rozmanitých skladbách, erbovních hitech a bohatých aranžích – přece jen hraje úplně sám, pouze s kytarou a bez looperu. V minulosti sice vystupoval i s kapelou, ale to byla výjimka.
Na písničkářových vystoupeních jde o zapojení publika, vyprávění historek, kterými své skladby často uvozuje a vysvětluje jejich pozadí, o syrovost, autenticitu, a především nesporně charismatickou personu samotného Passengera, který spíše než typický koncert předvádí důmyslnou one man show, jež však nezavání čímkoli umělým a už vůbec ne vykalkulovaným. Navzdory tomu, že některé svoje průpovídky opakuje a návštěvníci si je mohou pamatovat z předchozích koncertů, tak stále fungují a slouží jako most pro překonání bariéry mezi jevištěm a hledištěm.
Ustát hodinu a půl pouze s kytarou není jen tak, ale Passengerovi se to daří. Není rozpačitý, vyhýbá se hluchým místům a bravurně drží dynamiku. Tenhle um svědčí mimo jiné o jeho silné osobnosti, která na koncerty táhne posluchače víc než možnost zazpívat si společně Let Her Go. Písničkářův jediný velký hit nakonec ani nebyl vrcholem posledního koncertu ve Žlutých lázních, jakkoli ho halekali všichni příchozí. Jednak je zasazen kdesi uprostřed setlistu a zbytečně nevyčnívá, a hlavně ho atmosférou některé jiné skladby překonaly.
Spousta lidí by asi Passengera označila za one hit wonder, bylo by to ale dost krátkozraké. U jeho písní prostě o hitovost nejde. O to méně v živém provedení, kdy jsou skladby ohlodané na absolutní zvukové minimum. Osobně bych Passengera označil jen slovem wonder. Jeho koncerty jsou takovým malým zázrakem, protože skvěle připomínají, jak důležitá je pro umělce sounáležitost a propojení s publikem.
Michael Švarc
Videoklip k Survivors natočil fotograf a filmař Jarred Seng, který Passengera léta doprovází.