Následujícími odstavci bych rád vzdal hold starým máničkám v čele s Vojtou Lindaurem a Radkem Diestlerem, z jejichž knihy 40 let Glastonbury bylo cestou citováno tolikrát, že jsem si v jednu chvíli nebyl jist, jestli netočíme film podle třicet let starého scénáře, ale i jejich pokračovatelům, jako jsou Honza Vedral a Ondřej Horák. Protože je to veliké, může vás to sežrat, přežvýkat a zase vyplivnout, i ve festivalových kruzích se o tom mluví tajemně a s posvátnou úctou kombinovanou s lehkou obavou. Následující odstavce mají být trochu návodem k výletu, který se může stát vaší životní cestou i hudebním zážitkem a třeba i životní můrou.
Není se čeho bát, ale bacha, je to větší, než si myslíte.
Nejel bych. Jasně, že bych normálně nejel, kdo mě zná, ví. Kdo ne: tak prosím vás, obecná představa Danyho Stejskala s krosnou, batohem, stanem a spacákem vyvolává u všech představy provázené hurónskými salvami smíchu. Málo se ví, že jako dítě i vedoucí mám za sebou dvacet táborů všude možně. Ale jsem starý a mám se rád, nevím, proč bych tohle měl dobrovolně dělat, ale je fakt, že na to Honza Vedral šel od lesa, zdolával mě po kapkách jako voda v krápníkové jeskyni, až ze mě vysochal stalagmit a řekl jsem „jedu“. Je pravdou, že jeho poslední věta zněla: „Headlajnují to Guns N‘ Roses, to snad jedeš, ne?“
Ano, jeden z důvodů mého odjezdu na tenhle festival byl evidentně
nejhorší headliner Glastonbury za celou historii.
Cesta
Cesta do Glastonbury má 1 500 km. 1 050 na kontinentu, potom 32 km trajektem a následně přibližně 450 km v Anglii. Vlevo. Lidé v mém věku si koupí letenku a zaplatí taxíka nebo najdou kamaráda z Londýna, co je tam odveze. Ne tak, když jedete do Glastonbury s hudebními publicisty. Mají totiž bibli v podobě knihy Když svatý pochodujou – 40 let Glastonbury. V ní najdete, na které benzínce se musíte najíst, kde si odplivnout, kde se napít z pet lahve vína, zaskákat panáka, vylézt na kopec, zopakovat sto let starý vtip: prostě úplně všechno. Problém je, že některé benzínky už neexistují nebo nejsou, co bývaly, vyrostly nám dálnice, a tak musíte trochu improvizovat.
Ta cesta je hodně důležitá, protože tady víc než kde jinde platí, že i cesta může být cíl. Vlastně se celou tu dobu pomalu připravujete na to, co přijde, v autě posloucháte oficiální playlist Glastonbury 2023 a zaškrtáváte koncerty na mobilu v aplikaci: jdeme / nejdeme / možná zajdu / nikdy! Pro začátečníka je to nesmírně zábavné, protože si zaškrtnete dva koncerty po sobě a zbytek auta se vám začne smát a vy nemáte tušení proč. Ta cesta spojuje účastníky vším, počínaje jídlem a pitím, neustálým stavěním na něco (cígo, jídlo, čůrání, protáhnutí, nákup, kafe, chci na hrad!), větry ve voze, ale i dohadováním, kdo kdy s kým půjde na jaký koncert. Přestože tušíte, že tyhle plány se rozsypou, v tu chvíli jim věříte a tohle všechno vás společně napíná a zvyšuje těšení na to, co má přijít. Máte pocit, že to dobrý, co má přijít, si musíte zasloužit, a mylně se domníváte, že je to ta cesta. Ta cesta, kterou Ježíš musel nést svůj kříž, aby nakonec došel vykoupení (křesťané prominou).
Po tisíci kilometrech z Česka, přes zemi nejlepších automobilů a pralinkárnu s europarlamentem dorazíte na pobřeží země, kde pijí víno místo vody, abyste po 32 km na veliké lodi spatřili bílé útesy doverské. Řídíme vlevo. My jsme si střihli přestávku, dali si hotel, sprchu a pintu piva, protože proti bibli máme náskok. Nevím, co by na to řekly máničky, ale já šel docela rád spát.
