Marsalisův koncert takovou událostí byl. Nejen svou hudební stránkou, o které bude řeč dále, ale i díky skotské houslistce Nicole Benedetti, pro kterou ho v roce 2015 známý muzikant napsal, a hráčům České filharmonie, které ke stylovému výkonu podnítil rumunský dirigent žijící v USA Cristian Măcelaru.
Jméno Wyntona Marsalise už dávno není spojeno jen s jazzovou či klasickou trubkou, je i skladatelem, aranžérem, popularizátorem hudby. Napsal 641 skladeb, které odbourávají hudební bariéry, mimo jiné symfonie, balety, smyčcové kvartety a koncerty pro housle, tubu, trubku a violoncello.
Marsalisova skladba, byť protkaná blues, původním neworleanským jazzem, irskými motivy i skotskými táhlými melodiemi, je autentickým symfonickým dílem, které obsahuje škálu moderních kompozičních postupů přetvářejících originální zdroje, včetně disharmonických souzvuků. Soudržná čtyřvětá skladba (části Rhapsody, Rondo Burlesque, Blues, Hootenanny) obsahuje mnoho rozmanitých detailů, které jí dodávají šťávu a posluchače uvádějí díky autorově vynalézavosti v úžas. Marsalis vytvořil koláž, řečiště, jehož tok se valí, odvážně se prodírá naplaveninami, zklidněně plyne a někde se rozlévá do nepřehlédnutelné šíře.
Obrovskou péči věnoval Marsalis instrumentaci. Na samém začátku zní lehce posmutnělá nostalgická melodie, kterou rozvíjí jen housle a harfa, v jiné části zase vynikne čistý souzvuk houslí a hoboje, na své si přijdou i fagoty s hlubokým kontrafagotem. Bicí – bubny, bubínky, tympány, chřestící či šustící nástroje – jsou nepřeslechnutelné od začátku do konce, plní nejen úlohu rytmizační, ale jsou i dílkem ve zvukové mozaice. Velkou roli hraje pochopitelně skupina trubek a trombonů, tubista dokonce v závěru, kdy hráči ve stoje zahrají nádherný chorus, vymění svůj nástroj za obrovský suzafon. Dokonalý odkaz na neworleanskou kutálku!
Slyšela jsem poslední provedení v pátek 27. března, v němž nebylo stopy symfonického akademismu nebo předstírání stylu, který orchestru není vlastní, naopak – uvolněnost a autenticita čišely z každého taktu. Hráči s chutí dupali do rytmu, tleskali, syčeli a značnou měrou přispěli k téhle rudolfinské senzaci, na níž ovšem měla největší podíl slavná skotská houslistka. Nicola Benedetti skladbu iniciovala, doslova je s ní srostlá, podobně jako Cristian Măcelaru, s kterým ji nejen několikrát provedla, ale také ji společně nahráli.
Sólistka, ovládající svůj nástroj s expresivní vášnivostí i křehkou jemností, využívala při hře různé techniky – drnkání, glissanda, pizzicata, při jejím blues se smutek dal krájet, jindy posluchače odvedla na rozlehlé skotské pláně nebo do irského pubu, kde řádí místní houslista. Sama na pódiu měnila místo – v blues se přiblížila bicím, při posledních stále se opakujících taktech, které se ztišovaly na samou hranici slyšitelnosti, pomalu odcházela z pódia, až nakonec housle zcela utichly za zavřenými dveřmi. Dlouze aplaudujícímu publiku zahrála jako přídavek skladbu inspirovanou keltskými, irskými a skotskými melodiemi a v Dvořákově síni jako by se rozprostřely mlhy nad Loch Lomond.
V druhé části koncertu uvedla Česká filharmonie První symfonii Bohuslava Martinů, skladbu s podtextem tragiky, která vznikla na paměť zesnulé manželky šéfdirigenta Bostonského symfonického orchestru Sergeje Kusevického Natálie a do níž skladatel vtělil i svou hrůzu z vypálení Lidic. Jak byla provedena, nemohu napsat. Muzika Wyntona Marsalise mě tak strhla, že jsem si ji nechtěla nechat překrýt ničím, ani milovaným Bohuslavem Martinů.
Přínosy koncertu:
Česká premiéra skladby Wyntona Marsalise se setkala s tak vřelým ohlasem publika, že se nabízí, aby Česká filharmonie zařazovala více podobných skladeb s mezižánrovým přesahem. Nicola Benedetti zahrála koncert s přehledem, oddaností a dotažeností do nejmenšího detailu, její šarm pohltil nejen posluchače, ale i hráče orchestru, kteří předvedli svou muzikalitu a schopnost výborně zahrát i žánr, s kterým se tak často nesetkávají.
