V uších se mísí hlasitá hudba minimálně ze dvou pódií najednou. A už vážně potřebuju k těm smradlavým, zeleným kadibudkám, ve kterých se půlka místního osazenstva nedovede strefit doprostřed a ta druhá na to dávno rezignovala.
Stále zažívám nejkrásnější chvíle na nejlepším místě na světě.
Ještě nikdy se mi žádným článkem ani osobně nepovedlo nikomu vysvětlit, v čem tkví kouzlo festivalu Glastonbury.
Všichni už nejspíš nějak tuší, že farma Worthy se ve skutečnosti nachází v obci Pilton, že se na pět dní festivalu promění v samosprávné město s takřka čtvrt milionem obyvatel. Že tu hrají ti nejlepší a nejzajímavější muzikanti současnosti na tolika scénách, že všechno se nedá nikdy stihnout. Že celý areál je plný tajemství, skrytých překvapení, hudebních i jiných objevů, uměleckých instalací i performancí a jiných nečekaných nástrah, které člověka odvedou od vlastních záměrů, stejně jako od potřeby jíst nebo spát.
A že na tomhle festivalu se během těch pěti dní, kdy tu snad každý prožívá nějaké fyzické či psychické nepohodlí, doopravdy realizuje ona hippie představa světa, v němž jsou k sobě všichni ohleduplní, vycházejí si vstříc a věci se dějí a dělají v míru, ne kvůli zisku, ale pro dobro všech. A každá Lana Del Rey, která nechá z vlastního rozmaru fanoušky zbytečně čekat pod pódiem, je uctivě, ale spravedlivě potrestána včasným vypnutím mikrofonu, protože i v tomhle mumraji nakonec platí pravidla.
Na realitu jsou ale nakonec stejně všechny ty barvité popisy, záběry kamer i fotoaparátů krátké. Tím nejdůležitějším zůstává, že v kulisách tohoto festivalu vznikají jedinečné zážitky, které se do člověka vepíší až do konce života. Letos to byly třeba ty následující.
Elton nás odnesl do vesmíru
Byl to zřejmě poslední koncert Eltona Johna na domovské půdě. Pod Pyramidou se mačkal, tančil a dojímal největší dav diváků vůbec (120 tisíc), BBC hlásila rekordní sledovanost a řada britských médií koncert označila za nejlepší hudební vystoupení v historii celého festivalu. Ale ten okamžik, kterým se to celé stalo, přišel v závěru. Desetiminutová verze Rocket Mana, kterou Elton John vystřihl, byla efektní, hudebně odvážná a nesmírně emotivní. Nad piltonskou farmou během ní bouchaly ohňostroje, ale silné dojmy přitom netvořily pompézní vnější efekty. Odehrávaly se v hudbě samotné. Jemnost, s jakou se Elton pohyboval prsty po klaviatuře, ta perfektní souhra s kapelou… Zjevná potřeba prožít si ty poslední chvíle na pódiu opravdu naplno a důkladně se přenesla z pódia i na nás všechny pod ním. Bylo to intenzivní a bylo to nezapomenutelné.
Slunce přišlo s Catem Stevensem
Tradicí Glastonbury se během let stalo vystoupení hudební legendy v čase nedělního odpoledního čaje. Letos na pódium s nebývalou pokorou, a dokonce snad i obavami přišel jeden z nejpoetičtějších britských písničkářů Cat Stevens, který si už řadu let říká Yusuf. Koncert odezpíval pevným hlasem, přesto byl plný křehkosti, stejně jako jeho písně. Nikdo letos nevystihl ducha Glastonbury tak dobře jako on, když mluvil o míru a pak zpíval předělávku Here Comes the Sun od George Harrisona. „Můžete se přít nad filozofickými otázkami. Ale nemůžete se přít nad dobrou písničkou,“ vysvětloval kdysi Cat Stevens sílu, kterou v sobě skrývá jedině hudba. Při závěru s Wild World a Father and Son se jeho slova dokonale naplnila.
