Z dramaturgického hlediska lze obrovský úspěch Jelena v našlapané O2 Aréně vysvětlit velmi jednoduše. Koncepce programu – na rozdíl od mnoha jiných domácích kapel – dodržela základní pravidla pro podobné megakoncerty. Na začátku dva známé a oblíbené kousky, takzvané náborovky, kterými dostane publikum do varu, a pak nedat posluchačům vydechnout, udržovat kontakt, tlačit koncert bez dlouhých pauz dopředu a čas od času, aby neusnuli, je překvapit nějakým trikem. Může to být třeba host, ohně nebo padající konfety. Vypadá to jednoduše, ale pozor! I tak prý trvala příprava na efektní koncert více než dva měsíce.
Výhodou Jindry Poláka a jeho Jelenů je ale i to, že má v repertoáru velkou řadu chytlavých písní, které lahodí českému uchu. Těch náborovek mohl klidně zvolit celý tucet. Jelen vybral svou hymnu Jelen a po ní Někde kolem. A fungovalo to! Dostal tím publikum do správných obrátek, což znamenalo rozezpívanou náladu a ochotu přistoupit na muzikantské žertíky jako jsou falešné konce, donekonečna protahované cody, drobné posuny v textech nebo „souboj“ kytara versus trumpeta v jižansky laděném Neumírám.
Co se týče hostů, byli tři. Skotsko-punkový Petr Polák dal s bráchou Jindrou rodinný duet a při závěrečné děkovačce vystrčil na publikum holý zadek. Proslýchá se, že má někde v Dejvicích dobrou kapelu, tak uvidíme, jestli to bylo jen o vystrčené prdeli nebo i o startu něčeho nadějného a zajímavého.
Hradišťan s Jurou Pavlicou takový efekt nepotřeboval a jeho společný blok s Jelenem byl opravdovou špičkou večera. I v Praze umí publikum s gustem zazpívat Modlitbu za vodu a slavná Skácelova báseň se s každým refrénem rozrůstala o další a další stovky hlasů. Původní potůček se zvolna proměňoval v říčku, řeku až končil celým oceánem. Nádherný zážitek! Pavlica dal s Jelenem ještě Vánoční, Nad mojí hlavou a přímo pro tuto spolupráci napsanou křehoučkou Miluju tě. Někdy se zdálo, že Pavlicovy housle bylo málo slyšet.
Třetím hostem byla podle očekávání Kateřina Marie Tichá. Část její kariéry je svázána s Jelenem, a proto si v závěru koncertu zazpívala se svými přáteli celý blok písní, jimž vévodilo Spím v obilí, píseň Michala Tučného, která sice původně pochází z roku 1981, ale zní tak jako kdyby vypadla z repertoáru Jelena.
Jelen projel všechny své nejznámější skladby, většinu písní z říjnového alba Všechno bude dobrý, na závěr trumfoval vznešenou verzí Zůstaň ještě jednu noc a přidal podle očekávání Magdalenu a Davidu Stypkovi do nebe věnovanou Rozlučkovou, kterou se úspěšně pokusil zklidnit návštěvníky všech generací.
Právě generační shoda je jednou z nejvýraznějších vlastností skupiny. Jelení hudba je univerzální. Silně se opírá o lidové tradice – a to nejen české a moravské, ale i irské a vůbec keltské. Jelen je přijatelný pro ty, kdo mají rádi akustickou i elektrickou hudbu. Polák píše skvělé melodie a texty, v nichž najdeme nejzákladnější archetypy a symboly, jakož i atmosféru nenaplněného nebo dokonce ztraceného (většinou milostného) toužení. Přes někdy až bolestné obrazy rozbitých citů a vztahů vysílá sehraná parta s gustem hrajících muzikantů ze sebe pozitivní energii.
Říká se, že lidé potřebují zpívat písně z radosti nebo ze smutku a ze všeho mezi tím. A tohle je výrobní značka skupiny Jelen.
