1) Symbol komerčního neumětelství
Prakticky každý článek i diskuze vyjadřují názor, že Nickelback je z hudebního hlediska skrz naskrz průměrná kapela. Zhmotňuje tak v očích posluchače představu hudebního vydavatelství coby všemocného korporátu, který dokáže do hitparád procpat i naprosté tragédy. Stačí mít peníze a kontakty. Hudebníci jsou figuríny vyráběné na běžícím pásu, manažeři mají v očích místo duhovek symboly dolarů. Klišé o hudebním mainstreamu, které často zosobňují všelijaké popové hvězdičky, ale rockeři méně. Nickelback jsou pro mnohé přesně tím případem.
Pravda či nesmysl?
Nesmysl. Zámořský šoubyznys je náročná branže, ve které není místo pro amatéry a tragédy. Žádný label si netroufne cpát peníze do hudebníka, který neumí hrát či nemá sluch. Že Nickelback skládají konformní popinu, je ovšem věc druhá.
Typický singl Nickelback – bezpečná konformita, ale ne neumětelství
2) Kapela, která zničila Roadrunner Records
Během 80. a 90. let si metaláci label Roadrunner Records zamilovali. Bodejť by ne, když vydával takové kapely jako Machine Head, Type O Negative, Annihilator, King Diamond nebo Willard. Vydavatelství si získalo takovou důvěru, že mu Metallica svěřila evropskou distribuci prvních desek a fanoušci často kupovali automaticky všechno z jejich katalogu. Ale když v roce 1999 podepsali Roadrunner Records smlouvu s Nickelback, vše se změnilo. Metalové kapely šly stranou a label se soustředil jen a pouze na svou novou dojnou krávu.
Pravda či nesmysl?
Pravda. Chování Roadrunner Records se po podpisu Nickelback razantně změnilo, label velkou část svých aktivit a financí zaměřil právě na kanadskou čtveřici a ostatní kapely nechal paběrkovat. Když záhy podepsali i Slipknot, několik let v kuse se Roadrunner Records věnovali prakticky jen těmto dvěma kapelám.
3) Vyměknutí rockových hvězd
Polovina devadesátek byla doba, kdy rádia i hudební televize pumpovaly do lidí alternativní kytary. Nirvana, Pearl Jam, Smashing Pumpkins, No Doubt, Red Hot Chili Peppers, Rage Against the Machine, ale i Garbage nebo Hole, ti všichni dostávali na obrazovkách MTV takový prostor, že bez přehánění formovali celou jednu generaci amerických teenagerů. A právě tito teenageři museli sledovat, jak se na přelomu tisíciletí mění americká kytarová scéna. Najednou se všude hráli Puddle of Mud, Creed, Matchbox Twenty nebo právě Nickelback, vyfešákovaní hezounci, co se pořád tvářili tvrdě, ale proti tomu, co se hrálo na americké kytarové scéně v devadesátkách, to byli prostě měkkýši.
Pravda či nesmysl?
Pravda. Americká rádia a hudební televize se na přelomu tisíciletí proměnily zásadně, obrousily hrany a vydaly se cestou zábavy pro masovější publikum, kterému zas tak nezáleží na kvalitě hudební produkce. Nickelback mají tu smůlu, že se stali jedním ze symbolů této proměny.
Photograph, skladba, ze které je dnes meme.
4) Hrobníci grunge
Tento bod přímo souvisí s předchozím, nástup post grunge je často vnímaný jako důvod, proč byly ze středu pozornosti vyštípány původní grunge kapely. Nickleback jsou jedni z nejvýraznějších zástupců post grunge, a tak na sebe logicky poutali velkou část obecného vzteku.
Pravda či nesmysl?
Nesmysl. Grunge byl z komerčního hlediska mrtvý už v polovině devadesátých let, což dokazují bezzubé pokusy prakticky každého amerického labelu vyprodukovat z desítek zastupovaných kapel novou Nirvanu. Ústup grunge a nástup post grunge spolu přímo nesouvisí, v hudebním průmyslu je mezi nimi několik let prodleva.
5) Pořád stejná písnička
Je to furt na jedno brdo, zaznívá často na adresu Nickelback. Nulový posun, texty stále dokola, frontman Chad Kroeger zpívající pořád stejně. Devět studiových alb a čtyřiačtyřicet singlů se slije v jednu nerozpoznatelnou hmotu. Zatímco normální rockeři se snaží aspoň jednou za čas někam posunout a přijít s něčím novým, Nickelback jsou hudební mekáč, ve kterém prodávají už dvacet let dokola jeden a ten samý narychlo ukuchtěný hamburger.
Pravda či nesmysl?
Pravda. Po stránce invence Nickelback opravdu moc obhájit nejde. Na deskách bychom sice dokázali najít skladby, které se tomu jejich mustru vymykají, ale jestliže se budeme bavit jen o singlech, tak pokud jste slyšeli Photograph a How You Remind Me, víc nepotřebujete.
Jeden z nejúspěšnějších singlů je zároveň symbolem hudební prázdnoty kapely.
