Obrázek k článku Jak líný ožrala do hitparád přišel? Příběh sólové kariéry Ozzyho Osbourna
| Jarda Konáš | Foto: Profimedia

Jak líný ožrala do hitparád přišel? Příběh sólové kariéry Ozzyho Osbourna

Dnes je Ozzy Osbourne považovaný za jednu z největších postav rockové scény. Přitom nechybělo moc a mohl po několika letech na výsluní skončit doma na podpoře. U příležitosti vydání nového alba Patient Number 9 připomínáme pozapomenutý příběh, jak se mu nakonec podařilo najít cestu ven z drogového bludiště a stát se znovu hvězdou.

Black Sabbath byli na konci 70. let všechno, jen ne dobře fungující kapela. Těšili se pověsti legend a zakladatelů metalu, jejich první desky už tehdy mnozí považovali za kult a dobrou úroveň podle fanoušků i kritiků měly i pozdější studiovky Sabbath Bloody Sabbath a Sabotage. Na Technical Ecstasy to už s kapelou šlo z kopce, a když v roce 1978 natáčela Never Say Die, byla už prakticky ve fázi rozkladu. Když novinář Barney Hoskyns chystal o Black Sabbath knihu Into the Void, Tony Iommi vzpomínal na nahrávání poslední desky s Ozzym bez okolků: „Byli jsme úplně vyfetlí, furt jsme v něčem jeli. Přišli jsme na nahrávání a mohli se rovnou sbalit, protože jsme byli totálně mimo. Nikdo nemohl cokoli udělat správně, rozvalili jsme se po celém studiu a každý hrál něco jiného. Tak jsme šli zase spát s tím, že to zkusíme zítra.“

Desku nakonec Sabati natáčeli téměř půl roku. V recenzích dopadla bídně a následující turné byla blamáž. Předskokani, tehdy začínající Van Halen, na sebe strhli pozornost coby svěží kapela dávající do vystoupení všechno, zatímco Ozzymu a jeho partě kritici i fanoušci vytýkali únavu, odevzdanost a otrávenost. V zákulisí to pokračovalo, především mezi Ozzym a Iommim probíhaly hádky, strkanice a někdy otevřené bitky. Na tom, že docházelo i na pěsti, se shoduje ve svých knihách o Sabatech hned několik autorů, Iommi sám se k tomu přiznal ve svém životopisu Iron Man. Ventiloval tím svou frustraci z Ozzyho pití. Jakmile se zpěvák objevil v šatně nebo ve zkušebně podnapilý, Iommi už zatínal pěsti. A na turné k Never Say Die došlo všem, kdo byli alespoň trochu při smyslech, že takhle už to dál nejde.

Black Sabbath svého zpěváka vyhodili v dubnu 1979 se zdůvodněním, že nad sebou kvůli drogám ztratil kontrolu, Ozzy se naopak bránil, že celou dobu nebral ani víc, ani míň než všichni ostatní. Cítil křivdu a bylo jasné, že tihle muzikanti k sobě cestu dlouho nenajdou.

Jedno z posledních televizních vystoupení Black Sabbath s Ozzym.

V rozhovoru pro Classic Rock vzpomínal Ozzy na vyhazov upřímně: „Vyplatili mi podíl 96 000 liber, tak jsem se zavřel před světem a tři měsíce v kuse akorát šňupal a chlastal. Bral jsem to jako poslední mejdan, počítal jsem, že se vrátím do Birminghamu a budu na podpoře.“ Paradoxně byl právě tohle moment, kdy se z naprostého dna začal škrábat zase nahoru. Měl před sebou ještě hodně dlouhou cestu, ale myšlenky na sezení v Birminghamu na gauči a čekání na podporu mohl brzy zahnat.

S Ozzym nehraj

Hlavní roli v obratu sehrál Don Arden, slavný, ovšem bezohledný manažer přezdívaný „popový Al Capone“. Řada muzikantů mu vděčila za úspěch, Little Richard, Small Faces, Electric Light Orchestra, ovšem šlo o vysoce manipulativního člověka, který byl ochotný kvůli šoubyznysu zaprodat i vlastní děti. Když dostal Ozzy z Black Sabbath padáka, Arden vycítil, že by mohl leccos získat ze zpěvákovy sólové dráhy. Podepsali smlouvu a pak za ním Arden poslal svou dceru Sharon, aby na zpěváka dohlížela. A že před sebou měla hodně práce!

