Kremežští Gutalax jsou dnes bez debat největší metalovou kapelou z Čech, a to nejen v rámci svého bizarního žánru. Na jejich koncerty míří tisíce zvědavců, kteří chtějí na vlastní kůži pocítit to šílenství, o kterém se všude mluví. A vždy odcházejí v šoku, pobaveni a zasypáni toaletním papírem od hlavy až k patě. Letošní josefovské vystoupení ale nastavilo laťku tak vysoko, že ji možná nepřeskočí ani zahraniční hvězdy s milionovými produkcemi. Během dne jsem několikrát opakoval, že tolik lidí na Gojiru nepřijde, a troufám si říct, že jsem se moc nemýlil. Scéna plná toaletních propriet dostala novou dimenzi, když fanoušci začali házet celé role papíru z hradeb přímo do kotle. Atmosféra, jakou nelze napodobit. Tenhle koncert byl jeden z vrcholů letošního ročníku, bez debat.
Gutalax
Když pořadatelé uklidili zbytky po polní sanitární apokalypse, nastoupili texaští Kublai Khan. České publikum je už dobře zná díky častému koncertování, ale na festivalové půdě se objevili teprve podruhé. Od prvního tónu bylo jasné, že to nebude pro slabé povahy. Syrový, těžkotonážní hardcore bez špetky slitování. Publikum létalo nad hlavami, kotel vřel a kapela jela vpřed s razancí demoliční koule. Hudba možná jednoduchá a až primitivní, ale o to účinnější. Každý úder bubnu byl jako rána beranidlem, každý riff jako úder do hrudi.
Kublai Khan
Na menší Obscure Stage pak dorazili August Burns Red. Přiznávám, že z desky mě nikdy příliš nebavili, ale všechno se změnilo už s prvními tóny. Začali intrem Chop Suey od System of a Down a plynule přešli do vlastního setu. Foťák jsem okamžitě odložil, oči přilepil na kytaristu v žabkách a v hlavě mi vyskočilo jediné: Tohle jsou staří Parkway Drive v nejlepší formě. Energie neuvěřitelná, publikum v transu a kapela, která s každým rokem zraje jako kvalitní víno. Bylo těžké se odtrhnout, protože každá skladba měla spád a tah na branku.
August Burns Red
Další francouzská jízda patřila Landmvrks. Loni mě v Lucerna Music Baru příliš neoslovili, ale tentokrát jsem se nestačil divit. Kotlem létali lidé, energie stoupala s každým riffem a mně docházelo, že kdyby mě někdo ve dvě ráno probudil a zeptal se na kapely, které tvoří budoucnost moderního metalu, Landmvrks bych jmenoval mezi prvními. Publikum na ně reagovalo jako na staré známé a kapela odpovídala s naprostým nasazením.
Landmvrks
Mladší ročníky jsem nechal za sebou a přesunul se k jedné ze svých srdečních záležitostí, k Leprous. Viděl jsem je už mnohokrát, ale tentokrát to bylo možná jejich nejlepší vystoupení. Zpěvák Einar Solberg očividně shodil pár kilo a působil v životní formě. Nejvíc stále fungují starší kousky z alba Pitfalls, i když novinka Melodies of Atonement má také svou sílu, jen potřebuje víc času, aby pronikla k širšímu publiku. Byla to hodina hudební preciznosti a emocionálního tahu, která potvrdila, proč patří k absolutní špičce.
Leprous
Obscure stage znovu, tentokrát Drowning Pool, kapela jednoho hitu Bodies. Doufal jsem, že předvedou víc než jen tuhle hymnu, ale nestalo se. Plytký a nezajímavý set nedokázal zachránit ani závěrečný hit, který měl být vrcholem. Ve srovnání se včerejšími Static-X, kteří dokázali ovládnout festival, tohle působilo jen jako slabý odvar.
Drowning Pool
Náladu jsem si spravil u legendárních Obituary. Old-school death metal, jak má být. Kapela, která hraje neuvěřitelných 41 let a stále patří mezi největší vzory pro mladé. Zvuk sice mohl být silnější, ale i tak šlo o nekompromisní vraždu v přímém přenosu. Hutné riffy, drtivé bicí a vokál, který by probudil i mrtvé.
A pak přišlo to, na co čekali snad všichni – Gojira. Kapela, která nedávno zazářila na zahájení olympiády v Paříži. Pódium gigantické, efekty, plameny, konfety, začali s Only Pain a hnali se kupředu. Koncert byl skvělý, ale zvuk podivně tichý. Místy jsem měl pocit, že vizuální show přebírá hlavní roli nad hudbou. Chyběl mi ten syrový tlak, na který jsem u Gojiry zvyklý. Byl to vrchol festivalu? Možná. Můj nejlepší večer s Gojirou? Rozhodně ne.
Gojira
Už jsem uvažoval o odchodu na ubytování, hlavně kvůli trpké pachuti po koncertu Gojiry, ale nakonec jsem zůstal alespoň na pár skladeb projektu Blood Fire Death a udělal jsem dobře. Na pódiu se střídali zpěváci z Aura Noir, Enslaved, Watain, Mayhem. A jako první nastoupil samotný Gaahl, bývalý hlas Gorgoroth. Scéna vyzdobená, sboristé za kapelou, repertoár Bathory a já věděl, že tohle je vrchol dne. Možná i celého festivalu. Brutal Assault prostě umí blackmetalovou atmosféru dostat pod kůži. Nešlo jen o uctění památky a připomenutí legendy, tohle byla ukázka síly jednoho z nejzásadnějších metalových subžánrů.
Blood Fire Death
Druhý den přinesl pár zklamání, ale i momenty, které se mi vypálí do paměti navždy. Krev, oheň, smrt a nezaměnitelný genius loci Josefova. To umí jen Brutal Assault.