„Tady by se Mekymu určitě líbilo,“ napadne mě, když se rozhlížím po dřevem obložené nahrávací místnosti, v jejímž rohu je bedna s výmluvným nápisem Kinks. Stage left. Právě členové Kinks, jedné z těch úžasných kapel ze sixties, která Žbirku přivedla k rokenrolu, tohle místo v roce 1972 založili. A dnes je prý posledním tradičním nezávislým studiem v Londýně. Kousek odtud na Musswell Hill měl Meky svůj londýnský byt. Někde tam se seznámili i jeho rodiče. Ještě před rokem by nikoho nenapadlo, že zrovna v místě, kde ten příběh začal, se bude psát i jeho post scriptum.
Je tu útulno. Ale vypadá to, že tu dneska bude rušno.
Kolem mě prochází David Žbirka a v ruce nese virbl. Je pátek dopoledne, většina písniček na album, které s tátou ještě stihli připravit, už je natočená. Ale dnes se chystá něco speciálního, live session, do níž David přizval svoje známé muzikanty z Londýna. Když jsme spolu mluvili posledně, byl zrovna na turné v Americe a bylo znát, že za tohle album cítí velkou odpovědnost. V posledním roce Meky Žbirka často říkal, že je na čase zase změnit zvuk. Touha neustrnout ho provázela celou kariérou. A to i poté, co si vyzkoušel luxus studií v Abbey Road. Zkrátka cítil, že potřebuje zkusit natáčet zase jinak a měl do toho ohromnou chuť. Tak dlouho hledal vhodného producenta, jenž bude mít čerstvý pohled na věc, až ho našel doma. Společně s Davidem rozpracovali album, které plánoval k letošním sedmdesátinám. Bohužel nedožitým.
Ale na smutnění tu není čas.
„Rozhodli jsme se využít tohle studio, co to půjde,“ říká mi David, zatímco staví činely. A líčí mi včerejší session. Ta patřila skladbě, která se bude jmenovat Best Man in Town. „Táta ji napsal už dávno, v období, kdy jela My Sharona od The Knack. A teď se ji rozhodl oprášit,“ vypráví David. Se svým kámošem a spolupracovníkem Patrickem Jamesem Fitzroyem se na každou píseň detailně připravili. Ke každé se snažili vymyslet speciální přístup, který si zaslouží a potřebuje a který posune Mekyho rukopis do trochu jiného světla. „Best Man in Town měla už v originálním demu svižný, rockový nádech,“ pokračuje David. A protože Konk disponuje skvělým vybavením napříč dobou, rozhodli se pro ni využít natáčení do analogového pásu.
Ale ne jen tak obyčejně.
Nabrané vokály ještě předtím, než se zavřeli do nahrávací místnosti, zrychlili o 20 bpm, nechali si od technika spočítat, jak se mají naladit. A až potom skladbu vystřihli ve verzi, která zněla spíš jak od Ramones než od jedné z největších hvězd československé populární hudby. „No a pak jsme to zase celé zpomalili,“ vysvětluje David.
„Mluvíš o Best Man in Town?“ houkne na něj Patrick, který si zrovna na klávesy přehrává I Want You Back od The Jackson 5 a plynule přechází do něčeho od The Who a my zase do angličtiny. „To je My Sharona v pekelný verzi. Má to teď bažinatej, plnej zvuk,“ popisuje Patrick nadšeně. „Chtěli jsme tomu dát moderní pohled a trochu to odcizit.“
Začíná mi docházet, že to nebyly jen řeči a tihle dva se opravdu rozhodli využít možností velkého studia naplno. A písničky, jejichž aranže Meky stihl schválit, natočit se vší tou neopakovatelnou mladickou drzostí i chutí experimentovat. Nadšení se z toho zdají být i místní technici, kteří radí, co všechno a jak by se dalo ještě využít. Zatímco přemýšlím, jak skladba, kterou mi právě popsali, bude asi doopravdy znít, dojde mi, že si David tentokrát nestaví bicí pro sebe, ale jenom dohlíží, aby všechno správně sedělo a znělo.
„Tohle bych nezabubnoval,“ mávne rukou, když se chci ujistit, že dneska opravdu nebude hrát. „Já jsem samouk a na tuhle skladbu potřebujeme techničtějšího bubeníka.“ Připadá mi, jako bych teď v přímém přenosu sledoval jeho velkou proměnu. Pokud byly na Davidovi dřív patrné nějaké pochybnosti nebo obavy anebo snad tíha odkazu, teď si je naprosto jistý vším, co dělá. Společně s Patrikem, s nímž si padli do noty už při práci na projektu Sunnbrella, tvoří přesnou a velmi profesionální dvojici. Ví, že má velkou odpovědnost vůči tátovi i jeho fanouškům. Ale tady, ve studiu, je přesto všechno v klidu a pohodě.
