Moc dobře se ví, že přivézt k nám neznámého zahraničního hudebníka, byť ověnčeného těmi nejprestižnějšími cenami, dost často znamená rozhlížet se po poloprázdném sálu. Někdy ale pomůže víra v dramaturga. A od začátku bouřlivě reagující divadlo dalo přesvědčení ředitele festivalu Lípa Musica Martinu Prokešovi o síle nadčasového umění Jeremy Dutchera za pravdu. Nepochyboval prý ani na chvíli a za vložení experimentálního popu do programu z velké míry jinak postaveném na klasice si zaslouží velký obdiv. I za to, že hudbu Jeremy Dutchera plně a bez obvyklých vytáček usadil do kontextu jeho aktivismu, týkající se práv Prvních kanadských indiánských národů a komunity Two-Spirit, po našem LGBT+.
Nejsem indián, kterého byste si představovali, jsem indián, kterého potřebujete slyšet, tvrdí Jeremy Dutcher. V Jablonci nekřičel, nezatínal pěsti a nevedl dramatické řeči. Naopak: jen zpíval o záchraně rodného jazyka a tím i svého národa. Každou ze skladeb uváděl záznamem hlasů svých předků zanesených kdysi na voskové válečky a pokaždé jim na závěr poděkoval. Mlhu pokrývající tragickou historii severoamerických Prvních národů rozháněl s úsměvem. Sympaticky a s nehranou vstřícností k publiku, které se sice o jeho životním příběhu mohlo dočíst v podrobném programu, ale také nemuselo, a přesto z Dutcherova zpěvu vycítilo, že mu jde o něco velmi osobního a důležitého, takže se bez zábran a předsudků nechalo zatáhnout do hudebního obřadu v nesrozumitelném jazyku wolastoqey zarámovaného do humanismu; což je mimochodem heslo letošního festivalového ročníku.
Držitel nejvyšších kanadských hudebních cen, kdy Polaris Music Prize získal dokonce jako jediný v historii dvakrát, v ničem neodpovídá archetypu indiánského umělce vedoucího dialog skrze rituál pow wow. Klasicky vystudovaný zpěvák, klavírista a skladatel svou renesanční hudbu mění v umělecký akt hrdosti skrze postklasiku, rock, jazz a pop.
Pokud se zeptáte sbormistryně Silvie Langrové, nejspíš vám řekne, že jde o harmonicky a rytmicky složité kompozice a když prý vzala do rukou noty ke skladbě Sakom, měla obavy, že je dívky nezazpívají. Má pravdu, Dutcherova hudba není na první dobrou, oplývá však darem vás jak na albu, tak na koncertu postupně, zato intenzivně vtáhnout do svých sítí se zpěvákovým hlasem, ve kterém se střídají klasické, popové, ale i indiánské polohy a hrou na klavír. Zážitek bylo poslouchat, jak si s původními rozmáchlými aranžemi poradila kapela. Copak rytmika – bubeník Stef Schneuder a kontrabasista Bram Gielen – to se dalo čekat, kdežto kytaristu a hráče na lap steelku Christine Bougieho a jazzovou trumpetistku Taru Kannangara jste ocenili teprve po chvíli, abyste se pak nemohli dočkat, až Jeremy Dutchera znovu nádherně podbarví. Tara k tomu procítěně zpívala a možná si ji pamatujete z nahrávek kolumbijské zpěvačky Lido Pimienta.
Přezpíval většinu skladeb ze dvou vynikajících alb a vůbec nás nešetřil: na závěr koncertu třeba sloučil tři do jedné a během přídavku se během a cappella písně přirozeně propojil s tleskáním stojícího publika. K nejdojemnějším chvílím určitě patřila účast sboru Severáček i to, jak Dutcher dívky povzbuzoval. „Vidět mladé lidi, kteří dokážou do zpěvu vložit tolik citu a opravdovosti, dává naději, že nás čeká světlá budoucnost,“ poděkoval jim Jeremy Dutcher. S upřímným vděkem, to nešlo přehlédnout. A stejně tak nepodbízivě vnímal po celou dobu publikum: za to, že si přišlo poslechnout zhudebněný příběh jeho národa.