Co je to britpop, už asi všichni víme, tak jen ve stručnosti. Jedná se o britskou kytarovou hudbu, která čerpá inspiraci v 60. letech od kapel, jako jsou The Beatles, The Kinks nebo T. Rex. Modernější technologie umožnily v nahrávkách vrstvit jednu stopu na druhou, a tak v nich můžeme slyšet typické „kytarové stěny“. Kromě kytar je zde důležitý také vokál. Texty byly někdy pozitivní, jindy pochmurné a některé reflektovaly politické dění. O britpopu se často mluví jako o kulturním hnutí, jelikož Británie v 90. letech zoufale hledala identitu, a právě britpop dal britské kultuře směr na několik let. Lze ho vnímat jako odpověď na americký grunge, který svou popularitou (především v Británii) zastínil.
Začínáme s Liamem
Nejprve míříme do irského Limericku, menšího městečka plného příjemných lidí a hospůdek, kde má hrát Liam Gallagher. Po předchozí krátké návštěvě rušného Dublinu je to vskutku oáza. Na frontmana rozpadlých Oasis tu čekají snad všichni. Alespoň na ulicích potkáváme samé „bucket heady“ v kloboučkách a tričkách Oasis. Liam totiž vyrazil sólově na turné ke 30 letům výročí debutového alba Oasis Definitely Maybe. Turné bylo během pár dní vyprodané, a tak jsem byl vděčný, že jsem stihl koupit lístky na dodatečně přidaný koncert v Limericku. Liam Gallagher touto šňůrou zastínil svoje nedávno vydané album s Johnem Squirem, a jelikož jejich společná deska nesklidila příliš velký úspěch, tak to vlastně není na škodu.
Místem konání je stadion v Thomond Parku, který pojme přes 25 000 fanoušků. Na tribunách nakonec zůstalo několik prázdných míst, nicméně plocha na stání je plná. My strategicky zůstáváme u zábran před VIP prostorem. Večer zahajuje mladá parta Esmeralda Road směskou alternativního indie rocku. Hraje jim to sice slušně, ale bohužel hráli spíš k příchodu většiny fanoušků. To druhá předkapela The Mary Wallopers sklízí už při příchodu slušný aplaus. Není divu. Osobité uskupení hraje jen na akustické nástroje, ale i tak dělá solidní rámus. Pálí do publika jednu irskou lidovku za druhou a fanoušci nadšeně zpívají. Geniální dramaturgický tah! Irská nátura ožívá, až mi z toho naskakuje husí kůže. Liam ještě ani nenastoupil a celý stadion běsní na irské lidovky. Vůbec jsem to předem netušil, ale tohle jsem potřeboval zažít.
Když začíná půlhodinový odpočet s projekcí, publikum je už ve varu. Číslo 2024 se po minutách posouvá k magickému 1994, roku, kdy album vyšlo. Mezitím se pódium plní předměty z přebalu desky Definitely Maybe. Dominuje mu velký glóbus, palmy, umělí plameňáci a před prakťákem s klávesami je na velkém plátně Burt Bacharach.
Liam Gallagher na stage nastupuje s typickou sebejistotou a samozřejmě jako poslední po své početné kapele, v níž nemůže chybět Paul Arthurs alias Bonehead, doprovodný kytarista Oasis z let 1991–1999. Nabušený setlist obsahuje celou desku Definitely Maybe, spoustu b stran a k tomu jeden cover. Stejně jako deska i koncert začíná skladbou Rock ‘n‘ Roll Star a fanoušci hulákají tak nahlas, že Liam chvílemi není skoro ani slyšet.
Zpívá se každé slovo. Každá melodie. Ze setlistu si dovolím vyzdvihnout několik písní. Digsy’s Dinner na Liamových koncertech neslýcháme často, přitom je to pecka, která roztleská celý stadion. Half the World Away, tu přece zpíval Noel, ne? Zpíval a z videí, která jsem před koncertem nakoukával, jsem se trochu obával, že v Liamově podání to nebude úplně ono. Nakonec zní skvěle, i když v sobě nemá tu jemnost, s jakou ji nazpíval starší z bratrů.
