Byl to, jak už je Dylana zvykem, těžce introvertní koncert. Skladby bez vydechnutí v jednom zátahu, bez jakéhokoli průvodního slova, bez zadní projekce a všech světelných efektů, podle očekávání bez přídavku. Několik červených reflektorů spoře ozařovalo potemnělé pódium. Prostě klasické „ber nebo nech bejt.“
S dramaturgií si Dylan nikdy nedělal moc starostí, spíš čekal, že ji nějaký dylanolog mezi písničkami najde sám. Tentokrát to bylo po formální stránce jednoduché – dvě známé písně na začátku a pak skladby z poslední, tedy devětatřicáté studiovky, prokládané tu a tam nějakým slavným songem, aby se publikum chytilo něčeho známějšího. Důležité při tom bylo, aby se i Dylanova klasika přizpůsobila interpretačnímu stylu písní z Rough and Rawdy Ways. Postihlo to už úvodní All Along The Watchtower a následující It Ain´t Me Babe. Ostatně, publiku trvalo až do refrénu It´s Over Now, Baby Blue, než mu došlo, o jakou píseň se jedná.
Dylanova „poslední deska“ je totiž výrazně jiná než ostatní jeho nahrávky. Zpěvák, který po celou svou kariéru hledal svůj pěvecký styl, v devětašedesátém doslova mečel na festivalu na Isle Of Wight a měl období, kdy už snad falešněji zpívat nemohl, vyvinul pro Rough and Rowdy Ways zvláštní interpretační formu, která připomíná víc recitaci než zpěv. Skladby tím vytvářejí dojem jakéhosi vnitřního monologu. Při některých písních se nabízela až analogie s Cohenovou poslední deskou You Want Darker. Že by něco jako stařecká náhražka zpěvu?
Oproti Cohenově předsmrtné desce je – zvlášť naživo – Dylan jako recitátor mnohem výraznější. Je znát, že ve svém sprechgesangu zúročil praxi z dávných let, kdy se věnoval talking blues. I když je třeba říct, že v jeho písních, spíš recitované poezii se po nějakém čase začala objevovat klišé. Najednou má člověk pocit, že se ozve „…and something is happening and you don´t know what it is, do you, Mister Jones?“ z jeho dávné klasiky The Ballad Of Thin Man.
Pochopitelně, že taková recitace musí časem vyznít monotónně, ale od toho má Dylan doprovodnou kapelu. A také mnohem víc než v nejslavnějších letech se stará o své vlastní instrumentální vyžití. Celý koncert se doprovázel jen na klavír. Tváří do publika. Není žádný virtuóz, ale kreativně se pohybuje od jakoby domácího vybrnkávání po dramatické pasáže. Je při tom nesmírně přesvědčivý, zvláště v momentech, kdy hraje stylizovaná blues. Dvakrát se blýskl sólem na foukací harmoniku. Posluchači by určitě uvítali víc. Ale chtějte na Bobovi, aby dělal něco, co publikum chce. To určitě ne.
Absolutorium si zaslouží jeho doprovodný kvartet. Celý koncert byl samozřejmě v popředí Dylan a jeho piáno, což kapela citlivě respektovala, nehrnula se nijak dopředu, ale když se člověk zaposlouchal do její hry, objevil tam nenápadná kouzlíčka, která dělala dojem z Dylanovy recitace pestřejší. Dvě elektrické kytary navozovaly šedesátkový dojem – zatímco zpěvák recitoval, pod ním plynulo blues, rhythm´n´blues, rock´n´roll, blikaly ohlasy vaudevillu, country a raného soulu, prostě celá americká hudební tradice Přesně to se hodilo k básníkovým košatým veršům, v nichž voněla nostalgie.
Co mohlo dylanovského fanouška potěšit nejvíc? Z nových věcí určitě Key West (Philosopher Pirate), překvapila skladba Dignity, která se nevyskytuje na žádné zpěvákově řadové desce, a emocionálně nesmírně silná byla závěrečná Every Grain Of Sand.
Kolikrát ještě Dylana v Praze uvidíme? Pravda, působil mnohem svěžejším dojmem než minule, ale jestli po konci tohoto turné odejde na odpočinek, jak někteří odvážlivci tipují, tak to byla parádní tečka.
Bob Dylan, O2 universum, Praha 4. října 2024