Ne že by to bylo špatné představení, všechno mělo své souvislosti a konotace, ale pro ty, kdo očekávali jistý humor a nadhled jeho hlavní kapely, to musela být překvapující darda.
Pojďme to ale vzít popořádku a pro neznalé Lindemannovy tvorby srovnávat s Rammstein. Mein Welt je mnohem skromnější projekt, který vychází z posunutého úhlu tradic, než jak na ně navazují obdivovaní ironičtí a někdy i humorní němečtí rockoví klasici. Tohle bylo mnohem vážnější. V každém případě jde spíše o multimediální projekt, v němž hudba a zpěv nemusí vždy být to hlavní, co je divákům nabízeno.
Hudba. Proti Lindemannově hlavní kapele je jeho sólový projekt elektroničtější, velké množství zvuků bylo produkováno od míchacího pultu. Nicméně řada pilu připomínajících kytarových sól Rammsteiny připomínala. Stejně tak ji připomínala typická pochodová tempa, marše. Výraznější roli hrály klávesy. Projev byl ještě energičtější, hlasitější a agresivnější, typický industrial metal. Skladby, které Lindemann hrál, nemají tak výrazné riffy nebo melodické motivy Rammsteinů z poslední doby, spíš se vrací do jejich méně vycizelovaných začátků. Till Lindemann do toho zpíval a přitom nezpíval, což bylo úplně stejné, jak to dělá ve své velké kapele. Jeho specifický druh sprachgesangu se prostě nemění.
Scéna. Poměrně nezajímavá, zpestřená jen dvěma velmi spoře oděnými ženštinami, většinou se kroutícími na okrajích v koutech pódia. Jejich královská chvíle přišla zhruba ve svou třetinách koncertu, kdy z připraveného stolu braly jeden po druhém dorty a s gustem je vrhaly do publika. Lindemann se také chvíli pohyboval po hlavách publika ve velké plastové bublině, ale jinak toho tropil méně, než co pamatujeme z Letňan.
Nejdůležitější nebo možná nejvýraznější složkou projektu Meine Welt byla zadní projekce. Ta obstarávala největší šoky pro útlocitnější okruh návštěvníků. Po úvodní písni, která zazněla ještě za plátnem, se objevil první klip, který do detailu představoval sex stopadesátikilových babizen a dával si v záběrech záležet na ošklivosti. Následovaly záběry na různě kroužky perforovaná přirození a různé výstřiky – od slz až po cosi mléčně vypadajícího. V projekci se dále objevilo i pár různých sexuálních deviací, piss, prasata se svítícíma očima a spousta dalšího špinavého vizuálního haraburdí.
Aby záběry působily obzvláště drsně, byly jen černobílé a lehce hrubozrnné. No, a když už toho bylo dost a pár slabších osob to nevydýchalo a uteklo ze sálu, objevilo se na zadním plátně pár oblud jak z obrazů H.R. Giegera. To vše bylo prokládáno ostrou palbou laserů, popřípadě jasně červeným nasvícením scény, připomínajícím peklo.
Kdo se aspoň trochu vyzná v německé kultuře, okamžitě v tom vnímá éru dekadence výmarské republiky a nejzběsilejšího expresionismu dvacátých let minulého století. Till Lindemann se ji snaží po sto letech znovu oživit, vytvořit její paralely s dneškem. Vždyť zatímco se Berlín utápěl ve zběsilém šílenství, v Mnichově bývalý frajtr chystal puč.
Chtěl právě tohle Lindemann říci?