Rick Astley s Blossoms zpívají písně The Smith
Ano, i tohle se stalo. Ale postupně. Jméno britské popové hvězdy osmdesátých let se nejprve objevilo v programu Pyramidy na sobotu v poledne. Fungovalo jako takový ten bizár, na který se jde člověk podívat, spíš aby se neřeklo. Kdo mohl tušit, že ten chlápek v růžovém saku naprosto suverénně a šarmantně převálcuje hlavní hvězdy večera! Rick Astley zpíval rozhodně lépe než Axl Rose, měl za sebou perfektní kapelu, do lidí házel jeden vtip za druhým a na pódiu si stihl i vyfénovat vlasy. (V tu chvíli nikdo netušil, že za pár hodin „úpravu účesu“ použije jako důvod svého pozdního nástupu ke koncertu Lana Del Rey. A o to to bude celé vtipnější.) Rick Astley na scénu nastoupil s vědomím, že od něj stejně každý očekává pouze hit Never Gonna Give You Up. Ale všechny přesvědčil, že to by bylo zatraceně málo. Hudebně totiž nešlo o vyčpělé retro. A když se po jeho koncertu ve festivalové aplikaci objevilo, že Astley míří do stanu Woodsies, aby zahrál společně s The Blossoms koncert sestavený pouze z písní The Smith, stal se nekorunovaným hrdinou celého dne. Mimochodem, zatímco Rick Astley hrál písně The Smith na jedné straně festivalu, na té druhé už si chystal Johnny Marr kytaru ke společnému vystoupení s The Pretenders…
Grohlnbury
Přestože předem bylo dost zřejmé, že pod jménem záhadné kapely The ChurnUps se skrývají Foo Fighters, když se Dave Grohl (poprvé) objevil na pódiu, prohnala se festivalem vlna euforie. Krátký hodinový set byl akorát, aby skupina ukázala, jakou má energii s novým bubeníkem Joshem Freesem. A co se komunikace a nasazení týče, pro mnohé převálcovala i hlavní hvězdy večera, jimiž byli Arctic Monkeys. Dave Grohl následně přijal a podle všeho si dost užíval roli chodícího talismanu celého festivalu. Zahrál si na The Park Stage s The Pretenders („vzadu je velkej opilej chlápek a chce na pódium,“ uvedla ho zpěvačka Chrissie Hynde), zachránil dýchavičný závěr koncertu Guns N‘ Roses, když s Axlem vystřihl Paradise City. A když si z něj na internetu lidi začali dělat srandu, kde se v rámci Glastonbury asi příště objeví, hlásil pobaveně, že „ještě pořád neskončil“. Takhle si festival užívá rocková hvězda, která „to“ miluje!
Rituál s Young Fathers
Přestože u nás hráli tolikrát, dosud jsem je naživo neviděl. Na moji oblíbenou scénu West Holts, kde hraje řada nevšedních reggae, funky, jazzových nebo world music kapel, jsem se na tyhle Skoty šel podívat spíš z povinnosti, abych si je konečně mohl odškrtnout. Spěchal jsem, v plánu jsem měl ve stejném čase ještě dva další koncerty poblíž, ale Young Fathers odehráli tak fantasticky, že už jsem nedošel nikam. Nebyl to ani tak koncert jako rituál. S nekompromisností, nasupenými výrazy a nasazením, přesto velmi jemně svou hudbou namotávali, objímali a rozhoupávali dav pod pódiem. Byla to kolektivní hypnóza. Do poznámek jsem si napsal, že to byl možná nejoriginálnější koncert současné kapely, jaký jsem kdy viděl. Užil jsem si ho v tranzu, bez pocitů nudy nebo nepatřičnosti. Ještě teď z toho jde mráz po zádech!
Doják Lewise Capaldiho
Události kolem dalšího skotského hrdiny, které předcházely jeho letošnímu koncertu v Glastonbury, jsem zaznamenal jen zkratkovitě. Lewis Capaldi zrušil kvůli psychickým problémům na několik týdnů svůj program, aby se na svém velkém koncertě na Pyramidě předvedl. Jenže všechny ty zjitřené pocity, které s sebou tak velký koncert a pouhý pohled z pódia na ohromnou masu lidí nese, jen znásobily jeho problémy s Tourettovým syndromem. Když mu nad hlavou přelétla britská letecká jednotka Red Arrows a desítky tisíc lidí s ním začali zpívat refrény, Capaldi ten emocionální tlak neustál. Část koncertu na sebe vzali fanoušci, protože ani nebyl schopen dozpívat sloky. Byl to hořkosladký doják s trpkým dojezdem. Po Glastonbury se Lewis rozhodl zrušit další naplánované koncerty, dokud se nedá zdravotně dohromady. Držme mu palce, aby našel ze svých problémů cestu a tohle nebylo jeho poslední velké vystoupení. Se svým talentem a repertoárem by klidně měl i na pozici headlinera.
Kuchyňské disko Sophie Ellis Bextor
Nečekaný a přitom nenápadně dobrý moment přišel v neděli odpoledne. Britská diskotéková hvězda Sophie Ellis Bextor vydala svoje nejlepší písničky koncem devadesátých a začátkem nultých let. Na farmě ale svůj set docela chytře postavila kromě několika vlastních skladeb i na cover verzích. Vedle Murder on the Dancefloor nebo Hypnotized tak zahrála třeba Sing It Back od Moloko, Like a Prayer od Madonny nebo Lady (Hear Mi Tonight) od Modjo. Svoje „kittchen disco“, jak její set vtipně popisoval nápis na kopáku, sehrála za doprovodu své rodinné kapely. Nebylo to možná nejoriginálnější nebo hudebně nejzajímavější vystoupení, které by hledělo do budoucnosti. Ale ta lehká a radostná atmosféra, která se na Glastonbury rozhostila, když vzala Sophie Ellis Bextor do ruky mikrofon, rozhodně stála za to. Pop není nutně sprosté slovo.
