Jako místo konání šesti italských vystoupení si Gilmour vybral Circus Maximus. Pro antické amfiteátry a sportoviště má zjevně slabost (samozřejmě Pompeje, ale třeba i chorvatská Pula), i když zrovna z římského Velkého cirku toho už moc nezbylo.
Předkapela nebyla, začínal rovnou Gilmour, a to instrumentálními skladbami 5 A.M. a Black Cat, která potom přešla do titulní Luck and Strange z jeho nové sólovky. Hodně vypovídá o síle repertoáru, že v rámci setlistu jsem se těšil na klasické hity Pink Floyd ze 70. let stejně tak jako na skladby z jejich posledních dvou alb i na Gilmourovu úplně novou hudbu. A podle reakcí publika jsem v tom zdaleka nebyl jediný.
Gilmour původně zvažoval, že staré Floydy nebude hrát vůbec, nakonec několik kusů zařadil a jen se z většiny vyhnul Watersovým písničkám, které už moc nemá chuť hrát. Zazněly skladby Breathe a Time, doprovozené klasickým animovaným videem s hodinami od Iana Emese na kruhovém plátně, hrála se i Wish You Were Here nebo The Great Gig in the Sky. Poslední jmenovanou kapela představila v trochu jiné úpravě. O ženské vokály se podělily hned čtyři zpěvačky – Louise Marshall, Romany Gilmour a sestry Charley a Hattie Webb. Jejich verze klade důraz na vokální harmonie a celkově je klidnější, jako kdyby smířenější, nevygraduje do té tvrdší, agresivnější polohy, kterou tam vkládala Clare Torry na původní nahrávce nebo třeba Sam Brown na živáku Pulse. Ty tvrdší verze upřímně preferuji o něco více, přesto mi na koncertu naskočila husí kůže, která neměla nic společného s pomalu se ochlazujícím italským večerem.
Foto: Ondřej Kubín
Z novějších Floydů se hrála epická skladba Sorrow, Gilmourově manželce věnovaná Coming Back to Life nebo High Hopes, kde navíc publikum dostalo na hraní velké bílé balony přesně ve chvíli, kdy se podobné koule vysypou z auta v doprovodném klipu, respektive koncertní projekci. U své sólové tvorby se Gilmour omezil na poslední dvě alba, Rattle That Lock a Luck and Strange. Z letošní desky hrál pět písní (dokonce sedm, počítáme-li krátké instrumentální kusy Black Cat a Vita Brevis), nechyběl ani cover Between Two Points, který na albu i naživo tak krásně zpívá jeho dcera Romany. Druhý set zakončila asi „nejfloydovštější“ skladba nového alba, Scattered. Přídavek nemohl být nic jiného, než slavným dechberoucím sólem zakončená Comfortably Numb.
Samotný David Gilmour podal skvělý, ale ne dokonalý výkon. Ve vyšších polohách mu občas selhal hlas a i na kytaře udělal pár drobných chyb. Ale… vážně mu budeme vyčítat, že ve svých 78 letech (!) už nezpívá tak jako ve 30? Nešlo o nic, co by se nedalo odpustit a zároveň je mi celý Gilmourův neokázalý přístup ohromně sympatický. Žádný playback a žádné perfektně nacvičené koncertní divadlo, ze kterého se nesmí uhnout ani o tón (jako to dělává třeba Roger Waters). Gilmour s kapelou prostě hraje, občas improvizuje, a když něco náhodou trošku ujede, no a co. Je to živé vystoupení a každé je jedinečné, jak říkal i baskytarista Guy Pratt těsně před koncertem, když apeloval na diváky, aby si to užili a nesledovali celou show jen přes obrazovku telefonu. Za sebe mohu říct, že můj výlet do Říma za Davidem Gilmourem jedinečný skutečně byl.
Hodnocení: 90 %
David Gilmour
Circus Maximus, Řím
28. září 2024