V rámci Pana Lynxe přešel Skořepa (ex-Stroy) k textům v češtině, v hudbě kombinuje vlivy grunge, nové vlny i určité muzikálové teatrálnosti. Lynx je rys ostrovid, je to Michalovo vnitřní zvíře, jeho alter ego, a je to i kreslená postava z klipů a doprovodných grafik.
Co dělal pan Lynx od vydání debutu Kdo se bojí, musí do lesa?
Lynx v klidu pozoroval zpoza stromu, zatímco já byl v podstatě v nepřetržitým proudu tvorby už od začátku první desky, protože zhruba polovina věcí, možná i víc, z toho období skládání na první desku se dostaly i na tu druhou. Těch songů jsem měl naskládáno a vymazleno docela dost, akorát jsem se nakonec rozhodl docela velkou část těch věcí vyhodit a přeskládat je novejma, který by byly aktuálnější k tomu, kam jsem se mezitím posunul. A protože mě to bavilo, tak jsem na tý druhý desce dělal nepřetržitě až do týdne před vydáním.
Ty vyřazené věci jdou úplně pryč, nebo se možná ještě někde objeví?
Ty jdou úplně pryč, protože necítím, že jsou energeticky aktuální. Já u Lynxe vždycky tak nějak poslouchám tělo, a když mi něco vevnitř řekne, že tohle ne, tak mě už ani nemusí zajímat, jestli se mi to líbí, nebo nelíbí a jestli mi to dává, nebo nedává v hlavě smysl. Ale v druhým kole jsem nestihl doskládat pár věcí, co ten vibe maj, a tak je možný, že za nějakou dobu ještě pár zbytků z lesa vyleze.
První desku jsi dělal sám, potom sis postavil živou kapelu. Změnilo to nějak tvůrčí proces?
Většinou tvořím tak, že dělám z demáčů už finální věci. Protože když to ze mě vylítne, ať už je to kytarovej riff, nebo cokoli jinýho, tak to má v sobě určitou prvotní jiskru, kterou se tam snažím udržet, spíš než z potřeby nějakého sólování, tak hlavně kvůli pravdivosti, kterou ne vždycky zopakuješ, a taky z pocitu zodpovědnosti k Lynxovi, coby svýmu vnitřnímu zvířeti. Všechny ty věci v sobě ale částečně nesou esenci kluků z kapely v tom, že jsem na ně myslel při skládání a chtěl jsem, aby se v tom cítili dobře a bavilo je to hrát naživo. A tam, kde jsem cítil, že je pro to prostor, aby něco natočili, jsem je k nahrávání přizval, aby na tom albu všichni byli. Luboš Samek nabubnoval většinu songů desky, ostatní tam jsou třeba v jedný nebo dvou věcech. Honza Lichtenberg opět vystřihl fantastický kytarový sólo. Je pro mě důležitý, že mám od kluků, co jsou pro mě fakt jak bráchové, podporu, že tam nervou svoje ega a mají pro tohle pochopení. Ukazuje mi to o to víc, jak rodinná a srdcová ta kapela je. Já se snažím být tak trochu „strážcem vibrace“ toho, co dávám ven.
Jaké máš tentokrát na albu hosty?
Já si do Lynxe vždycky volím hosty ne podle jejich hvězdnosti, ale podle toho, že si o ně řekne muzika, kterou dělám. Je to případ i Wohnoutů a Pražského výběru na první desce. S těma lidma mě pojí přátelství a zároveň jsou to úžasní muzikanti, který bych tam chtěl mít, i kdyby je nikdo neznal. Nepopírám, že to tomu pomůže mediálně, ale to pro mě není ten hlavní důvod. Já totiž nejsem až takovej obchodník, protože kdybych byl, tak budu dělat od podstaty muziku víc po srsti. Na druhým albu se objevuje třeba kytarista a producent Alain Johannes, René Paveza z Locomotive, Roman Holý z J.A.R. nebo Filip Švambera a Frank Fišer.
Představ mi tu druhou desku obecně.
První deska Kdo se bojí, musí do lesa, byla o takovým tom jungiánským pohledu do svýho stínu a nalezení duše skrze tzv. individuaci. K tomu je třeba se vydat do svýho nevědomí, který jsem si já sám pro sebe stylizoval do takovýho lesa jak od Tima Burtona, protože si mimo jiný myslím, že humor je skvělým nosičem pro to, abys dopravil do lidí určitou hloubku a oni si toho vlastně nevšimli. Lynx je moje vnitřní zvíře – průvodce. První deska byla tudíž o tom, když si uděláš výlet do temnoty toho lesa v sobě a konfrontuješ se tam s určitýma věcma, přijmeš svoje stíny a najdeš svoje vnitřní světlo, který je skutečnější, než ty neony tam venku, což se hodí.