Nejprve bylo potřeba postavit kapelu. Sharon pár tipů měla a vybírala striktně profesionální studiové muzikanty, u nichž nehrozily žádné drogové eskapády. Jenže takové lidi zase odrazovala Ozzyho pověst. Basák Bob Daisley, který vydržel s Ozzym až do devadesátých let, na svém webu píše: „Když jsem se komukoli v branži zmínil, že jsem dostal nabídku hrát v Ozzyho kapele, žádné nadšení to nevyvolalo. Nikdo ho moc nerespektoval, brali ho zkrátka jako línýho ožralu, co ho vykopli z Black Sabbath.“ Daisley na svých stránkách dále tvrdí, že ho před angažmá kolegové odrazovali a varovali. Ozzy tehdy zkrátka neměl pověst člověka, který by dokázal uživit partu studiových profesionálů. Přesto se časem podařilo dát kapelu dohromady.

Daisley tvrdí, že nakonec rizika a varování odmávl, protože si s Ozzym rozuměl po hudební stránce. To platí i pro kytaristu Randyho Rhoadse, který se výrazně podílel na zpěvákově novém startu. A tak tito tři pánové skutečně společně složili první sólové hity. „Upřímně, myslím si, že by to Ozzy v šoubyznysu daleko nedotáhl, kdyby se neobklopil talentovanými a zodpovědnými profesionály,“ uzavírá tuto vzpomínku Daisley. A tím zároveň dobře vyjadřuje, co Ozzyho zase postavilo na nohy.

Měl příšernou pověst, málokdo s ním chtěl dělat, a ještě míň lidí věřilo, že by mohl mít nějakou budoucnost. Ale z jedné strany ho podporoval důsledný management, z druhé pak kapela složená sice z mániček, ale profesionálů, u nichž nehrozilo, že sklouznou do drogového limba jako Black Sabbath při práci na Never Say Die.

Ozzy našel ideální parťáky do muziky a zároveň neměl s kým pokračovat v sebedestruktivním způsobu života. Cesta k očištění mohla začít.

Byl jsem hovado

Nebyl by to ovšem Ozzy, aby jeden problém nestřídal druhý. Sotva se začal stavět na nohy, despotický Don Arden přestával mít věci pod kontrolou a začal naplňovat svou mafiánskou pověst. A za všechno mohla láska.

Sharon a Ozzy se do sebe zamilovali. Tehdy sedmadvacetiletá manažerka dobře věděla, co znamená šoubyznys, a začala systematicky pracovat na tom, aby svého otce od Ozzyho odstřihla. Don Arden jednal rychle. Jedna epizoda za všechny. Sharon ve svém životopise nazvaném Extreme vzpomíná, že její otec pozval Ozzyho na pivo. Celý večer mu pak vyprávěl, jak je Sharon zkažená, tvrdil, že je úchylná, že spala s půlkou branže a snažila se svést i jeho, svého vlastního otce. „Do prdele, Sharon, tvýmu tátovi jeblo,“ řekl Ozzy, když se onoho večera vrátil domů.

O praktikách Dona Ardena by se dal napsat samostatný článek, Sharon se nicméně podařilo Ozzyho v rámci manažerských práv a povinností navázat na sebe. Byť za cenu rozkolu s otcem, který trval až do konce jeho života.

Ozzy ve své budoucí ženě našel životní i profesní spásu. Mohl se soustředit na muziku, zatímco ona zařizovala všechno ostatní. Měli mezi sebou hádky, dokonce se dokázali poprat do krve. Sharon patřila mezi první ženy v šoubyznysu, které otevřeně hovořily o svých zkušenostech s domácím násilím. „Jednou jsem se probudila a chyběly mi dva přední zuby,“ šokovala v rozhovoru pro Event Magazine. Zuby našla na chodbě, chrup si nechala spravit u dentisty a šlo se dál. „Milovali jsme se šíleně, ale zároveň jsme oba tíhli k násilí, protože jsme se pohybovali v dost násilném prostředí, a neviděli jsme, že se to dá řešit i jinak. Připadalo mi normální, že když vás někdo naštve, tak mu prostě jednu vrazíte. Mlátili jsme se, i když byl dokonce Ozzy na pódiu.“

Na začátku 80. let nebyl ze závislosti ani zdaleka venku. 

