Koncert, který byl také křtem vinylu kultovní nahrávky Lunapark, se odehrál před oddaným publikem, jehož aktivita musela udivovat i kapelu samotnou. Třeba když Márdi vyzval publikum, aby si svléklo upocená trička a točilo s nimi nad hlavou, následovala jeho výzvu i řada žen různého věku. Nebo když šlo při Antidepresívní rybičce kompletně všechno několikatisícové publikum při první sloce do dřepu nebo do sedu. Jak při cvičení na sokolském sletu!
První tři písničky příliš nepřesvědčily. Zdálo se, že kytara je jaksi mimo, na což doplatila především Tančírna, ale už Stereoid našel kapelu v dobré formě a plném nasazení. S překypující energií zvládli ve víceméně jednom zátahu bez větších pauz skoro dvouhodinový koncert, složený většinou ze skladeb v rychlém tempu. Márdi navíc patří mezi zpěváky, kterým je i na koncertě rozumět každé slovo, takže si s ním mohli pobrukovat i méně zkušení znalci fixího repertoáru.
Kapela sjela snad všechny své nejznámější písničky a přidala navíc premiéru songu, který se nejspíš na připravované desce bude jmenovat Bylo to jistý. Už z prvního poslechu se zdá, že se nová skladba zařadí mezi víc než tucet nejúspěšnějších skladeb souboru.
To posluchače Márdiho skladeb přivádí na otázku, co je tak silného v jeho písních. Jistě, lidé milují jeho originální poetické obraty. I autor recenze se vždycky těší třeba na jednovětou definici Pardubic „ve vzduchu je cítit jaro a Paramo“ z Holky s lebkou. Ale ono to jde ještě o něco dál než jen do vtipných obratů a veršů. Márdiho písničky jsou často něco jako fotografické momentky z mobilu. Zachycují něčí portrét, nějakou neopakovatelnou chvilku, okamžik něčího života, nějakou scénku. Nesnaží se rozlévat city, vždy směřují k nějakému příběhu. Může být za každou cenu jen humorný, mnohdy je spíš hořkosladký nebo dokonce i ironický, ale vždy soucitný a plný pochopení pro toho druhého.
Po hudební stránce zaujala na koncertech málo hraná typická momentka Snídaně z elektřiny z alba Krása nesmírná. Houslový part, kvůli kterému není na běžném repertoáru čtyřčlenné kytarovky, si s kapelou zahrála hostující Tereza Stejskalová a pomohla podtrhnout náladu úplně banálního, ale zároveň zvláštního okamžiku, o němž se v písní zpívá. Publikum potěšila také hokejová legenda Jiří Hrdina. Zahrál si s kapelou na kytaru Detaily. Aby ne, když jsou v písni verše „hrdinové nekecaj a jdou do tmy/ hrdinové nekecaj a jdou tam, kam nechce nikdo“.
Posluchači mají svou kapelu rádi a po závěrečném punkovém sprintu 1982 si neustále vyžadovali další a další přídavky. Slavící kapela jim pokaždé ráda vyhověla a kdyby neexistovala pevná uzavírací hodina areálu, hrála by pro ně asi ještě teď.
