Před téměř čtyřmi dekádami na pódium přišli v červených trenýrkách a bílých tričkách jako kdyby zrovna utekli ze školní tělocvičny. Vedle tehdejších vyhlášených českých a slovenských rockových osobností měli až překvapivý úspěch a jestli se nemýlím, všichni jsme si cenili hlavně písničky Hodinový hotel.
Písničkou Hodinový hotel odstartovalo i srpnové vystoupení Mňágy a Žďorp v Areálu7. Kapela za ta léta prodělala spoustu proměn, jak personálních, tak vizuálních (například tělocvičný úbor nahradila slušivými námořnickými tričky), ale hlavní osoba, zpěvák, kytarista a klíčový skladatel Petr Fiala drží pořád partu pohromadě a občas vymýšlí různé bejkárny, díky nimž se dala třeba doba covidu u obrazovek počítačů vydržet. Tentokrát přišel se zajímavým nápadem, že se budou hrát jen věci z jejich prvních desek čili většinou ze začátku devadesátek. A z této koncepce neslevil až do konce programu, i když tu a tam fanoušci z davu vykřikovali, že chtějí slyšet tu nebo onu novější skladbu.
Koncertní nabídku písniček, pocházejících většinou z prvních čtyř desek, můžeme rozdělit zhruba na tři vrstvy. První tvořily jejich nejslavnější hity – Hodinový hotel, Výhledově, Ne teď ne, Spaste svoje duše. Do druhé skupiny patřila řada písní, které kvůli těm velkým hitům pronikly do médií jen málokdy, i když měly hitový potenciál – Co zbývá mi ještě, Otčenáš, Myslel jsem si, že je to láska… Prostě se na ně nedostalo. A pak je zbytek, který tehdy doplnil obsah desek spíš do počtu, i když to byly písně často s velmi hezkými texty, ale s menším hitovým potenciálem. V programu byly i skladby, které bychom asi v takovém průřezu nečekali – ať už nepůvodní věci jako Janotova klasika I cesta může být cíl z alba Ryzí zlato (1995), Plíhalova Nagasaki Hirošima nebo Měsíc ze stejnojmenného Fialova sólového EP projektu z roku 1994.
Současná Mňága se liší od nejstarších sestav mnohem silnější energií, takže někdy bylo zábavné sledovat, jak se muzikanti snaží trefit do starých, občas ucouraných temp, která byla pro začátky kapely typická. Čím to bylo? Zdá se, že vysvětlení najdeme v zatím poslední, nedávno vydané skladbě Mňágy Hezká písnička, v níž se popisuje její vznik v mysli autora, ležícího v kocovině na zemi někde v čekárně na (vsetínském?) nádraží. A protože velká část starých skladeb Mňágy je o cestách vlakem nebo o nádražích, je velmi pravděpodobné, že ona „unavená kocovinová“ tempa vznikala v podobných stavech.
Teorie a dohady nechme stranou. Výhodou valmezácké kapely a jejího kapelníka je schopnost výstižně vyjádřit sdělení mnohdy depresivního nebo kocovinového stavu odcizení v krátkých a stručných písňových útvarech. Fiala je tak ve svých víc než třicet let starých dvou až tříminutovkách na téma „existujeme vedle sebe svět a já a moc si nerozumíme“ snadněji stravitelný.
Mňága je dnes jiná i v tom, že se její členové pohybují po pódiu. V době vzniku to byla statická parta, kde všichni včetně zpěváka stáli na místě jak přibití hřebíky. Dnes Fiala předvádí místy i tanečky nebo čaruje s tamburínou. Ne že by mu člověk věřil, že je to vždycky úplně přirozené, ale jeho pohyb dodal kapele na celistvosti a temperamentu, což také přispělo k poslouchatelnosti mnoha už zapomenutých songů.
Asi bychom si dovedli představit koncert Mňágy nabouchaný záplavou jejich největších hitů, kterých za těch 38 let uvařili víc než dost, ale tenhle koncert měl smysl v tom, že byl vzpomínkou na mládí, na jeho rozlet i těžká vyrovnávání se se skutečností, na schopnost vstoupit do světa s novým pohledem na už okoukané věci a vidět svět úplně jinak než předchozí generace. Však také mnohé z toho, co v první polovině devadesátek Fialova kapela sdělovala, platí dodnes, protože pořád
„Nejvýkonnější mozky na tom dnem a noci pracujou - výhledově
A každá generace je o trochu šťastnější než ta před ní - výhledově
A je třeba překonat ještě strašnou spoustu překážek - výhledově
Ale my ty překážky určitě překonáme
Prý - výhledově, výhledově, výhledově…“