No a deska Odvrácená strana lesa je zas o tom, když se pak z lesa vrátíš do reality a najednou zjišťuješ, že je to tak trošku Matrix. A že věci, který se ti v životě dějou, jsou ve skutečnosti věci, který ses na vědomý nebo nevědomý úrovni rozhodl si zkusit. Jestli duše člověka pochází z lesa, tak odvrácená strana lesa je víceméně o tom, že realita je určitej trenažér, ve kterým se taková dušička rozhoduje, co si chce vyzkoušet a co se tím naučí.
Funguje ti to takhle ve tvém vlastním životě?
Kdykoli se mi v životě něco podělává, tak se ptám, co si tím chci vzkázat? Myslím si, že každá krize vždycky vypovídá o možnosti v ní spatřit eventualitu, aby přišlo něco lepšího nebo alespoň jinýho, což je často zkušenost, kterou potřebuješ. Jde jenom o to pochopit to.
Jako třeba když jsem na jaře přišel na jednom uchu o 80 % sluchu tím, že jsem ve dvě ráno pařil s in-ear sluchátkama Stalkera 2 a střelbou z brokovnice jsem si odbouchnul pravý ucho, který mi začalo v noci šíleným způsobem pískat. Doktoři mi říkali zavádějící diagnózy a já zatím padal na chodníku, když kolem mě projelo auto, protože jsem ztrácel rovnováhu, jak mi duněla hlava. Donutilo mě to se zklidnit a přijmout naprostou zodpovědnost za to, že jsem si tohle způsobil, abych něco pochopil. Vytáhla mě z toho výrazně meditace, která pracuje s vizualizací světelných tvarů a která funguje jako samoléčba. Což může lidem připadat divný, ale to mi obecně začíná být jedno, protože ty důkazy, že s realitou lze pracovat, jsou pro mě jasný. Pomohla mi taky akupunktura a nakonec hyperbarický komory. Každopádně jsem si tím průserem potřeboval vytvořit jasnou zkušenost, abych věděl, že s konceptem ovlivňování vlastní reality nemažu lidem med kolem huby.
Jak na tom jsi s uchem teď?
Jsem tak na 90 % původního stavu. Mám trošku horší basy a trošku lepší výšky.
Označil bys obě ty desky za koncepční?
Obě alba jsou koncepčníma deskama tím, jakej příběh je objímá jako celek. A v rámci toho příběhu se rozhoduju, jestli tam něco patří, nebo ne. Ale ptám se sám sebe spíš na úrovni pocitů než logiky. Třeba na první desce je písnička Na dně postele, kterou mnoho lidí považuje za popinu, která tam v kontextu těch ostatních věcí nedává zas tak velkej smysl. Jenže vznikla o stavu, kdy napůl spíš a napůl bdíš po několik nocí vedle holky, co se ještě nedostala z někoho jinýho, a jediný, k čemu tě pustí, je objetí. Ten stav, ve kterým jseš, je delirium, který je velmi blízko návštěvě v lese a poznáváš se v něm z nových míst. Takže ta logika tam někde vzadu vždycky je a často se mi děje, že ji tam nacházím až zpětně a zjišťuju, že bylo správně, když jsem dal na pocit. A právě ta sféra pocitů a intuice, to je pro mě Lynx. Je to pro mě personifikovaný to nehmotno, to o patro výš než realita. On je můj průvodce do těchhle míst.
V minulosti jsi Lynxe označil i za svého producenta. Jak se ti s ním pracuje?
Zdá se, jako kdybych od Lynxe dostával čím dál tím víc důvěry, že už sám cítím ty principy a mechanismy, který používat. To znamená, že ho vnímám mnohem víc už jako součást sebe než jako externí entitu, ke který si chodím pro radu.
A nechybí ti v celém tom procesu někdy skutečný externí producent, který by ti občas řekl svůj názor?
Já si vždycky nechám poradit, ať už je to třeba Milan Cimfe, se kterým jsem tu desku míchal a masteroval, nebo kluci z kapely. A vždycky jenom vnímám opět tělem, jestli ta věc, kterou mi řeknou, je lepší nebo horší pro tu věc. To samý dělám, i když pracuju s kapelama jako producent, snažím se je přimět, aby si vzpomněli, proč to celý dělají, na tu prvotní radost.
Jaké máš dojmy ze setkávání s fanoušky?
Já jsem vždycky fascinovanej tím, že s jakýmikoli lidmi, se kterými přijdu do styku a mají Lynxe rádi, si vždycky mám co říct, vždycky jsou to lidi, který jsou dost vnímaví a mají bohatej vnitřní svět, což mě hodně těší. Jsou už i lidi, kteří mají tetování s Lynxem, na což sám zírám, že to pro ně má tuhle hodnotu. A vlastně mě to trochu vrací zpátky do té hmoty, že si musím trochu uvědomit, že mám určitou zodpovědnost, abych neudělal něco, co zapříčiní, že budou mít na ruce vytetovanýho idiota a jeho vnitřní zvíře. Ale zároveň vím, že tihle lidi na mě spoléhají, že budu nadále dělat věci stejně autenticky, takže mám i zodpovědnost zůstat takovej, jakej jsem.