Zpěvák si tehdejší chování neuvědomoval, v rozhovoru pro Rolling Stone přiznal, že dokud úplně neseknul s alkoholem, řada věcí mu nedocházela. „Když jsem měl tehdy to kokotský období, můžu být rád, že mě neopustila. Teprve teď, když jsem pět let čistý a střízlivý, mi dochází, co jsem to byl za hovado.“

Zbytečná smrt

Přesto spolu vydrželi a Ozzy se vrátil na scénu. Když v roce 1980 vydal desku Blizzard of Ozz, pořád měl sice daleko do globální hvězdy, ale v rámci žánru se mu dařilo výtečně.

„Záviděl jsem Ozzymu kariéru,“ přiznal po letech pro fanzin Black Sabbath bubeník Bill Ward, který tou dobou kvůli alkoholu Sabaty opustil taky. „Zdálo se, že překonal to, čím si procházel, ať už to bylo cokoli, a najednou byl zpátky. Nahrával desky a tak. Záviděl jsem mu, protože jsem to chtěl taky. Zahořkl jsem. A bylo to pro mě příšerné období.“

Black Sabbath sice s novým zpěvákem Ronniem Jamesem Diem nahráli vynikající album Heaven and Hell, ale postupně se začali propadat do marasmu. Do konce dekády protočili v sestavě přes dvacet muzikantů včetně osmi zpěváků, jediným původním členem zůstal Tony Iommi. Mimochodem, manažera Black Sabbath dělal Don Arden. Byl to on, kdo kapelu držel při životě. Když se původní sestava postupně rozpadla, Iommi chtěl vydávat novou hudbu sólově, ale Arden ho přemluvil, ať ji dělá dál pod jménem Black Sabbath. Bral to jako osobní pomstu Sharon a Ozzymu, motiv dítěte na desce Born Again byl Ardenův nápad, jak dceři a jejímu tehdy už manželovi vzkázat, že se mu daří i bez nich. Rokenrol někdy píše hodně zvláštní příběhy.

Ozzymu se mezitím slibně rozjížděla kariéra. Blizzard of Ozz a následující Diary of Madman byly dobře přijaté desky, vyprodávaly se haly jak v domovské Británii, tak v Americe, kde se tamní metal rodil po trochu jiné ose. A zase – sotva se začalo dařit, přišla další rána. Během amerického turné se při letecké havárii zabil Randy Rhoads, jeden z nejtalentovanějších kytaristů své doby. Byla to úplně zbytečná smrt, hudebníci si chtěli přesun mezi koncerty zpříjemnit průletem v malém letadle. Z legrace pak nalétávali na autobus, v němž seděl zbytek kapely. Když byla řada na Rhoadsovi, letadlo křídlem zavadilo o karoserii a následný pád nikdo nepřežil. Pilota, Rhoadse a maskérku kapely identifikovali podle zubů, protože jejich těla shořela k nepoznání.

Mlč, nebo máš padáka

Třetí album Bark at the Moon je jediná deska, na které je Ozzy napsaný jako výhradní autor hudby. Vzhledem k tomu, že na všech ostatních nahrávkách vždycky svědomitě spoluautorství uváděl, od Rhoadse po pozdějšího parťáka Zakka Wyldea, kolují mezi fanoušky o Bark at the Moon pověsti coby kapitoly, kdy měla zpěváka jeho manželka Sharon nejvíc pod palcem.

Debaty v posledních letech rozproudil i kytarista Jake E. Lee, jenž do Osbournovy kapely nastoupil po zesnulém Rhoadsovi. Lee před několika lety pro rádio Hair Nation prohlásil: „Já vám řeknu, jak to bylo. Na začátku jsme měli jasnou domluvu: Když budeš psát písničky, budeš uvedený jako jejich autor. A tak jsme natáčeli desku na Ridge Farm ve Skotsku. Uprostřed polí. A tak tam sedím a skládám, já sám, neměl jsem právníka, neměl jsem manažera, neměl jsem nic. Takže jsem se furt dokola ptal: Platí to? A říkali mi, že platí, co si napíšeš, to budeš mít. Musel jsem se na to furt ptát, protože jsme už dodělávali materiál, měl jsem dopsáno, a jakmile jsem nahrál ten úplně poslední kytarový part, řekli mi: Jo, vidíš to, máme tady pro tebe tu smlouvu k podpisu. A v té bylo jasně napsáno, že všechny písně složil Ozzy a já se svými písničkami nejen že nemám nic společného, ale ani je nemůžu sám hrát, ani o tom veřejně mluvit. A tak jsem se podíval na Sharon a říkám: Tohle ale není to, na čem jsme se dohodli. A Sharon jenom povídá: Ne, to není. Ptám se jí, proč si myslí, že něco takového podepíšu. A ona odpověděla: Protože když to neuděláš, koupíme ti letenku, vrátíš se domů, sedneš si na zadek a začneš na nás smolit žalobu. My mezitím najdeme jiného kytaristu, který vezme tvé písničky, kompletně je nahraje znova a ty nebudeš mít vůbec nic.“

Existovalo období, kdy Ozzy používal kostýmy. 

