Pár minut nato přichází na pódium herec Marek Taclík. Vypadá to, že má uvést celý koncert, a i když ho mám rád, v tomhle počasí čekám spíš rychlý start než stand-up. „Dnešní koncert možná bude, možná taky nebude…“ pronese s tajemným úsměvem. V tu chvíli by se napětí dalo krájet. Lidi ztichli, jen kapky bubnují o pláštěnky a pivo studí víc než obvykle.
V pár vteřinách jsme se ale dočkali. Wohnout vtrhnou na stage a během pár vteřin je jasné, že show bude. Bez zbytečných cirátů naskakují do první pecky a táhnou s sebou i publikum, který se zatím spíš klepalo zimou než tancem. Jenže jakmile zazní první tóny Gastrosexuála, Barbíno?, Depardieua nebo Banánů, nepochybuji, že se tenhle večer rozjede, i kdyby trakaře padaly.
Publikum se pomalu rozhýbává. Není to skok do rozžhaveného kotle, spíš pozvolné tání, ale s každým refrénem nás kapela má čím dál tím víc tam, kde chce. Mezi hity zazní i několik raritnějších kusů, které běžně neslyšíš. Jasně, nejsou to instantní taneční vypalovačky, ale pro skalní fanoušky znamenají návrat v čase. A tenhle výlet přes dvacet pět let historie Wohnoutů fakt stojí za to.
Koncert má skvělý spád. Všechno plyne přirozeně, mezi songy padne vtípek, bráchové Homolové si občas pošťouchnou mikrofonem, a celkově z toho čiší lehkost, kterou si člověk hned spojí s jejich jménem. A pak přijde zlom, někdy kolem půlky setu se nebe konečně umoudří, déšť se vzdává a skrz mraky prokoukne zapadající slunce. Jako by i počasí pochopilo, že tomuhle večeru má radši fandit než ho kazit.
Atmosféra se během pár minut mění. Lidi už neřeší mokrý boty a zmrzlý ruce, baví se. A co mě vždycky na Wohnoutech baví nejvíc, je směska lidí, co na ně dorazí. Punkáči i kravaťáci, teenageři, děti i jejich rodiče, místní i ti, co kvůli koncertu přijeli přes půl republiky. A mezi nimi pár známých tváří, co přišli bez ochranky a bez hvězdných manýrů.
Kolem půl desáté kapela končí hlavní set, Areál 7 je solidně zaplněný a z publika letí jasné: „Ještě!“ Wohnout se nenechávají dvakrát přemlouvat a přidávají další tři kousky. Zakončení? Jak jinak než Svaz českých bohémů - tenhle hymnový majstrštyk, který už dávno přerostl svůj původ a stal se kultem.
A já si u toho najednou vzpomenu, jak jsem jako náctiletý tahal discman do školy a Wohnouty tam točil každej den. Bylo to včera? Nebo před patnácti lety? Těžko říct. Jen vím, že ta jejich energie nezmizela. Ani oni nezestárli, nebo to aspoň sakra dobře maskují.
Během koncertu sami přiznali, že si nepotrpí na konfety, ohně, pyro a další pozlátka. A právě to je na tom nejlepší. U Wohnoutů totiž platí, že v jednoduchosti je síla. Ať už jde o hudbu, vystupování nebo ten pocit, který si odnášíš domů.
Kdyby bylo o pár stupňů víc a slunce vyšlo o hodinu dřív, mohl to být jeden z největších highlightů letošního Prague Open Airu. Ale i tak, večer s Wohnouty stál za to. A možná právě proto, že jsme si ho museli trochu vybojovat, zůstane o to víc v paměti.
Hodnocení: 85 %
Wohnout, Areál 7 Holešovice, Praha, 28. červenec 2025