Tradice
Následující den je den tradic. Jsou místa, kde dle glastobible musíte zastavit, a některá z nich příjemná jsou. Také jsou místa, kam někteří nikdy nevylezli, jako třeba zřícenina hradu v Hastings. Následuje Café on the Beach – milá pobřežní hospoda – a tady vytahujeme už po druhé náš cestovní trumf: novou knihu Magdalény Lindaurové, kterou dala dohromady o svém otci Vojtovi (koupíte v Galénu), v jehož stopách tu tak trochu kráčíme. Fotíme se s Vojtou na břehu oceánu a jdeme si dát něco na jeho počest, abychom se posilnili na další z tradic. Nákup!
Nákup
Proč? Proboha proč? Proč bych si něco měl kupovat s sebou? Jedu na místo, kde bude víc lidí, než kolik jich bydlí v Plzni, tam musejí mít k jídlu a pití všechno! Je samozřejmě pravda, že láhev skotské nic nezkazí, nějaký ten cider auto uveze, ale podle mě to potřeba není. O 48 hodin později zjistíte, že pokud jste přijeli na muziku, tak vážně nemáte čas stát ve frontě na pivo, ráno na snídani. A že napít se, kdy chcete, či sníst něco před spaním je vlastně fajn. Takže to potřeba vážně je. Zkušení harcovníci českých festivalů se právě chytají za hlavu: vlastní jídlo a pití na festival? Ano, je to tak, hippies vám prostě nic z toho, co potřebuješ, nezakážou. Nepoužívej plast, netahej sem sklo a nečůrej nám na farmu, ale jinak si jez a pij, co chceš.
Vozíček aneb nemáte rudlík?
„Nemohli bychom s sebou vzít takový malý šikovný rudlík?“ Tuhle větu Ondřeje Horáka si budu pamatovat do smrti. „Jdi do prdele i s rudlíkem, nic takovýho nevezu, nejsem debil, batoh si z auta odnesu a pro těch pár plechovek se prostě vrátím!“ Pokud pojedete na festival Glastonbury, přečtěte si první větu tohoto odstavce ještě několikrát a zvažte ji. Přiznám se, že jsem všechno do stanu odnesl bez problémů, ale vozík! Přátelé, mít vozík je prostě status! Šikovný malý rudlík! Co všechno se s ním dá odvézt a dokázat! Znám pána, co šel s vozíkem od auta ke stanu pětkrát, což v jeho případě bylo šest mil, aby si postavil ve stanu postel z IKEA, co rozebral doma v ložnici! Postel, prostě OPRAVDOVOU postel. S rudlíkem se dají vykonat veliké věci, navíc si dokážu představit ten milý malý podnikatelský záměr prvního dne… Dej mi dvacku, já ti ho půjčím! Mohu vás ubezpečit, že já už svůj vozík mám…
Vstupenky a pásky
Po příjezdu vás samozřejmě čeká martyrium v podobě vyměňování lístku za pásky a přístupy do kempů nebo ubytování, které jste si koupili. Jsem rád, že umím počítat a osvícení přišlo v podobě pojeďme o den dřív, ať můžeme vykonat nějaká ta hrdinství, třeba nestát ve frontě na pásky. Jak se vlastně dostat k lístkům na Glastonbury? Nejdříve je potřeba se zaregistrovat na glastonbury.seetickets.com/registration a následně si počkat na předprodej vstupenek. A mít samozřejmě štěstí, protože vstupenky se vyprodají takřka okamžitě. Takže nabít platební kartu, sednout k počítači a klikat a klikat…
Je to veliké a je to daleko
Na festivalu Glastonbury je vážně všechno daleko. Celý areál má 364 hektarů, to je pro představu 500 fotbalových hřišť. Takže pokud si vzpomenete na zaškrtávání koncertů v autě, možná už vám dochází, proč se vám matadoři cestou smáli. Existují prostě přesuny, které v čase mezi dvěma koncerty nedáte. Nejenom že vzdálenost je ukrutná a festival se rozkládá na dvou stráních, takže skoro pokaždé jdete do kopce, ale musíte počítat s tím, že někam jdete a s vámi se po stejné cestě pohybuje třeba 100 000 lidí. Ano, letos bylo na festivalu 270 000 lidí. To, že je s vámi na festivalu čtvrt milionu lidí, si nejlépe uvědomíte na koncertě headlinera na Pyramid Stage. A i když to může vypadat děsivě, je vlastně fantastický pocit být toho součástí. Já jsem tady letos nachodil dohromady 94 kilometrů a prostál na koncertech 52 hodin.