Bylo to nařčení, které rezonovalo metalovým světem, a dodnes najdete na různých žánrových webech přetisky zmíněného rozhovoru. Sharon sama to nijak nekomentovala, Ozzy ovšem zpětně přiznal, že sice na Bark at the Moon skládal muziku, ale Lee u toho byl taky. Pro kytaristu to byla tvrdá lekce šoubyznysu, a než začal pracovat na dalším albu The Ultimate Sin, nechal si od právníků připravit smlouvu zaručující, že bude u nových skladeb uveden jako spoluautor. Prošlo to, byť se skřípěním zubů. Ozzy později skladby z The Ultimate Sin odmítal hrát a jde o jeho jedinou desku, která se nedočkala remasterovaného vydání.

Sám Lee z kapely sice krátce po vydání odešel, ale v posledních letech už je na adresu Sharon smířlivější. „Myslím si, že naučila hodně lidí, a hlavně ženy, aby se nebáli být větší svině, protože tuhle hru hráli vždycky samí chlapi. Nechci ospravedlňovat ty špatné věci, které napáchala, ale myslím si, že tou svou metodou cukru a biče dokázala některé věci posunout k lepšímu,“ prohlásil pro kanadský metalový časopis Brave Words.

Rockové přátelství

Vyloženě kladný vztah má k Osbournovým Zakk Wylde, který do kapely přišel po Leem. Ozzymu říká „šéfe“, Sharon „mami“ a občas se v rozhovorech baví tím, že si vymýšlí historky, jak se dostal k Ozzymu do kapely. Třeba tu o tom, že mu dodával drogy a místo kytaristy vyhandloval za pár dávek. Pro časopis Louder ale popsal skutečnou verzi. Wylde miloval odmalička Black Sabbath, jejich riffy drtil na kytaru už v jedenácti letech. A jednou za ním po koncertě jeho kapely přišel kamarád fotograf Dave Feld a povídá mu: „Hele, to víš, že Lee odešel z Ozzyho kapely?“ Chvilku rozváděli zasněné teorie o tom, jak by bylo super, kdyby se k Ozzymu dostala kazeta se Zakkovými nahrávkami, ale debatu pak kytarista, který se proti Ozzymu považoval za amatéra, utnul: „Víš co? A pak půjdem rovnou na kafe s Pagem a Plantem, že jo? Kurva, vždyť my tyhle lidi vůbec neznáme, máme jejich plakáty, ne telefonní čísla!“

Ale Feld se nenechal odbýt. Znal se totiž s Ozzyho fotografem Markem Weissem. Přes něj ke zpěvákovi pásky s nahranými kytarami dostal a Wylde málem omdlel, když mu za několik týdnů Ozzy zavolal, jestli by si nechtěl zkusit zahrát.

Některé singly z The Ultimate Sin dnes Ozzy nehraje.

Mezi Ozzym a Wyldem vzniklo pouto, které je považované za ukázkové rockové přátelství. Romance dvou mániček, co k sobě konečně našly cestu, a jakmile se potkaly, všechno do sebe s rozkošnickým mlasknutím zapadlo.

S příchodem Wyldea do kapely začali Ozzy se Sharon přehodnocovat i tvůrčí a produkční proces. Zatímco do té doby vznikaly desky v malém kolektivu spoluhráčů, nyní se začali zapojovat i externí skladatelé a kolegové. No Rest for the Wicked je ještě postaru nahraná deska, ale na No More Tears z roku 1991 už najdeme širší tvůrčí kolektiv s Lemmym Kilmisterem v čele, pod následující Ozzmozis jsou podepsáni i Steve Vai nebo třeba Geezer Butler, basák, s nímž kdysi Ozzy založil Black Sabbath. Ale hlavně se zapojilo několik dalších producentů včetně Marka Hudsona, který produkoval třeba Cher nebo Ringo Starra.

