Festival se opět navrátil do areálu bývalých vítkovických vysokých pecí, ale změny oproti poslednímu konanému ročníku 2019 byly patrné na každém kroku. Mnoho dříve zdevastovaných objektů dostalo v mezičase sympatickou rekonstrukci a proměnila se i festivalová mapa. Většina scén nese nové názvy, hned dvě pódia změnily své místo. A to, že například úplně zmizela někdejší Czech stage nebo stan věnovaný elektronické hudbě, samozřejmě souvisí se současnou neradostnou ekonomickou situací. Nicméně podle hesla „všechno zlé je pro něco dobré“ to před covidovou pauzou nebezpečně a až megalomansky bobtnajícímu festivalu jedině prospělo.
Zahájení festivalu s Cirk La Putyka. Foto: Zdenko Hanout
Potom, co krátce před zahájením zrušili svou účast Sleaford Mods, kteří byli jedním z největších taháků prvního dne, působil program až do příchodu Headlinera trochu rozpačitě. Přesto bylo co objevovat. Třeba v zahraničí legendární ikonu alternativní scény, ale u nás jen poučeným posluchačům známé Modest Mouse. Jejich eklektický mix návykových melodií, pestrých rytmických i žánrových zvratů a sympatické neočekávatelnosti sice potřeboval soustředěného posluchače, ale pak se odměnil vstupenkou do fantaskního světa hudební podivnosti, muzikantského hledačství a zajímavých hudebních postupů. To vše přitom ani v nejmenším nekolidovalo se silnými melodiemi a písničkovými nápady. Modest Mouse zkrátka vyvraceli představu, že cokoli experimentálního musí být pro mainstreamového posluchače nutně nestravitelné.
Modest Mouse. Foto: Zdenko Hanout
Amelie Siba, tuzemský objev posledních let, to měla mnohem těžší. Ačkoli se tentokrát vyzbrojila doprovodnou kapelou, stejně její křehké a tiché písně utrpěly. Jednak nečitelným zvukem, protože z šumové koule vystupoval jen zpěvaččin výrazný vokál, ale mnohem víc přeslechy z vedlejší scény. Na ní totiž zrovna hráli LIFE. Sice bývají označnováni jako punk, ale ve skutečnosti hrající vstřícné a energické indie-rockové vypalovačky, zjevně poučené americkou vlnou intelektuálských kapel jako byli Talking Heads či Blondie. Celkově kapela sice nepředvedla nic, co bychom už všichni dávno tisíckrát neslyšeli, ale s osvěžující energií a nadšenou radostí.
Sam Ryder podal rozpačitý výkon. Foto: Zdenko Hanout
V programu neavízovaným zpestřením jedné z lounge scén se stal nedlouhý set DJ Mardoši. Ten nejen velmi rychle rozhoupal a roztančil početný dav jeho přítomností překvapených diváků, ale především ho pozoruhodně doprovodil i kolega z Tata Bojs Milan Cais, který do jím pouštěných a mixovaných hitů - zazněly například Funkytown či Psychokiller – „dohrával“ živé bicí.
A divokou kartou večera se stala malijská zpěvačka Fatoumata Diawara, která znovu připomněla, co je už léta pro Colours typické – tedy interpreti mísící tradiční (v tomto případě africkou) hudbu s angloamerickou tradicí – v tomto případě s jazzem a funky. Skvělý hlas zpěvačky měl oporu v excelentních doprovodných muzikantech, jenže ti jako by se báli, aby svou šéfovou náhodou nezastínili. Jejich muzikantský projev byl tak místy až příliš skromný a záměrně upozaděný, takže to leckdy působilo až zbytečně krotce a „na jedno brdo“. Přesto právě tento set připomněl, co vlastně Colours na festivalové mapě proslavilo a od čeho v posledních letech k vlastní škodě poněkud ustupují směrem k mainstreamu.
Fatoumata Diawara. Foto Zdenko Hanout
Střední proud měl ostatně nikoli hostinu, ale opulentní a maximalisticky pojaté hody se závěrečným jménem prvního dne. Duo Twenty One Pilots přitáhlo do areálu tisíce nadšených fanoušků a rozhodně je nezklamalo. Netřeba si nalhávat, že v případě jejich vystoupení jde v první řadě o hudbu. Pánové naopak spoléhají na komplexní vizuální, hudební i bavičskou show, kde samotné skladby jsou jen jedním z mnoha prvků. Od počátku tak bylo patrné, že kdyby frontman Tyler Joseph byl politikem, nikdo by ani vteřinu nepochyboval o jeho sklonech k populismu.
I tentokrát bylo jasně patrné, že cokoli je v hudební historii alespoň trochu populární, hodí se tady „do krámu“. Pyrotechnická show tak mnohde připomene Rammstein, skladby přeskakují od hip hopu k reggae a hned zas ke country. A když country vsuvka několika skladeb, tak i s ohněm na podiu, akustickými nástroji v čele s ukulele a westernovou image Divokého Západu. A když rasta Karibik, tak s citací hitu Sunshine Reggae a středoamerickou romantikou. A zatímco jiní zahraniční umělci neopomenou naučený pozdrav v řeči publika, zde kromě něj trumpetista vystřihl navíc i všemi opilci milovanou halekačku Co jste hasiči...
Twenty One Pilots. Foto: Zdenko Hanout
I pro fanoušky ale mohlo být a bylo nové kromě vizuální show (uprostřed pódia zářilo po celou dobu logo kapely) hlavně to, že se tentokrát základní dvojice – oproti minulosti, kdy své koncerty “utáhli” jen ve dvou – obklopila celou řadou doprovodných muzikantů. Velmi si to užíval hlavně věčně rozesmátý (a nepřekvapivě excelentní) baskytarista, ale nechyběl ani až metalové přístupy vnášející kytarista či zmíněný a hudebně nejvýraznější trumpetista. I ten, kdo obvykle dává přednost „koncertu“ před „show“, si na Twenty One Pilots mohl najít svoje.
V souvislosti s Colours se na jejich koncert jistě bude vzpomínat jako na hudební zážitek, ovšem ten obří, a v historii festivalu dosud naprosto nevídaný dav před hlavním podiem, asi nezapomenou ani ti, kteří neměli potřebu vydržet až do konce. Jestlipak ho vůbec v budoucnu někdo překoná?
Twenty One Pilots. Foto: Zdenko Hanout