Přísně vzato sice jedna z největších kapel progresivního metalu slaví 40 let od založení až příští rok, s velkým výročním turné ale začala s předstihem už letos na podzim. Kromě narozenin skupina slaví i návrat marnotratného bratra Mikea Portnoye, díky němuž jsou nyní Dream Theater po skoro 15 letech zpátky v nejslavnější sestavě.
Začalo se hned v osm, když na oponu s koláží motivů z obalů alb Dream Theater začaly lasery vykreslovat logo a název kapely. Po působivém efektu šla opona dolů a nastoupila rovnou pětice amerických progmetalistů. Předkapela nebyla a ani by to nebylo únosné, vzhledem k rozsahu show, kterou měli nachystanou Dream Theater. Ani ne dvacet zahraných skladeb se sice na první pohled nemusí zdát mnoho, vzhledem k opusům, jaké John Petrucci a spol. skládají, to ale hodně je. Končilo se až někdy po jedenácté, dva oddělené sety s přídavkem dohromady vyšly na asi dvě a tři čtvrtě hodiny čistého hracího času. Úctyhodné.
Mike Portnoy v našem nedávném rozhovoru lákal na to, že postavil setlist snů. A nebyly to jen plané řeči. Program výročních koncertů krásně mapuje historii kapely, zazněly skladby z celkem desíti alb od různých sestav, přičemž největší prostor dostala koncepční deska Metropolis, Pt. 2: Scenes From a Memory. Fanoušci se dokonce dočkali i jedné ochutnávky z úplně nového alba Parasomnia, které vyjde až příští rok, a to v podobě epické skladby Night Terror. Tvrdší pecky vždy jednou za čas vystřídalo zvolnění, díky čemuž měl koncert hezky fungující dynamiku a posluchač se z toho přívalu not vždycky mohl na chvíli vzpamatovat a neotupět.
Mé jediné výtky směřují ne ke skupině, ale k místu konání. Sportovní hala na Výstavišti není zrovna ideální místo pro koncerty. Škoda relativně nízkého pódia, kvůli kterému i vysocí lidé museli natahovat krky, aby něco viděli. Zvuk se ale nakonec podařilo na poměry prostoru udělat velmi slušný, když se vyladil zpočátku trochu utopený zpěv. Celé vystoupení doprovázela působivá show světel a laserů a také projekce na zadních obrazovkách, kde se střídaly konkrétní motivy z přebalů alb s nadčasovějšími abstraktními obrazci, které obzvlášť dobře fungovaly u instrumentálních pasáží.
Foto: Ondřej Kubín
Jak vůbec hodnotit výkony jedné z technicky nejlepších kapel vůbec? John Petrucci s výrazem, jako by se nechumelilo, hrál na kytaru neuvěřitelná sóla a nejen, že sypal noty v šílené kadenci, zároveň přesně držel čas a i v této rychlosti každý ohnutý tón dotáhnul naprosto dokonale. Mike Portnoy seděl za novou gigantickou sadou bicích a celou dobu hrál složité vzorce, kterými se ale přitom nenabourával do ničeho z toho, co hráli kolegové.
Vedle Portnoyovy hrady bubnů a činelů působil až skromně Jordan Rudess, který si vystačil s jedněmi futuristickými klávesami. Ty se volně otáčely na speciálním stojanu a ještě měly na přední straně podlouhlou obrazovku, kam se kromě abstraktních motivů příležitostně promítala také klaviatura, na níž svítily právě hrané klávesy. Že i Rudess byl technicky dokonalý, asi netřeba dodávat. Baskytaru Johna Myunga jsem zpočátku měl problém ve zvukovém mixu vyhmátnout, později mi došlo, že je to takto asi záměr – kytara vytažená více do popředí, než bývá obvyklé, a basa naopak více zapuštěná mezi bicí a ostatní nástroje. Dohromady to šlapalo výborně. A i Myungovi kmitaly prsty po hmatníku rychleji než leckterému kytaristovi, aniž by to jakkoliv rušilo melodické linky. Zpěvák James LaBrie je ve společnosti takto nabušených instrumentalistů málem tím pátým vzadu, ale držel se velmi zdatně a své obtížné party včetně mnoha výšek odzpíval skvěle. Tak, že ani není nutné přidávat dovětek „vzhledem k věku“.
Dream Theater zkrátka odehráli pro nové fanoušky i pro zkušené návštěvníky jejich koncertů snové představení korunující čtyři dekády činnosti kapely.
Hodnocení: 90 %
Dream Theater
Sportovní hala Fortuna, Praha
2. listopad 2024