S minulou deskou, i když vyšla za covidu, si Mogwai zažili pár vrcholů. Dostali se na
1. příčku britské albové hitparády, po téměř třech dekádách si vysloužili nominaci na Mercury Prize. „Prodali jsme o pár desek víc než obvykle, ale nebyly to zas násobky. Prostě jsme si jen užili skvělý týden,“ ohlíží se zpěvák a baskytarista Stuart Braithwaite. Následující, už jedenácté album The Bad Fire pak kapele především pomohlo v době, kdy se její členové v soukromí potýkali s náročnými životními situacemi. Nyní jsou Mogwai na rozsáhlém turné a nejvíc je těší, že každý večer hrají víc než polovinu nových skladeb. Bude to tak i v Praze.
Na začátku roku jste vydali album The Bad Fire, což je výraz pro peklo. Ještě v něm jste?
Rozhodně! Ale v tom dobrém – máme toho hodně. Za sebou i před sebou hodně koncertů, které si užíváme. Máme z té desky radost, protože nové písně naživo dobře fungují. Jsme na tom teď dobře.
Slavíte třicítku. Když jste začínali, díval jste se tak daleko do budoucnosti?
Takhle nějak jsem to plánoval – že budu do konce života dělat hudbu. Je to jediné, čemu jsem se kdy pořádně věnoval. Ale upřímně, asi by mě před třiceti lety překvapilo, kdybych věděl, že budu pořád v téhle kapele a bude nám to šlapat. Je neuvěřitelné, že jsme spolu tak dlouho, a jsme na to pyšní.
Jaké tehdy byly vaše cíle a představa o úspěchu?
Řekl bych, že jsme byli celkem skromní. Ale chtěli jsme, aby nás na BBC Radio 1 hrál John Peel. A chtěli jsme hrát v Barrowland Ballroom v Glasgow, to je pro skotské kapely meta. Ale nemyslím, že by nás vůbec napadlo, že by to byl náš vlastní koncert, jen jsme doufali, že se tam někdy dostaneme třeba jako předkapela. Chtěli jsme se prostě bavit a dělat bordel s přáteli. Všechno ostatní, co přišlo, bylo velké překvapení.
A vidíte, v Barrowland Ballroom budete hrát v týdnu, kdy se spolu bavíme, dvakrát…
Je to tak, splnění tohoto snu si pořád a rádi opakujeme. A dnes už se tam cítíme trochu jako doma. Jsem šťastný, že jsme na té scéně hráli mockrát. Vlastně jsme si všechno, o čem jsme snili, splnili docela rychle a pak přišly bonusy – jako třeba, že jsme hráli se spoustou kapel, na kterých jsme vyrůstali, třeba s The Cure, Sonic Youth a dalšími. Fakt, měli jsme kliku.
A pořád máte – například vaše předchozí album As the Love Continues bylo na vrcholu briského albového žebříčku a získalo nominaci na Mercury Prize. Co to pro vás znamená?
Byla to hodně divná a moc krásná zkušenost, za kterou jsme vděční. Albu se dařilo, cítili jsme v té době velkou podporu.
Co na tom bylo divného?
Nikdy jsme nic takového nečekali a vlastně jsme si ani nemysleli, že by se to mohlo stát. Když se něco takového, co je vlastně skvělé, stane, je to samozřejmě příjemné. Ale když se nad tím hlouběji zamyslím, opravdu mě nikdy ani nenapadlo, že by to vůbec připadalo v úvahu. Je to prostě mimo realitu.
Posunulo to nějak vaše očekávání ohledně příštích úspěchů?
Ani ne, upřímně, našim deskám se docela dobře daří dlouhodobě a tohle považuji spíš za souhru náhod. Že zrovna ten týden nevyšla žádná opravdu zásadní popová deska například. Spíš šlo o osudovou chvilku než o to, že bychom se z ničeho nic stali daleko slavnějšími. Prodali jsme o pár desek víc než obvykle, ale nebyly to zas násobky. Prostě jsme si jen užili skvělý týden.
Jaký týden jste prožili po vydání The Bad Fire?
Parádní. I proto, že ta minulá deska vyšla během lockdownu, takže jsme nic moc
nemohli dělat, všechno se odehrávalo online. S novou deskou jsme hráli pár koncertů v obchodech s deskami a pak vyrazili na turné. Mohli jsme se setkávat s fanoušky a dělat všechny tyhle normální věci, co nás baví.