6) Chad Kroeger je karikatura rockera
Frontman je základ každé rockové kapely. Takže když metaláci, pankáči nebo grungeři vidí desátý klip Nickelback, kde Chad Kroeger s psíma očima zpívá o bejvalce, mají ze zpěváka i jeho kapely legraci. Oblečení hodných kluků ze sousedství taky zrovna image tvrďáků nepomáhá.
Pravda či nesmysl?
Tak na půl. Minimálně trochu nefér argument. Pořád se bavíme o Kanaďanech. Koho dala Kanada globálnímu rocku? Bryan Adams, Rush, Arcade Fire, Alanis Morissette, Avril Lavigne. Splňuje někdo z nich image tvrďáků či tvrďaček? Nikdo. Nickelback jen skvěle zapadají do kanadského rockového exportu.
7) Nepřináší scéně nic nového
Nickelback jsou ztělesněním totální komerční kytarové konformity. O kritice ze strany grungerů už byla řeč, ale ani v rámci post grunge kapela žánr ničím neobohacuje. Oproti Three Days Grace, Breaking Benjamin nebo Bush vypadají jako komedianti bez nápadu a bez koulí. Stejně tak se nedá tvrdit, že by post grunge prošlapali cestu do mainstreamu, protože nikdo z jejich kolegů se v hudebním průmyslu nechytl ani zdaleka tak jako Nickelback. Což je dáno hlavně tím, že se nikdo z nich nesnaží hrát až takovou popinu.
Pravda či nesmysl?
Pravda. A dokonce vědecky ověřená. V roce 2016 vydala Východofinská univerzita studii s názvem Pokrytecká sračka hraná přes zaťaté zuby: Rozbor autenticity alb Nickelback v recenzích finských médií. Studie zmapovala prakticky všechny recenze a publicistické výstupy na téma Nickelback, které vyšly mezi lety 2000 až 2014, a vychází z ní jediný závěr. Kapela často do své tvorby dostala aktuální trendy, ale sama žádný nový trend stanovit nedokázala. Nickelback popsaní v jednom souvětí.
8) I kolegové z nich mají legraci
Často jsme slyšeli citovat památný Tweet Davea Grohla: „Když si pustíte pozpátku písničku Nickelback, uslyšíte vzkazy od ďábla. Ale co je horší, když si to pustíte normálně, uslyšíte Nickelback.“ Ted Williams zase prohlásil: „Ukažte mi, co kdo poslouchá, a já vám řeknu, jakou má duši. Dám příklad – pár desek Nickelback jsou důkazem, že žádnou duši nemá.“ A rýpnul si i Patrick Carney z Black Keys: „Rokenrol umírá, protože si lidi začali myslet, že Nickelback jsou nejlepší kapela na světě.“ Takže když si z takové skupiny střílí Grohl nebo Carney, musí být logicky mizerná, ne?
Pravda či nesmysl?
Tak napůl. Řada muzikantů si z Nickelback dělá srandu, ale další si jich váží natolik, že s nimi spolupracovali. ZZ Top, Santana, Timbaland nebo Devin Townsend buď s celou kapelou, nebo s frontmanem Chadem Kroegerem něco nahráli. A to ty fóry na adresu Nickelback vyvažuje, ne že ne…
Slovo závěrem
Nickelback je kapela, ze které už asi navždy budou mít lidi srandu. Jak jsme si ukázali výše, někdy si za to může sama, jindy úplně ne. Nicméně najde i své zastánce, kteří se snaží bez zaujetí ten posměch mírnit. Hudební publicista Alan Cross před dvěma lety vydal práci, kde se snažil dopátrat vzniku některých posměšků, a předložil pár celkem platných argumentů. Zaprvé vytýkal hudebním novinářům, že zmlsaní newyorskou nebo londýnskou scénou se jim to hodnotí jinak než běžnému Američanovi se slabostí pro kytary. Zadruhé zmínil obchodní model, se kterým Nickelback přišli. Oni nemířili na klasické návštěvníky obchodů s deskami, k těm se vlastně otočili zády, ale snažili se oslovit návštěvníky supermarketu, kteří desku přihodí k nákupu. Tuto strategii dotáhli k dokonalosti, takže čím lépe se prodávali v supermarketech, tím víc je nesnášeli návštěvníci obchodů s deskami.
V neposlední řadě pak Cross přichází se zajímavou teorií, která podle něj strhla lavinu posměšků na adresu Nickelback. V roce 2003 vyšla v USA sporná studie o souvislosti mezi poslechem hudby s násilnými texty a následným pácháním násilností. Několik dní po vydání si ze studie ve vysílání Comedy Central udělal legraci komik Brian Posehn, který prohlásil: „Nikdo nevydává studie o tom, jak souvisí násilí s poslechem mizerné muziky. Třeba při poslechu Nickelback mám chuť zabít Nickelback.“ Televizní zábava tehdy byla na samém vrcholu, tomu fóru se zasmála polovina Ameriky… a pak už to jelo. Něco na té obhajobě může být. Ale omlouvat tím to, co Nickelback už dvacet let hrají, zkrátka nelze.
Navzdory nízkým očekáváním není nový singl San Quentin průšvih.