Označení legenda je nejen v hudební publicistice velmi nadužívané. Jsou ale výjimky, které do hudební historie vyryly tak hlubokou brázdu, že pro ně jiný termín prostě neexistuje. Peter Hook je jednou z nich. Do Prahy přivezl turné připomínající 25 let alba Get Ready od New Order, ale výsledek byl mnohem víc než jen oslava jednoho výročí. Byl to důkaz, že k fantastickému koncertu nepotřebujete projekce za miliony, ale bohatě stačí pětice skvěle sehraných muzikantů, pár světel a repertoár, který změnil hudební historii.
Koncert byl rozdělen do dvou bloků. První patřil kompletnímu přehrání desky Get Ready. Bylo fascinující sledovat, jak skladby z alba z roku 2001 v podání Hookovy kapely The Light ožívají. David Potts, bývalý Hookův parťák z kapely Monaco, odvedl na kytaru a u mikrofonu neskutečnou práci. Jeho hlas má v sobě ten správný „sumnerovský“ samet, což se potvrdilo hned v otvíráku Crystal. Potts se v úvodu sice na chvilku zapovídal s fanouškem v předních řadách a málem nestihl svůj nástup, ale vše zvládl a většinu první části koncertu odzpíval jako hlavní vokalista.
Zatímco Potts táhl melodické vokály, Peter Hook se kromě občasného zpěvu soustředil na svou červenou basu a své typické melodické linky. O ty nejhlubší spodky se staral jeho syn Jack Bates. Podoba s otcem byla víc než patrná a jejich souhra v písních jako 60 Miles an Hour nebo Primitive Notion byla fantastická. Právě u Primitive Notion se ukázalo, jak skvěle rytmika šlape. Bubeník Paul Kehoe dodával skladbám drive a společně s Jackem Batesem fungovali jako nosný základ, na kterém mohli Hook s Pottsem stavět katedrálu New Order.
Po desetiminutové pauze a intru v podobě Trans-Europe Express od Kraftwerk se v druhé části zvuk proměnil. Přišel čas na Joy Division. Atmosféra potemněla a místo popové melodičnosti New Order převládla hudební animalita. Hned úvodní Atrocity Exhibition věnoval Petr Hook Ianu Curtisovi. Tady už populární Hooky dominoval i u mikrofonu. Jeho projev byl syrový a na sedmdesátníka překvapivě dynamický. Když spustili Isolation s jejím kovovým basovým zvukem, nebo následnou Digital, Hooky u mikrofonu působil jako kněz, který celebruje mši za všechnu tu manchesterskou melancholii.
Zajímavé bylo pozorovat publikum. Zatímco u Joy Division se dojímali a prožívali každý tón hlavně muži 50+, mladší dámská část publika se do varu dostávala při tanečnějších věcech New Order. Když se v druhé půli setu „prosvětlilo“ skladbami pohrobků Joy Division, například nesmrtelnou Blue Monday, tleskalo se i na ochozech. Hooky si na tyhle kousky vzal bílou šestistrunnou basu. Jednou dokonce sáhl po melodice, což vedlo spoustu lidí v publiku k tomu, aby se chopili mobilu a tuhle chvilku zvěčnili.
Vrchol večera přišel v samotném závěru. True Faith nás poslala do melodického a tanečního rauše, ale to, co se dělo při Love Will Tear Us Apart, bylo skutečným vyvrcholením. Celý klub zpíval refrén, takže se Hooky mohl jen usmívat a pokyvovat hlavou. Když dozněl poslední tón, udělal něco, co definovalo celý večer: stoupl si dopředu, sundal basu, svlékl propocené černé tričko s nápisem „I am the Sound“ a hodil ho do davu. V sedmdesáti letech tam stál svlečený do půl těla, bez potřeby se stydět nebo někomu něco dokazovat.
Koncert Petera Hooka a The Light byl postavený na ryzím muzikantském umění, poctivosti a radosti. Spoluzakladatel Joy Division a New Order na něm nic neoprašoval. On ty písně žije. A vyprodaný Lucerna Music Bar byl rád, že si to s ním mohl užít.
Peter Hook and The Light: 92 %
23. března 2026, Lucerna Music Bar, Praha