Již tradiční výběr tentokrát obsahuje pět singlů. Některé vás svou přímočarou energií rozmlátí na kusy, jiné naopak nabídnou netradiční pojetí metalu a coru. Třeba právě takoví Dreamwake patří na světové scéně mezi nejzajímavější party. Zhlédli se v progresivní formě současného metalu, do které s oblibou vkládají saxofonová sóla.
Dreamwake: Heatwave
Metal v roce 2025
O Dreamwake z amerického Connecticutu se toho zatím moc nepíše, ale tahle partička patří od vydání svých prvních písniček k absolutní špičce progresivního metalu. Svou kvalitu nyní potvrzuje novým singlem Heatwave, na kterém samozřejmě nechybí jejich nejosobitější instrument, tedy saxofon.
Saxofon v metalu? Napadne vás zřejmě: „Co to je za nesmysl?!“ Jenže Dreamwake s dechovým nástrojem skutečně v jejich jinak technicky našlapaném metalu pracují. A nejenom s ním. Jejich muzika už na debutové desce Virtual Reality (2022) odhalila kouzlo spojení djentu, progresivního metalu a metalcoru v kombinaci se synthwaveovým podkladem ve stylu osmdesátek a dominantními saxofonovými nástupy. Dreamwake v tomto ojedinělém přístupu pokračují dál, což začátkem loňského roku ukázal chytlavý singl Memories.
Pro fanoušky ostřejšího metalu bude kapela znít zřejmě dost popově. Frontman Bobby Nabors totiž často a rád pracuje se svým čistým zpěvem, který kapele dodává hodně něžnou emoci. Zároveň za to ale umí i pořádně vzít ve screamovaných partech, což ukazuje právě novinka Heatwave a její parádně zatěžkaný bridge. Prosím, ponořte se do světa futuristického metalu!
Counterparts: A Martyr Left Alive / No Lamb Was Lost
Nehte jehně žít
To o poznání tvrdší a hlavně brutálnější pecku, respektive pecky, přináší jedna ze stálic kanadské metalcorové scény Counterparts, která fanoušky začátkem listopadu překvapila nečekaným vydáním nového EP s titulem Heaven Let Them Die. Z něho totiž vytáhla dvě skladby: A Martyr Left Alive a No Lamb Was Lost, které na sebe napojila v expresivním příběhovém klipu na YouTube plným krve, lidského zoufalství a pomsty. Pro fanoušky horrorových snímků rozhodně působivá záležitost.
A pro metalcorové fandy ještě působivější. Counterparts totiž přišli s nahrávkou, která má nesmírně intenzivní a průrazný zvuk. Zejména bicí v obou skladbách působí jako automatický kulomet – zároveň s pěkně vytáhlým a naturálním zvukem. Parádní produkci, o kterou se postaral supertalentovaný producent Will Putney (jinak kytarový pohon deathcorových řezníků Fit for an Autopsy), ale značí i skvělý sound kytar, který je rovněž nesmírně živý. A frontman Brandon Murphy? To je ukázka metalcorového vokalisty par excellence – žádné zbytečné prostoje, žádné čistě laděné zpěvy pro citlivé ucho… tohle je prostě nespoutané vyřvávání emocí s nesmírnou silou vokálu.
Architects: Whiplash
Lídři i ve filmu
Architects není třeba blíže představovat. Jedna z největších metalcorových kapel současnosti začala již v dubnu spolupracovat na nových singlech s bývalým členem Bring Me the Horizon Jordanem Fishem a v rámci tohoto spojení si koncem listopadu pro fanoušky připravila již třetí singl. Pod názvem Whiplash ho vypustili také na YouTube a podobně jako zmiňovaní Counterparts i oni se vytáhli s velkým, až trochu filmovým klipem. A nejen to, pod dohledem Fishe se vrací k tvrdšímu zvuku.
Nemohu si stále pomoct, ale poslední deska Architecs byla za mě trochu krokem vedle. The Classic Symptoms of a Broken Spirit mi přišlo místy dost nevýrazné, a hlavně plné songů, které bych od Architects ani nečekal – vleklé, rádoby alternativní a hlavně nezáživné. S novými skladbami Curse, Seeing Red a právě Whiplash se ale opět vrací ke kořenům a hlavně corovějšímu zvuku kytar. Zároveň si drží povahu kolosální kapely s velkými a snadno zapamatovatelnými refrény. Společně s novinkou kapela také odhalila datum vydání nového alba The Sky, The Earth & All Between, na němž se všechny tři zatím vydané pecky objeví – 28. února 2025. Bude to lepší než poslední deska? Troufám si říci, že rozhodně.
Brutus: Paradise
Minimalistická nádhera
S velkou a zároveň minimalistickou písní se ozvali také belgičtí Brutus v čele se zpívající bubenicí Stefanií Mannaerts. Tahle parta si získává stále více srdcí fanoušků po celém světě i díky parádní kombinaci post metalu, post rocku a dalších atmosférických subžánrů. Současně ale baví zvukově bohatými písněmi, které přitom zvládá i naživo vyloudit ve skromné tříčlenné sestavě.
S novinkou Paradise ovšem představují jednu z nejkrásnějších písní jejich slušně rozjeté kariéry. Ze snového instrumentálního podkladu, ve kterém se vrství táhlé kytarové melodie, krásně vylézá naléhavě chraplavý vokál frontwoman, jež zpívá o smrti a polemizuje nad existencí sebe sama. Skladba je také poutavá svou neustálou změnou tempa a dynamiky, což jde skvěle ruku v ruce s gradujícími výškami něžného vokálu. Zajímavostí je, že skladbu skupina nahrála pro dramatický seriál Putain.
Scour: Infusorium
Hlas Pantery ze záhrobí
Závěrečným tipem nemůže být nic jiného než singl Infusorium, který má na svědomí blackmetalový projekt Scour. V jeho čele totiž už téměř dekádu stojí metalový hromotluk Phil Anselmo, kterého veřejnost nejlépe zná především jako ikonického frontmana legendární Pantery. Jenže Phil rozhodně není jen zapálený thrasher, umí skvěle zvládat i hlubší screamovací techniky a právě nová pecka tohoto vedlejšího projektu je toho jasným důkazem.
Infusorium je prostě starý black s prvky death metalu, který by se dal přirovnat třeba k songům z raného období kapel Behemoth a Belphegor. Jedná se o dosti oldschoolově komponovaný song, jenž však díky současnému produkčnímu plášti zní opravdu skvěle a mocně. Do určité míry působí jako ze staré školy horrorů také samotný klip songu, který jako by kombinoval motivy z kultovních snímků Pátek třináctého a Vymítač ďábla. Děsivá a brutální záležitost zároveň. To jsou Scour!