Stačí říct dva údaje: patnáct skladeb a osmatřicet minut. Z nich je jasné, že Zombie to na novém albu pálí do uší s pekelnou kadencí a The Great Satan je opravdu jízda. Touha vrátit se zvukově k prvním třem deskám nebyly jen plané řeči, frontman s kapelou do toho totiž buší jako zamlada.
Na zvuku a především energii nahrávky má obří podíl návrat ztracených synů. Kytarista Mike Riggs se Zombiem nahrál první dvě, basák Blasko první tři desky a pak se jejich cesty rozešly. Teď jsou zpátky v kapele a na výsledku je to slyšet. Znovu tu máme tu starou dobrou neustále tepající fúzi thrashe, elektroniky, shock rocku a industrialu, kterou se kdysi Rob Zombie proslavil. Dojmu návratu ke kořenům pomáhá i fakt, že Rob Zombie i v jedenašedesáti letech zpívá, jako kdyby byl konec devadesátek. Čím se dopuje, nevíme, ale evidentně mu to zabírá.
Není snadné vypichovat jednotlivé skladby, každá je trochu jiná a zároveň se pevně drží duchu staré formace. Rob Zombie si je vědom, že má svůj styl a tempo, což, upřímně, při poslechu v kuse začne trochu splývat. Proto každou skladbu zdobí unikátními aranžemi. Pořád umí překvapit a dělat nečekané odbočky, aniž by sundal nohu z plynu. Who Am I? podbarvují sci-fi klávesy, Sir Lord Acid Woman se pohupuje dopředu ve funkovém(!) rytmu jak pod taktovkou George Clintona a The Black Scorpion odpálí temně cirkusový nájezd, po němž čekáte, že na vás odněkud vyskočí klaun Pennywise, příšerné monstrum ze slavného románu To Stephena Kinga. A podobné hříčky bychom našli v každé skladbě.
Je dobré zmínit i humor a nadsázku. Ty patřily k hudbě Roba Zombieho vždycky, i když byly trochu pod povrchem a kdo je tam slyšet nechtěl, tak nemusel. Při poslechu The Great Satan jsem se na několika místech potutelně usmíval a jednou dokonce rozesmál nahlas. Ono když slyšíte, jak v Tarantula zpívá: „Můj svět je rakev, wap pába důba“, snadno si dokážete představit, jak se asi tahle stará parta ve studiu bavila.
Je to výborná deska. Ta půlhodinka uteče jak nic a kdyby ji přehrál celou naživo, prokotlíte každou skladbu. Zkrátka starý dobrý Rob Zombie. Přišel s albem, které jako kdyby ignorovalo nahrávky posledních let a navázalo na Educated Horses z roku 2006. Z toho musí mít radost kdejaký dlouholetý fanoušek.
Verdikt: 87%
Rob Zombie je zpátky včetně hudebníků, kteří mu na začátku sólové kariéry pomáhali formovat jeho typický zvuk. Šlape to od začátku do konce, a ještě je album prošpikované překvapeními a nečekanými odbočkami. Co si přát víc?