Máš s Lynxem nějaké zahraniční ambice?
Mám, ale nechám je vyplynout. Mám třeba hodně rád animace a Miyazakiho a vím, že ten asijskej model vnímání umění je hodně svobodnej a myslím si, že Lynx by paradoxně mohl bejt docela přitažlivej pro tyhle končiny. Třeba bych se výhledově zkusil na drzo posunout někam tímhle směrem. Určitě bych rád jel nějakou Evropu, třeba když budou kluci chtít.
Myslím si, že i v Americe by to vlastně nebyl nesmysl, protože třeba jeden z hostů na desce, Alain Johannes, mi říkal, že si myslí, že by Lynx mohl udělat větší díru do světa než Stroy tím, že je ještě specifičtější a je tam strašně důležitá věc, kterou si Češi vůbec neuvědomujou. Čeština v sobě obsahuje jinou melodiku a jiný vedení melodie než angličtina.
Když budu dělat anglický svahilský písničky a pak budu textovat do češtiny a budu fňukat jako všichni Češi, že nejde psát český texty, tak to bude z toho důvodu, že budu všude samohláskovat, aby to prolézalo, a jsou z toho samozřejmě břečky. V angličtině tě nikdy přirozeně nenapadne udělat refrén s frázováním a melodií jako „výlety do temno-TY, do temno-JÁ, do temno-TY“. Takže čeština je obrovskej klenot v tom, jakejma cestama tě ten jazyk v muzice vede.
Když se někdy dostanou cizinci na naše koncerty, tak od nich mám taky super reakce. Kdyby to byla americky znějící rocková kapela, která má pouze český texty, tak ty lidi budou říkat: Hele, to se pokoušíte o to něco našeho zasadit do svýho.
Co tě teď čeká s Lynxem dál?
Lynx je po vzoru Star Wars o cestě z temnoty ke světlu, ale jelikož jsem smrtelník, kterej se neustále učí opakovanýma návštěvama lesa, tak je klidně možný, že po Odvrácený straně lesa bude výlet do lesa číslo dvě a zas dokola. A může se taky stát, že Lynx sundá hadry, odběhne do lesa a řekne: Teď už to zvládneš sám.
Můžu udělat hudební film s Lynxem, můžu udělat komiks, můžu udělat hromadu věcí a dozvím se od něj v pravej čas, co se má stát. Ale co mě fascinuje a je pro mě naprosto zásadní, je to, že mně třeba ta jeho postava a všechno kolem pořád ještě neleze na nervy. I když jsem nakreslil Lynxe minimálně patnáctsetkrát včetně všech animací a podobných věcí, pořád ho vnímám jako součást sebe a každou čárkou neustále přikládám do toho pozitivního ohně, se kterým jede celej Lynx dopředu.
Jaké to bylo přivádět Lynxe k životu na pódiu? Začít nosit ten klobouk a bundu a vlastně hrát roli pana Lynxe?
Kdyby mi teď někdo řekl, ať udělám sólovku jako Michal Skořepa, tak i kdybych opakoval všechny principy stejně, myslím si, že bych najednou nebyl pod určitým vedením, pod kterým jsem v případě Lynxe, jakožto vnitřního průvodce. A ta personifikace do Lynxe před lidma není věc, kterou vytvářím, ale spíš jsem jejím svědkem a jenom si dovoluju se do ní víc uvolňovat. Takže je pak moje prezentace na pódiu vlastně opakem divadla a hraný teatrálnosti, i když to někomu tak přijde. Asi to o mně vypovídá, že takhle teatrální skutečně jsem.
Seznamte se
Hudebník, výtvarník a klipař Michal Skořepa pochází z hudební rodiny, vystudoval konzervatoř a má za sebou působení v muzikálech (Ježíš i Jidáš v Jesus Christ Superstar), grungeovou kapelu Stroy i bohatou filmografii režírovaných klipů. V hudebně-výtvarném projektu Pan Lynx kombinuje zvuky devadesátkových kytar, dekadentního klavíru a introspektivní texty v češtině. Jeho diskografie čítá dvě koncepční alba: Kdo se bojí, musí do lesa (2023) a Odvrácená strana lesa (2025). Naživo je Pan Lynx kapelou ve složení Skořepa (zpěv), Jan Lichtenberg (kytara), Josh Root (kytara), Zdeněk Imramovský (baskytara), Filip Vavřička (klavír) a Luboš Samek (bicí).