Liam ji v Irsku věnuje Mr. Tayto, vůbec netuším, kdo to je. Až později zjišťuji, že značka irských chipsů. Při Cigarettes & Alcohol lidé odpalují světlice. To je atmosféra! Live Forever s projekcí s Johnem Lennonem je doják, který obměkčí nejednoho tvrďáka v publiku. A na úplný závěr zní navíc cover od Beatles I Am the Walrus…
Ať už byl Liam během své kariéry v jakékoli formě – tohle mu sedne. Zpívá skvěle. Většinu času zůstává ve své typické póze u mikrofonu. Jen na závěr koncertu si strká do pusy tamburínu, roztahuje ruce a nehybně stojí.
Jde tomuhle vůbec něco vytknout? Snad jen pocit, že frontman je tam opravdu jen sám za sebe, jako by kolem sebe neměl žádné muzikanty. Stačila by malá interakce s hudebníky, poděkování kapele, která hrála vážně skvěle, cokoli. Jenže na kapely, co hrají jako parta kamarádů, na ty si musíme ještě pár dní počkat.
Rovnou prozradím, že ze všech koncertů je tohle největší party. Sekuriťáci mají co dělat, aby stíhali kontrolovat fanoušky sedící jiným na ramenou, létající kelímky a odvážlivce se světlicemi. Ale jinak taky rozdávají vodu a pomáhají. Je třeba zmínit, že se dnes hraje finále mistrovství Evropy ve fotbale a časově se s koncertem přímo kryje. Fanoušci si během songů na telefonech ukazují skóre, při gólu ve prospěch Anglie lítá nad hlavami o to víc kelímků. Několikrát to komentuje i Liam, známý to fotbalový fanoušek, kterému navíc v krvi koluje irská krev, tak nemá problém strhnout publikum. „Nejsme tu kvůli fotbalu, ale kvůli rokenrolu,“ odcedí, když se dozví, že Anglie prohrála. Prostě frajer v každém případě.
Do Londýna na Manics
Manic Street Preachers jsem objevil díky diplomové práci na vysoké škole. Když jsem se dozvěděl, že vyráží na společné turné se Suede a že koncert v Londýně se koná jen krátce po tom Liamovu v Irsku, byl jsem jako u vytržení. Jaká náhoda! Jedeme na ně…
Po přespání na letišti v irském Shannonu a krátkém přeletu nás čeká ubytovat se v Londýně a vyrazit do Alexandra Palace Park, jemuž místní neřeknou jinak než Ally Pally. Místo je to krásné, na koncerty jak dělané, trochu mi připomíná náš loketský amfiteátr. Hlediště jde z kopce, takže je všude dobře vidět, jen místo výhledu na hrad je v dáli osvícený Londýn. Předkapela dnes večer není potřeba, Manics a Suede si během turné předskakují navzájem. A střídají se. V Londýně jdou logicky jako druzí Suede, protože tam jsou doma.
Prodrat se turisty přecpaným Londýnem a vyškrábat se na kopec k Ally Pally nás ovšem stojí celou časovou rezervu a jsme tu až 15 minut před udávaným začátkem první kapely. Dovnitř se stále hrnou proudy lidí, je jasné, že kapela začne později, tak si v klidu stiháme zajít na bar i pro merch. Chvíli nato už stojí na pódiu velšani Manic Street Preachers a vykopávají skladbou You Love Us. Hrají v sestavě rozšířené o doprovodnou kytaru a klávesy. Nemůžu si pomoct, jejich frontman James Dean Bradfield vypadá jako taťka, kterého někdo vzal od odpoledního čaje a postavil ho na pódium před tisíce lidí. Je to prostě sympaťák. Má příjemný projev a i po 30 letech stále s přehledem zvládá vysoké polohy, ve kterých jsou písně napsané.
Hned zkraje setu zní Motorcycle Emptiness a na Little Baby Nothing a Your Love Alone Is Not Enough přichází zahostovat The Anchoress, zpěvačka, která s kapelou spolupracovala už v minulosti. Zní i další hity – A Design for Life, From Despair to Where a z novější tvorby například Walk Me to the Bridge. V průběhu koncertu s lidmi komunikují James i baskytarista Nicky Wire. Komentují slunečné počasí a vzpomínají na svůj první koncert v Londýně před 35 lety pro pár lidí. Víc nemám k Manics co dodat, hrají skvěle, z jejich projevu je znát pokora, lidskost a místo už tak zalité sluncem prozářili ještě víc.
