O triu, které tvoří hudebnice Julien Baker, Phoebe Bridgers a Lucy Dacus, napsal Rolling Stone, že jde o nejžhavější superkapelu současnosti. Podobné přívlastky, byť trochu otřepané, nejsou pro horké objevy na scéně samozřejmě ničím extra výjimečným; u boygenius ale panuje napříč hudebními médii shoda, že jsme svědky něčeho mimořádného. Zda jsou boygenius skutečně mimořádné, si osobně netroufám tvrdit. Jsou ale zatraceně dobré? To rozhodně ano.
Všechny tři hudebnice přinášejí na desku něco ze své sólové tvorby, prvky, které vytvářejí syntézu, nálady, které žijí ve vzájemné hudební symbióze. Úvodní třetina alba je v podstatě expozicí; první čtyři písně nevznikly během společného tvoření, a tak každá z dam představuje něco, co je pro ni vlastní. Ať už je to výrazný riff, zastřený hlasový projev, nebo pořádná dávka melancholie. Působí to však celistvě, nic z konceptu a celkové atmosféry nevybočuje a nepůsobí nepatřičně. Právě naopak. Je znát, že na desce nezafungovalo jen profesní propojení, ale především to lidské – všechny tři hudebnice k sobě mají blízko.
Oněch výrazných kytarových riffů je na desce spíše poskrovnu, protože do ostřejšího indierockového zvuku se boygenius zase tolik nepouštějí. Většina desky je skoro folková, místy sahá i ke country, nebojí se popové melodičnosti ani zranitelnosti a křehkosti. Třeba jako v tklivé True Blue nebo asi nejzpěvnější písni Cool about It. Na celé desce jsou naprosto snové harmonie, díky nimž zní nahrávka trochu nostalgicky, ale přitom se nesnaží tvářit jako nějaké okázalé retro. Je současná, ale pomrkává i po tradičním americkém písničkářství. Mimo jiné.
Slova, která desku vystihují nejlépe, jsou kompaktnost a soudržnost. Tady se zkrátka povedl jak celek, tak i jeho jednotlivé části. The Record funguje od začátku do konce, některé momenty se mohou v závislosti na vkusu zdát méně úderné, ale jinak je tohle album takzvaně „no skip“, neboli tu není píseň, kterou by mohl posluchač přeskočit a o nic by nepřišel.
Boygenius vykročily vskutku zdařile, díky unikátním přístupům každé z členek se navíc dá předpokládat, že se studnice nápadů hned tak nevyčerpá a nepůjde jen o one album wonder. The Record už za sebou má i křest pouští na Coachelle a festivalů, na nichž mají tyhle příležitostně smutné mileniálky hrát, přibývá. Takže se zdá, že se vkus kritiků, fanoušků a promotérů jednou docela výjimečně protnul.
Verdikt 89%
Nad boygenius se od prvního ípíčka vznáší aura výjimečnosti. A jak debutová deska The Record dokazuje, není to jen marketingový trik. Těmto třem hudebnicím to dohromady funguje naprosto parádně.