Soukromý koncert slavného producenta
Jméno Jamese Forda rozhodně není neznámé. Byl členem Simian Mobile Disco, produkoval Mercury oceněné album Myths of the Near Future od Klaxons, poslední dvě alba Depeche Mode, fantastické AM pro Arctic Monkeys. S jejich zpěvákem Alexem Turnerem a Milesem Kanem měl kapelu Last Shadow Puppets… Se svým novým sólovým projektem ale na velké Park Stage přesto vystoupil skoro v utajení. Pod pódiem sedělo jen pár desítek lidí, kteří přihlíželi hudebně dráždivé a přitom vlastně dost podivné show, v níž klasickou sestavu kytara, basa, klávesy, bicí doprovázela saxofonistka/houslistka s pedálem plným efektů. Nebylo to na první dobrou, bylo to náročné, nenatáčela to ani BBC. Ale taky to bylo mimořádně zajímavé a objevné. Takový takřka soukromý koncert mezi stovkami tisíc lidí od vizionáře, co je v přemýšlení o hudbě vždycky o několik kroků napřed, to člověk jen tak nezažije.
Blondie + Sex Pistols!
Chvíli jsem myslel, že pankáčskou událostí Glastonbury bude vystoupení formace Generation Sex, která spojuje členy Sex Pistols a Generation X. Pak se ale ukázalo, že Billy Idol už nezazpívá ani Dancing with Myself a že místo senzace je celý projekt pořádný provar. Ještěže druhý den nastoupili Blondie, kteří na basu přizvali Glena Matlocka! A tohle transatlantické spojení se světem Sex Pistols konečně fungovalo. Ne že by Debbie Harry byla kdovíjaká zpěvačka, ale má i v sedmasedmdesáti takový šarm, že na tom v jejím případě pramálo záleží. Set Blondie byl opravdu perfektně postavený a zahraný, navíc našlapaný hity. A když se do Heart of Glass vloudil riff God Save the Queen, bylo jasné, kdo je tady letos punkovou hvězdou Glastonbury.
Rozcvička s The Hives
A na závěr zpátky na začátek. Na Glastonbury má vždycky jedna kapela funkci rozehřívače. Ten má v brzkém čase za úkol z druhého největšího pódia Other Stage odpálit a rozhýbat celý festival. Loni to byli The Libertines, předtím třeba Kaiser Chiefs nebo Manic Street Preachers. A letos přišli na řadu Švédové s tím nejzábavnějším rokenrolovým frontmanem ve vesmíru. Pelle Almqvist koncert proměnil v jednu velkou stand up show se spoustou řízné muziky. „Jste to nejlepší publikum, pro které jsme kdy hráli. A to říkáme na úplně každém koncertě,“ utahoval si ze všeho kolem. V závěru koncertu přiměl desetitisíce lidí pod pódiem sednout a toho velkého chlapíka vepředu, který nešel do dřepu, smířlivě chlácholil: „Já vím, ty máš omluvenku. Hemeroidy!“ Pak vzal týpkovi z první řady plechovku, napil se a se slovy „stará dobrá Anglie, chutná to jak chcanky,“ si odplivl. Nejen jeho Angličané v publiku mu rozuměli.
Zmínil jsem všechno? Ani náhodou. Co se stalo ve dvě ráno na Ho99o9 na scéně jménem Pravda? Proč hráli Arctic Monkeys tak nafrněně jako aristokrati? A jak to, že to bylo stejně tak skvělé? Proč zněl novou scénou Carhenge, která je stvořená z vraků aut, tvrdý funk? A jak se v Shangri-La vzala čerpací stanice společnosti Hell? Kdo všechno skákal do lidí na Viagra Boys? A čím končil festival Neville Staple z The Specials? A byl vůbec někdo na tom kolotoči, co se točí pozpátku, na Unfair Ground? A co ta maringotka, do které vás za pět liber zavřou, nafouknou kouřem a pustí muziku tak nahlas, až se zpotíte? Kdo všechno našel tajný Piano bar? Zavítaly do něj nějaké hvězdy? Nebo jsou to všechno jenom povídačky?
Pouhý průlet festivalem Glastonbury je nadlouho. A i když se na tu cestu vydáte po páté a máte pocit, že už všechno znáte, stejně předem netušíte, kam nakonec dojdete a co všechno potkáte a zažijete. Jistota je jediná. Když tenhle festival jednou skončí, každého nakonec schvátí post Glastonbury blues. Neutuchající touha se do toho šíleného, nepohodlného a intenzivního mumraje všeho, hned a najednou okamžitě vrátit.
Vždyť je to vážně to nejlepší místo na planetě.
Alespoň na pět dní v roce.
A kdo jednou vkročí na farmu, už z ní neodejde stejný.