Rozšíření autorského kolektivu vedlo k tomu, že se Ozzymu konečně podařilo oslovit mainstreamové publikum. Metaláci můžou namítat, že na No More Tears sice změknul, ale konečně měl první singly v hitparádách, a hlavně ho začala hrát rádia i MTV, pro kterou byl do té doby exot vhodný leda pro noční žánrové bloky.

Teď, anebo nikdy

Pro Ozzyho samotného bylo No More Tears zásadní album. Měl za sebou náročnou odvykačku a tušil, že nová nahrávka ho může nakopnout novým směrem. „No More Tears pro mě bylo vzkříšení,“ řekl pro časopis Metal Hammer. „Byl jsem při síle jako nikdy předtím a přišel čas to všem dokázat.“

Přitom to zpočátku nevypadalo dobře. První demáče v labelu nikoho nenadchly, ba co víc, manažeři nedokázali najít producenta. Nikoho to moc nezajímalo. Zakk Wylde v rozhovoru pro Louder than Wire vzpomínal: „V jednu chvíli se uvažovalo, že by to produkoval Rick Rubin. Poslali mě za ním do Los Angeles, abych mu přehrál celé demo a nějak ho zlanařil. Poslechl si to a řekl mi: Zakku, zní to jak špatná nahrávka Mötley Crüe. Potřebujeme riffy jako na Sabbath Bloody Sabbath a potřebujeme toho celou desku. Když tohle zvládnete, jdu do toho.“

Produkce se nakonec chopila dvojice John Purdell a Duane Baron, kteří viděli situaci opačně než Rubin. No More Tears měla být nahrávka, která Ozzyho konečně zbaví nálepky bývalého zpěváka Black Sabbath a udělá z něj suverénní sólovou hvězdu. „Ozzy se tehdy nacházel tak trochu v útlumu,“ vzpomínal později Baron. „Tohle byla fakt poslední šance, jak tu jeho kariéru ještě nakopnout. Měli jsme rádi jeho předchozí desky a milovali jsme Sabaty, a tak jsme si řekli, že to kurva neposerem.“

A se stejnou vervou se do nahrávání vložil Ozzy: „Když došlo na aranže, John a Duane byli založeni hodně instrumentálně. Věděli jsme, že naprosto každou skladbu musíme podat tak, jako kdyby se měla hrát v rádiu. Bylo to teď, anebo nikdy. Měl jsem hodně co dokazovat!“

Ačkoli z No More Tears nakonec byla úplně jiná deska, než si zprvu ve vydavatelství představovali, Ozzy a jeho tým to dokázali. Konečně natočili album, které ze zpěváka udělalo globální hvězdu. Symbolicky tím skončila část kariéry, kdy měl Ozzy pověst neřízené střely, nespolehlivého bigbíťáka, jenž nevnímá svět kolem sebe a chová se nevypočitatelně k okolí.

První singl se Zakkem Wyldem.

Rozlučme se proto vesele se slovy Zakka Wyldea. Pro Loudwire vzpomínal, jakou zábavu si ve studiu a na cestách Ozzy našel místo chlastu. „Furt vypouštěl ty svý prdy. Nestačilo vypadnout z místnosti, po tomhle jste mohli rovnou evakuovat budovu. Vždycky seděl někde vzadu a jenom pípnul ‚sorry‘, zatímco my se začali dávit a volat: Ozzy, co to, kurva, je?“

A Duane Baron vyprávění doplnil: „Regulérně jsme se báli, jestli to vůbec dotočíme, mysleli jsme si, že má něco se zdravím. Prděl úplně všude. Ve studiu, v letadle, dokonce jsme si naplánovali víkend ve Vegas a on prděl v kasinu! Normálně nás terorizoval.“

Seznamte se

Narodil se 3. prosince 1948 jako John Michael Osbourne. Pocházel z dělnického prostředí Birminghamu a jako teenager se živil jako instalatér, u pásu i na jatkách. Na konci 60. let debutoval s kapelou Black Sabbath, s níž během následující dekády položil základy metalu. Po vyhazovu na jaře 1979 začal vystupovat sólově. Se Sabaty vydal devět studiovek, sám dalších dvanáct. Má na kontě jednu Grammy a nespočet čestných cen včetně hvězdy na hollywoodském Chodníku slávy. Objevil se i v řadě filmů a seriálů od South Parku po Krotitele duchů.

 

Používáme cookies abychom Vám umožnili lepší procházení stránkou. Pro více informací si přečtěte Co jsou Cookies. Pokud budete pokračovat v procházení stránek, vyjadřujete souhlas s těmito podmínkami.