A pak přišli Suede
Na rozdíl od Manics, kteří britpop spíš jen lízli, jsou Suede považováni za jedny ze zakladatelů žánru. Jejich singl The Drowners je spolu s Popscene od Blur uváděn jako první britpopová skladba. Možná i proto jsem od nich měl největší očekávání. Posledních několik měsíců jsem poslouchal jejich hudbu a je mi vlastní jejich starší i novější tvorba. Nejnovější album Autofiction je obecně jedno z mála, které jsem vždy poslouchal od začátku do konce. Frontman Brett Anderson mi přirostl k srdci už z nahrávek a videí. Při čekání na něj jsem zažíval podobný pocit, jako když jsem měl poprvé naživo spatřit Rogera Daltreyho z The Who. Upřímně jsem se obával, že po příliš vysokém očekávání bude následovat zklamání, ale obavy jsou pryč hned s prvními takty úvodní písně.
Suede otevírají koncert zavírákem nové desky, skladbou Turn off Your Brain and Yell – vypni mozek a řvi. Po minutě intra přichází Brett a publikum ho vítá bouřlivým potleskem. Druhá skladba, má oblíbená Trash, je návratem ke starší tvorbě a v momentě, kdy se mi oči zalívají štěstím, již vím, že tohle bude výjimečný koncert. Brett se s tím nemaže a hned zkraje setu skáče přes zábranu a jde zpívat k lidem do první řady. Je úžasné sledovat, jak jediný člověk dokáže během pár minut naprosto uchvátit desetitisícový dav. Suede nejsou příliš komerční kapelou a o to víc jsou jejich fanoušci oddaní. Zpívají s nimi staré písně, nové písně, a dokonce i skladbu, která ještě ani nevyšla. V setlistu nechybí pecky jako So Young, Metal Mickey nebo dojemné Still Life a Saturday Night. Z nové tvorby dojde například na hitovku She Still Leads Me On. A na závěr samozřejmě nechybí Beautiful Ones.
Ten koncert má všechno. V jistém okamžiku mi dochází, že je vlastně jedno, co kapela ještě zahraje, Suede vytvořili tak unikátní atmosféru, že publikum si užívá doslova cokoli. Brett Anderson je bezpochyby nejlepší frontman, jakého jsem měl tu čest naživo vidět. Je všude. Běhá po pódiu, skáče mezi lidi, točí mikrofonem nebezpečně vysoko a prostě do toho dává všechno. Brett v jednom z rozhovorů zmínil, že nebýt součástí mainstreamu kapele po comebacku umožnilo vytvářet velmi vzrušující nahrávky a měl pravdu. Ne nadarmo řada fanoušků Suede v internetových diskusích tvrdí, že jejich koncerty nastavují laťku vysoko a že je těžké s nimi srovnávat jiné. Když jsem to viděl, už jim rozumím. Suede jsou naživo výtečná parta, která umí člověka vtáhnout do přítomného okamžiku a zanechat po sobě pocit naprostého hudebního naplnění.
No a co Noel?
Nakonec je na řadě druhý výtečník z Oasis – Noel Gallagher se svými High Flying Birds. Na rozdíl od svého bratra se ve své vlastní tvorbě nebojí vzdálit od původního soundu Oasis. Po letech skládání hudby v britpopové škatulce je to docela pochopitelné. Jeho koncert se také koná v Ally Pally a je součástí turné k aktuální desce Council Skies.
Prvními předskokany jsou 86TV’s, kapela tvořená muzikanty z The Maccabees a bubeníkem, který hrál například ve Stereophonics. Setu jsme kvůli průběžně kolabující londýnské dopravě stihli pouze část. Kapela hraje slušně, ale není to nijak zvlášť uchvacující. Druhá parta už je zajímavější, post-punkový Echo & the Bunnymen přilákali řadu příznivců, někteří mají dokonce jejich trička. Kapela původem z Liverpoolu má na svém kontě řadu alb a spousty fanoušků. Dramaturgicky to je rozumná volba, jelikož post-punk v podstatě předcházel britpopu, jenž později tvoří velkou část Noelova repertoáru. Publikum je místy vytrženo z produkce Echo & the Bunnymen samotným Noelem, který několikrát prochází vzadu za pódiem. Po příjemném setu už jde na řadu samotný The Chief.