Co na festivalu najdete?
Na festivalu najdete 27 pódií, od těch obřích až po malé plácky, tajné bary i králičí noru, do které se dostanete, pokud prý dáte králíkovi mrkev. Nevím. Mrkve jsme měli dost, ale v Rabbit Hole jsme nebyli, asi tentokrát králík mlsal něco jiného. Letos se na Glastonbury odehrálo přes 4 000 koncertů, performancí, DJ setů, představení, diskusí… Najdete tady bezpočet uměleckých instalací, skulptur, murálů, plakátů, světelných instalací, hitem letošního roku je nově postavený monument Carhenge, což je Stonehenge postavený z 24 ikonických historických aut. Galerie, kam se podíváš. Viděl jsem dvě skvělá cirkusová představení, objevil jsem Kidzfield, což je oblast vyhrazená dětem do 12 let, plná hudby a zábavy, pískovišť, tobogánů, dětských pódií, kde si můžeš zkusit všechno. Vstup pouze s dětmi! Protože jsem z oboru, tak jedna z věcí, která mi vyrazila dech, byl sedmitunový jednoválcový tiskařský stroj Heidelberg přímo na festivalu. Každý rok ho instalují přímo na farmu, na speciálně připravenou betonovou podlahu, a v průběhu festivalu se na něm vytisknou dvě vydání Glastonbury Free Press.
Jídlo a pití
Pokud rádi jíte, najdete na festivalu neuvěřitelnou nabídku všeho. Obecně v Čechách na festivalech moc nejím, ale tady? Za ty čtyři dny jsem ochutnal tak dvacet jídel, žádná z těch věcí neměla chybu. Fantastická indická kuchyně, to je v Anglii samozřejmost, stánek s rybími prsty byl super, bezpočet veganských a vegetariánských jídel, co teď hodně frčí, je haloumi sýr ve všech možných úpravách, měl jsem solidní italské rissoto, stejně jako čínu nebo burger, najdete tady knedlíčky všech možných velikostí a chutí, desítky sladkostí, pochopitelně fish & chips. Vietnamská, italská, karibská, turecká, řecká a klasická anglická kuchyně je tu doslova na každém rohu festivalu. Je zde 300 stánků s jídlem a 75 % z nich nabízí jídlo za 6 liber. Pokud máte partnera, který má raději jídlo než hudbu, vezměte ho s sebou. Budete se dobře bavit oba.
Co pijeme? Pijeme vodu! Vlastní láhev je potřeba, na farmě jsou umístěné stánky, kde vám doplní vodu zdarma, popřípadě prodají festivalovou láhev. Voda je chladná, z bristolského vodovodu, a její kvalita je 100 %. Nepil jsem z nealka nic jiného. A vůbec ne, abych ušetřil. Prostě v tom vedru nenajdete nic lepšího, co můžete doplnit na 40 místech v podstatě okamžitě a je to pořád chlazené. Cestou domů v noci pijeme mléko z Worthy Farmy. Mají ho v lednicích na několika místech a je to lahoda.
Co pijeme? Pijeme cider! Nedat si cider tady v Anglii je trochu jako si nedat u nás plzeňské pivo. Druhů je moc, od tak suchých, že se vám na jazyku promění v prach, po sladké, které vám slepí rty do konce festivalu. Některé jsou silné jak noha od stolu a některé jenom na chuť. Já to nepiju… Taky jsem si jeden dal. Samozřejmě všechny tady zajímá pivo. Oficiální pivo festivalu se pít dá, třeba San Miguel je podobný plzeňskému ležáku, má 13° a bývá studený.
