Vzápětí se objevily žerty, že tohle je „kapela kolenovrtů“, kteří chtějí hned dva honoráře, nebo že Visací zámek bude dělat předkapelu Visacímu zámku. Nakonec se ukázalo, že nápad hrát bez předskokanů měl svou logiku a publikum dva dlouhé bloky nejen že unese, ale i naplno užije.
Podstatou programu, který kapela nazvala Historie punku, byl průřez příběhem čtyřiačtyřicetiletého příběhu kapely, jejíž tvorbu mnozí považují za esenci toho, čemu se říká český punk. Show byla rozdělená na dvě části, v nichž se hrály skladby v historické posloupnosti, tedy v pořadí, jak vznikaly.
Velmi důležitou roli v celkovém dojmu sehrálo průvodní slovo zpěváka Honzy Hauberta, který s nonšalantním humorem, typickým pro styl kapely, vyprávěl historky kolem vzniku nebo ohlasu jednotlivých písní. Byl vždycky k věci a přitom dostatečně stručný. Vyplnil tím pauzičky mezi skladbami, takže program měl spád a lidé se vzpomínkami na Petra Hoška, Michala Ambrože, Ivana Jirouse nebo Záviše výborně bavili.
Kapela nemohla odstartovat ničím jiným než zakokrháním a slavným Zetorem, k němuž připojila další dvě písničky, jež hrála při svém prvním vystoupení na jisté soutěži ZUČ v roce 1982. Pak přišla bizarní záležitost – píseň, kterou předvedli Visáči na Festivalu politické písně, kam je přihlásil jejich tehdejší zřizovatel Stavební fakulta ČVUT. Kupodivu to nebyla úplně blbá, spíš ulítlá věc, takže tehdy nepostoupili do dalších kol. Pamětníka překvapilo, že se k téhle události VZ přihlásili. Jiní by se tuto kapitolku snažili za každou cenu odsunout do pozadí, ale správný punker historii nefalšuje. Tak to bylo, tak to je…
Do pauzy kapela přehrála ještě řadu dalších skladeb z předlistopadové éry, mnohé – jak zdůraznil Haubert – už dlouhá léta kapela nehraje. I tady musí pamětník konstatovat, že zní trochu jinak než během osmdesátek ať už proto, že kapela je zkušenější nebo hraje na trochu kvalitnější aparaturu než kdysi. První půlka skončila zhruba u nahrávek do roku 2000. Co polistopadové album, to jedna písnička.
Druhá půlka koncertu skrytě poukázala na jednu pozoruhodnou vlastnost Visacího zámku. Zatímco většina světových i českých punkových kapel vyronila své nejslavnější songy doslova srdcem v začátcích své dráhy, Visáči přišli se svými největšími hity až po nějakých dvaceti letech existence! Díky tomu vyzněl koncert po pauze jako jakési Best Of Visací zámek. A to i přesto, že se pokračovalo v rámci historické řady a pravidla co album, to song nebo i dva. Publikum tak dostalo Temelín, Alibi, Pitomou, Padesát, Punkový království, Klíště, Pičuse, Hospodskýho (Anarchy In The UK) nebo jako šlehačku na dortu na závěr „skoro hymnu“ Známku punku. Nabitý sál s nimi zpíval jako o život (jen synchronizace „nechci, nechci“ v Punkovým království se nějak nedařila). Jak se dalo očekávat, chyběl Prezident.
Visacímu zámku se podařilo dát dohromady zajímavé a zábavné pásmo, v němž se pětice pokusila dokázat, že správný punker zůstane v duši punkem, i když už nabral léta, řeší jiné problémy než kdysi, hraje na lepší nástroje, nevypije tolik piv jako dříve a do své muziky nenápadně vpustí i trochu hard rocku nebo metly. Největší silou kapely je nadčasový humor. Často se vynoří i něco, co dokáže předběhnout čas, co vidí dopředu. Třeba „Každej národ má svýho nepřítele, my máme klíště“.
Hodnocení: 80 %
Visací zámek, 27. březen 2026, Palác Akropolis, Praha