Koncert se dá rozdělit na tři části. V první zní skladby z nového alba, otvírák Pretty Boy, titulní Council Skies, nadějeplná We’re Gonna Get There in the End a další. Publikum je zná úplně stejně jako ty starší, které následují v pomyslné druhé části. If I Had a Gun cloumá s celou Ally Pally. No a poslední část už patří písním Oasis. Je zajímavé slyšet v tak krátkém časovém rozestupu některé kusy od obou bratrů. Noel umí dát písním širší hlasovou dynamiku a například jeho aranž Live Forever je dost povedená. V úplném závěru zní ještě hity Stand By Me a Don’t Look Back in Anger. To už emotivně pěje celá Ally Pally.
Noel vysílá do publika dobrou energii, jednu z písní věnuje fanouškům Manchesteru City, což se nesetká s kdovíjakou odezvou, ale ve svých 57 letech je ve výborné formě. Většinu koncertu hraje na akustiku, na sóla už spíš kašle, nechal si akorát to v Don’t Look Back in Anger. Nutno podotknout, že za 13 let působení se svými High Flying Birds se výborně vyzpíval. Jeho hlas je naživo pevný, projev sebejistý a poradí si i s náročnějšími kusy, jako je například In the Heat of the Moment.
The Chief má za sebou výbornou kapelu, dechová sekce a vokalistky v některých písních krásně obohacují celkový zvuk kapely. Nelze to shrnout jinak, než že už léta má svůj standard a ten poctivě dodržuje.
Britpop žije
Sice už dávno není hlavním kulturním směrem Británie, ale pokud máte britpop rádi, pořád žije. A rozhodně se za ním vyplatí vyrazit na domácí půdu. Ostrovní publikum dokáže vytvořit atmosféru, jakou v našich končinách budeme hledat obtížně. Když jsem byl naposledy na Noelovi v pražské Lucerně v roce 2018, měl jsem pocit, že spousta lidí čeká jen na Wonderwall a Don’t Look Back in Anger, přitom v jeho tvorbě je toho mnohem víc. Liam v Irsku vytáhl některé méně známé B-sides a lidi zpívali, jako by to byly lidovky.
Pocit jakéhosi zlidovění písní mám vlastně u všech kapel, jejichž koncerty jsme navštívili. Něco jako 1. signální – písnička od Chinaski z devadesátek, která se může hrát stejně tak na stadionu jako u táboráku. No a na britských ostrovech to takhle mají s Animal Nitrate, A Design for Life, Whatever nebo Married with Children. A navíc – všechny ty kapely fakt šlapou. V případě Liama a Noela je jasné, že v doprovodných partách budou ostřílení týpci a skvělé vokalistky, ale ani Manic Street Preachers a Suede rozhodně nejsou žádná garážová ořezávátka. Dovolím si vyzdvihnout bubeníky, všichni poháněli své kapely skvěle.
Být fanouškem britpopu má jednu nesmírnou výhodu. Své nadšení na koncertech sdílíte s lidmi, kterým je kolem 50 let. Takže skoro žádné telefony nad hlavou a na koncertě se skutečně ocitnete v přítomnosti. Fakt je to znát. Lidé jsou to většinou smírní, a pokud chcete být pár metrů od pódia, tak tam prostě jdete, nikdo se s vámi nebude strkat. Navíc jak Irové, tak Britové jsou velmi slušní a mnohokrát jsme se s místními dostali do příjemných interakcí. Také organizace všech koncertů fungovaly na jedničku. Fronty před vstupy postupovaly rychle, stejně tak fronty na barech.
Na závěr si dovolím několik subjektivních turistických tipů. V Irsku rozhodně stojí za navštívení město Galway. Hraje se na každém rohu, a když člověk hledá, najde muziku podle svého gusta. Navíc je to krásné, malebné městečko. Oproti tomu Londýn je lepší navštívit mimo léto a prázdniny, nedá se tam hnout a všechno je od sebe daleko. Mimo sezónu jsem odtamtud měl mnohem větší zážitek. Dublin je na tom podobně. Dál určitě přibalit pláštěnku, počasí na ostrovech si dělá, co chce. Je tam vcelku draho, takže rozbít prasátko, aby bylo na drinky. A nebát se interagovat s místními, jsou milí a ochotní.
Na tenhle výlet budu ještě dlouho vzpomínat. Hlavně koncert Suede se bude ještě nějakou dobu vstřebávat. Party, na které jsme se vypravili, táhnou britpopovou káru i v době, kdy je hudba jinde. Očividně je to pořád baví a mají energie na rozdávání. I přes svou zálibu v žánru bych rád objektivně něco vytkl, ale ono opravdu není co.
A víte co? Ani jednou jsme neslyšeli Wonderwall!