Zajímavé přitom je, že i po téměř dvou dekádách na scéně oslovuje Tame Impala především mladší publikum. O2 arena se zaplnila z velké části generací mileniálů a Gen Z, kteří si přišli užít více než dvouhodinovou show. Večer otevřela londýnská kapela RIP Magic, jejíž půlhodinový set bohužel poznamenal nepříliš zvládnutý zvuk. Hutná, místy až nepříjemně dunivá produkce výrazně ubírala na celkovém dojmu. Hudebně se kapela pohybovala někde mezi Fontaines D.C. a Gorillaz, ale ani po kreativní stránce nepůsobila jako ideální volba pro rozehřátí publika před halovým koncertem takového formátu.
Krátce po deváté hodině se za zvuků bouřlivých mořských vln objevili na pódiu muzikanti Tame Impala. Zatímco na některých zastávkách turné kapela využívá centrální stage, pražský koncert vsadil na klasičtější variantu, kruhové pódium umístěné na jedné straně haly. Fanoušci v prvních řadách jej obklopovali ze všech stran, což v kombinaci s relativně omezeným prostorem vytvořilo překvapivě intimní, téměř klubovou atmosféru připomínající pražský Lucerna Music Bar.
Minimalismus ale končil u hudby. Vizuální stránka večera byla stejně důležitá jako samotný zvuk. Laserové paprsky kreslily světelné stěny, nad pódiem se pohybovaly konstrukce, které se vlnily a proměňovaly. Jednou evokovaly start vesmírné lodi, jindy retro diskotéku ze 70. let. Celá show byla promyšlená do posledního detailu a fungovala jako jeden kompaktní audiovizuální celek.
Za roky své existence si Kevin Parker s Tame Impala vybudoval katalog skladeb, které v halovém prostředí fungují překvapivě silně, přestože původně nebyly psané jako stadionové hymny. Už třetí v pořadí, Borderline, rozproudila publikum podobně jako novější Loser nebo starší Elephant, kde dominovaly kytary evokující místy až koncerty Muse. Vrcholem první části setu byla bezpochyby Feels Like We Only Go Backwards, moment, kdy se celá hala ponořila do barevné, téměř euforické atmosféry.
V polovině koncertu přišel nečekaný zlom. Kevin Parker se přesunul doprostřed haly na malé pódium ohraničené čtyřmi stolními lampami. V intimním, téměř „pokojíčkovém“ prostředí odehrál krátký rave set, který by obstál i v berlínském klubu. Zazněly skladby Ethereal Connection a Not My World z poslední desky Deadbeat. Ta sice dominovala setlistu, ale nepůsobila na úkor starší tvorby – díky velkorysé stopáži se dostalo na všechny éry projektu.
Návrat celé kapely na hlavní pódium odstartovala skladba Let It Happen, která přinesla nejenergičtější moment večera. Hala skákala, vibrovala a naplno se ponořila do hypnotického rytmu. Před přídavky Parker překvapil publikum, když na pódium přivedl svou pětiletou dceru v doprovodu plyšového Krtečka.
Finále pak patřilo megahitu The Less I Know the Better, který na Spotify míří k hranici 2,5 miliardy přehrání. Po něm už přišlo jen minimalistické rozloučení v podobě „End of Summer“ a rychlý odchod kapely z pódia.
Pražská premiéra Tame Impala tak dopadla nad očekávání dobře. Kapela přivezla audiovizuálně mimořádně propracovanou show, která ukázala, že i zdánlivě introvertní, studiově precizní hudba může v arénovém formátu fungovat velkolepě. Kevin Parker tím zároveň naznačil, že Tame Impala má ambice i potenciál stát se plnohodnotným headlinerem největších světových festivalů. A není pochyb o tom, že se s tímto projektem na českých pódiích v budoucnu ještě setkáme.
Hodnocení: 80%
Praha, O2 arena, 20. dubna 2026