Mluvíte o tom, že tohle album a práce na něm kapelu hodně povzbudily na osobní úrovni – prožili jste si těžké časy. Znamenalo jeho vydání začátek lepší kapitoly?
Snad ano. A není to poprvé, co nám takhle hudba pomohla. Myslím, že si to v určitém období zažil každý z kapely – je to konstanta našich životů, navíc jsme velmi blízcí přátelé, takže se navzájem podporujeme. I nyní to byl dobrý pocit, že se můžeme scházet, nahrávat písničky a pak s nimi vyjet na turné.
Před lety jste mi řekl, že jedna ze zásadně skvělých věcí na tom, že děláte hudbu, je, když cítíte, že má význam pro někoho dalšího – že pomáhá. Je dobře, že to stejně funguje i pro vás samotné.
Jo a tentokrát opravdu možná víc než dřív. My jsme si to vždycky užívali, ale teď jsme opravdu prošli náročným obdobím a opravdu nám to teď asi pomohlo víc, než jaký efekt to vůbec bude mít na další lidi, kteří si to poslechnou.
Jak se vám v takovém období nahrávalo?
Dobře, ve studiu to bylo dobré. Producent John Congleton (spolupracoval se St. Vincent, The Killers, Blondie či Modest Mouse, pozn. red.). je hodně vtipný týpek, dost jsme se nasmáli, práce s ním přinášela úlevu. Dodal nám nadšení a energii. Není to člověk, který by diktoval, co máme dělat, spíš podporuje a občas přidá pár podivných zvuků. Vybrali jsme si ho, protože pomohl udělat spoustu skvělých desek. Setkal jsem se s ním v Los Angeles a padl mi do oka. Bylo mi jasné, že s ním se budeme ve studiu moci uvolnit. Barry (Burns, kytarista kapely) s námi samozřejmě moc nebyl, měl hodně nemocné dítě, ale když se dostavil, měli jsme všichni velkou radost, že jsme spolu a pracujeme na nové muzice.
Stalo se vám někdy, že jste šlápli s výběrem producenta vedle?
Ne, máme docela dobrý odhad na lidi. Možná jsme někdy zkusili s někým na den dva pracovat a pak jsme to přerušili. Ti, se kterými jsme nakonec nahráli desky, byli všichni v pohodě. Bavili jsme se o tom s Johnem, jak je tohle zvláštní – producenti jsou lidé, s nimiž člověk stráví hodně intenzivní dobu, a pak už je třeba v životě znovu nepotká. Všichni jsou v tom vztahu vlastně dost zranitelní, ale stojí to za to. Když to klapne, vznikne hudba, která tu vydrží dlouhou dobu. A jak už jsem řekl, na tu, kterou jsme dali dohromady s Johnem, jsem opravdu hodně pyšný. Každý večer teď hrajeme přes půlku nového alba. Některé kapely na turné nehrají skoro žádné nové písničky – jsou na turné jen proto, aby vydělaly. Jsme opravdu rádi, že máme nové písničky, které chceme lidem hrát.
Jak to máte s tvorbou takhle krátce po vydání desky?
Abych byl upřímný, obvykle ji dávám na čas trochu stranou. Budeme teď vydávat soundtrack k jednomu seriálu, ale vznikl už loni. Možná něco zase brzy vznikne, ale nemám teď žádné velké plány.
K jakému seriálu jste dělali hudbu?
Je to drama o bombovém atentátu na let Pan Am 103, jehož trosky dopadly na město Lockerbie. Bude se to vysílat na BBC a na Netflixu. Mám z výsledku radost. Zrovna jsem viděl první dvě epizody a řekl bych, že se to dost povedlo. Těším se, až to lidi uvidí a uslyší.
Jste ohledně televizních, filmových a podobných projektů hodně vybíraví?
Ano! Asi proto, že naše hudba je celkem specifická, nehodí se ke všemu. Musí si to sednout.
Při našem minulém rozhovoru jste mi řekl, že jste nejpyšnější na hudbu pro dokument o atomových zbraních…
To pořád platí. Ale i na tenhle nový seriál jsem hodně pyšný, i když je to trochu něco jiného. Tehdy šlo o dokument, tohle je televizní drama.
Na co se letos nejvíc těšíte?
Podíváme se do některých zemí, kde jsme ještě nehráli. Třeba do Litvy a Estonska. Také nás čeká Jižní Amerika – a několik zemí premiérově. Těším se, že zahrajeme i lidem, kteří nás ještě neslyšeli. A těším se i na některé návraty – třeba do Prahy.