Oblečky
Rozhodně vám tady nehodlám vypisovat, že si máte brát pláštěnku, holínky, pevné boty a opalovací krém s faktorem 50. Prosím vás, holínky a pláštěnky se berou, jenom aby nepršelo, všechny ty fotografie z minulých ročníků s blátem jsou podvrh. Bavíme se o tom, co na sebe. Glastonbury je plné šílených modelů, stejně jako večerních toalet s boa v kombinaci s holínkami. Garderób je nepřeberné množství od praktických po naprosto nesmyslné, ale jedno mají společné: má to šťávu a dělá to festival barevnější. Proslýchá se, že chcete-li do secrets area, musíte být pořádně vystylovaní. A něco na tom bude. Dneska prostě v keckách a kraťasech neobstojíte, chcete-li si to opravdu užít a být in, je třeba se na to pořádně připravit. Teď už jistě chápete odstavec s vozíčkem. Já už kostým na 2024 mám…
Hudba
Letošní ročník má dle různých hudebních médií hned dvě nej. Nejlepší a největší koncert v historii Glastonbury, což je samozřejmě Elton John, a nejhoršího headlinera Guns N‘ Roses. Obojí jsem viděl a zanechalo to nesmazatelnou rýhu na mé duši. V prvním případě velmi pozitivní v druhém případě darmo mluvit. Obrovský emoční zážitek byl Cat Stevens, proplakal jsem přímo na koncertě několik písní, úžasné bylo setkání se Stevem Earlem, mým hrdinou z osmdesátých let, nesmírně jsem se bavil a tančil s dívkami mého věku v pravé poledne na Pyramid Stage na Ricku Astlym a naprosto se nechal rozštípat na kousíčky a zase poskládat kapelou Young Fathers. A spousta další hudby mě potkala jenom tak, protože jsem se zrovna poflakoval kolem. Pokud vás zajímá, co a jak hrálo na Glastonbury 2023, mrkněte rychle na web BBC, než to smažou!
Jak se z toho nezbláznit?
Máte v podstatě tři možnosti.
1. Zbláznit se hned a máte klid. Zešílet z toho, co neuvidíte, mít špatné svědomí z toho, co jste viděli. A jestli to druhé náhodou nebylo lepší než to, co jste viděli třeba včera.
2. Rovnou a v klidu se smířit s tím, že všechno prostě neuvidíte, vytyčit si devět zásadních koncertů, které vidět musíte, a pak si užívat atmosféru a bloumat si festivalem, brát, co přijde, a poslouchat, co zrovna potkáte.
3. Vzít to jako výzvu a sportovně hudební událost. Dělat si přesný itinerář v aplikaci, řídit se jím a přebíhat z jedné kapely na druhou. Pokud znáte zkratky a stačí vám deset patnáct minut z koncertu, máte velikou šanci vidět toho opravdu hodně. Otázkou je, jestli to za to stojí.
Jak jsem to prožil já?
Každému podle jeho gusta. Já byl hodně nastartovaný na variantu 3, nicméně hned první dopoledne jsem se dostal do situace mezi dvěma koncerty, která se podobala Hannibalovu legendárnímu přechodu Alp, a prostě jsem to v půli cesty vzdal. Sešel jsem ze směru a v klidu se zastavil na Leftfield Stage, zazpíval si s aktivisty bůhví proti čemu a přepnul se do módu 2. Navštívil jsem 29 koncertů, dobrou polovinu jsem viděl celou. Smířil jsem se s tím, že na dvě věci, které mě moc zajímaly, se nedostanu. Prostě to nevyšlo. Hodně jsem jen tak procházel areál křížem krážem, moc mě zajímala místa v souvislosti s uměním nebo ostatními službami. Třeba právě okouzlující Circus Field a Kidzfield nebo Carhenge. Klidná Acoustic Stage na kopci nebo noční, naprosto příšerně natřískaná Shangri-La jsou rozhodně místa, kam bych se rád podíval znovu a taky prozkoumal zbytek areálu. Je určitě několik míst, kde jsem vůbec nebyl. Miluju jídlo, takže myslím, že jsem ochutnal značnou část nabídky festivalu.
Byl to pro mě zcela jistě nejsilnější hudební zážitek koncentrovaný do čtyř dnů. Nečekal jsem, že to bude tak intenzivní, pár velkých koncertů a festivalů u nás i v zahraničí za sebou mám, ale tohle je prostě čtyřikrát větší než všechno, co jsem doposud viděl. Pokud máte rádi hudbu, festivaly, večírky s přáteli nebo hledání nových, pro vás ještě neobjevených zvuků, chutí, vůní, doteků a míst, vyrazte. Udělejte všechno pro to, aby se to povedlo. Věřte mi: stojí to za to.