Občas se někde někdo uřekne, že David Koller na své sólové dráze „nemá hity“. To je samozřejmě lež jako věž, reakce publika na mnohé jeho starší písně je nadšená od prvních rozpoznatelných tónů, ať je to Na mě zapomeň, Čas nejde vzít zpátky, Nic není nastálo nebo samozřejmě Chci zas v tobě spát (rádo se zapomíná, že tenhle „hit hitů“, který si spousta lidí spojuje s Lucií, pochází z prvního Kollerova sólového alba z roku 1993). V té, coby druhém přídavku, po celou první sloku fungoval Kollerband jen jako doprovodná kapela zpěvu publika, a nebylo to toho večera poprvé ani naposled, stejnou úlohu plnil při Nic není nastálo i v Černých andělích.
Jenže celé tohle meditování o hitech má jeden podstatný háček. Samozřejmě, každý tvůrce chce být úspěšný (a kdo tvrdí, že ne, chce to o to víc). A u zpěváků, ať už jim budeme říkat popoví nebo rockoví, to znamená, že chtějí mít hity. Druhá věc ale je, zda honu na ně podřídí celkový styl svojí tvorby, nebo zda prostě dělají to, co jim připadá nejlepší, a čekají, zda se z toho nějaký ten hit případně vyloupne. Je zcela jisté, že alespoň v aktuálním muzikantském rozpoložení je David Koller ten druhý případ. Protože mnohé z jeho aktuálních písní zcela jistě standardní hitový potenciál prostě nemají, na nejvyšší rotace na komerčních stanicích jsou, jednoduše řečeno, „málo blbé“. O to ale zpravidla působivější, nejen na nahrávce, ale jak teď už víme, i v živém provedení.
Typickým příkladem může být Vězenkyně, jedna z nejsilnějších písní LP XXIII nejen po textové stránce coby jeden z příspěvků Jáchyma Topola (tohle spojení je pro novou Kollerovu tvorbu doslova darem shůry), ale také temným hudebním pojetím z dílny samotného zpěváka, dokonale odpovídající instrumentací a feelingem, ale například také celkovým pódiovým podáním včetně světel. S těmi se v těsném klubu sice asi nedají dělat žádné extra čáry, ale i maximum možného sílu zážitku podtrhlo.
Mezi novinkami na první dobrou dominoval už otvírák desky i koncertu Spokojená, Není o čem, anebo My se vám ozveme, písnička, kterou lze číst mnoha způsoby (včetně politického, který si při uvedení songu vybral Koller) a o to víc funguje.
Je asi trochu zbytečné zdůrazňovat, jak dobře Kollerband hraje, i to, že si umí ohlídat dokonalý zvuk. Ale bylo by nespravedlivé to alespoň nezmínit, protože tahle parta je nejen výkvětem muzikantských profesionálů, ale především zjevně vyhraným a vyladěným organismem, který drží při sobě a zároveň dokáže každé položce programu vtisknout punc svébytného přístupu: tu rytmickou mašinou bicích a perkusí, tu zajímavými barvami a zvukovými efekty syntezátorů, tu tím nejrockovějším prvkem, tedy souhrou dvou, a někdy i tří elektrických kytar.
V lize, ve které je David Koller, nebývá zvykem mít na turné propagujícím nové album v repertoáru jeho naprostou většinu. I podle toho se ale pozná, kdo hudbu dělá proto, že se to od něj jaksi očekává, a kdo prostě musí. Kollerband na koncertech hraje osm nových písní z deseti. A jsou, po pravdě řečeno, tím nejlepším z celého programu, při vší úctě a lásce k připomínkám Jasné páky (Majolenka) či Lucie (Šrouby do hlavy, Černí andělé).
Klobouk dolů.
David Koller
29. březen 2023
Jazzdock, Praha
Hodnocení: 90 %