Zatímco technici ladí mikrofony a zvuk, sedíme v režii, pijeme kávu a David se snaží objednat pizzu, což není v rozfoukaném Londýně jen tak. Vedle křesla stojí Mekyho oblíbený telecaster, kterému Katka speciálně kvůli natáčení koupila letenku z Prahy. A z repráků se najednou rozezní skladba Best Man in Town, o níž kluci před chvílí mluvili. Pobaveně a trochu obdivně nad tou drzostí si klepu do rytmu a hlavou mi běží, že tohle by od Mekyho vážně nikdo nečekal. Připadá mi, že zástupce vydavatelství Universal Music Míla Zýka, který se do studia taky přišel podívat, teď vypadá kapku nervózně.
Je to opravdu nářez. A Meky v něm zpívá, jako by snad byl Elvis.
Nejenže to „hraje“ jinak. Ale ani jeho hlas jsem v takové poloze ještě neslyšel. „Ale to je jenom jedna věc, celý album takhle znít nebude,“ zasměje se David. A u vydavatelského stolku je v tu chvilku patrná jistá úleva.
Záhy se přesvědčíme, že to David neříká jen tak. Větrem a Eunice ošlehaní muzikanti už se pomalu, ale jistě sešli a všichni v režii pozorně a několikrát dokola posloucháme demo dnešní skladby, která se jmenuje Kým skončím púť. Je to pomalá, trochu ponurá písnička, vůbec jedna z posledních, které Meky nazpíval, když odešel na pár dní z nemocnice, protože tušil, že je to poslední možnost, jak album připravit. Na jeho hlasu ale žádná nemoc není znát. Zpívá skvěle a s výrazem. Angličtí muzikanti mu sice nemohou rozumět ani slovo, přesto se zdá, že perfektně chápou.
Běží mi z toho mráz po zádech.
„Mělo by to mít takový vibe jako od Tonyho Allena,“ vysvětluje Patrick s narážkou na slavného bubeníka, který kdysi vtiskl rytmus afrobeatu. A krátce nato se už muzikanti usadí za svoje nástroje, studiem se rozleze najazzlá, až triphopová atmosféra. Měkká basová linka objímá a hladí, kytara postupně graduje a dotváří atmosféru, stejně jako jemný zvuk piana fender rhodes.
Vráť mi zas
Zdravý hlas
Aspoň raz
Kým skončím púť
Zpívá do toho Meky z nahrávky. Jako by tu zároveň byl i nebyl.
Nad svojí poslední deskou už sice nemá dohled, ale je zřejmé, že nemůže být v lepších rukách. Jmenovat se bude Posledné veci podle básně ze sbírky Vták pije z koľaje od Daniela Heviera. A jedna z posledních Mekyho instrukcí ohledně jejího dokončení taky zněla jasně. Nový album – David – všetko.
„Můžem teď změnit náladu?“ poprosí David technika, když si kapela skladbu párkrát nanečisto přehraje. A ten tlumí světla v režii do slabě červené. Připadám si tu teď jako v pokojíčku a pozorně poslouchám, jak se s každým dalším náběrem David a Patrick noří hlouběji a hlouběji nejen pod povrch písně a aranží, ale i muzikantských výkonů. V klidu doplňují celek o drobné nápady. Nechávají se pohltit empatií. Dopřávají si čas. Soustředí se. Nestresuje je Mekyho odkaz, natož že sem za dva dny přijdou natáčet nové album Arctic Monkeys. Tihle dva prostě vědí přesně, co a proč dělají. Jsou teď a tady.
„Teď už jenom čekáme na ten magickej moment,“ kývne David.
Nejsi sám
První zveřejněnou ochutnávkou z alba Posledné veci je singl Nejsi sám. Jde o duet Davida s Mekym, který se valí ve svižném indiepopovém rytmu a dojímá až v druhém plánu.
Je to v mnoha ohledech fascinující píseň. Křehká, hitová, nenápadná a nezapře Žbirkův rukopis a padesátileté zkušenosti, které nabyl v tuzemské populární hudbě i celoživotním oddaným fanouškovským studiem té světové. Zároveň v sobě ale má ohromnou čerstvost a energii.
V průzračném refrénu Meky s Davidem společně zpívají: „Nejsi sám, můj maják v moři zla ve vlnách rozeznáš. Nejsi sám, můj maják bliká všem. Neměj strach, vyjdi ven.“ Je z toho cítit jistá naděje a optimismus, ale až při pozorném poslechu celého textu se postupně odhaluje jeho mnohoznačnost a odlesky temnoty, jimiž se Žbirka rozhodl vydat proti zdánlivě veselé náladě songu. A tak má v sobě výsledek chytlavost a zároveň ten osten, kterým disponují nejlepší písně britské kytarové historie. K té ostatně odkazuje i závěrečné úsporné, zábavné a sympaticky melodické Patrickovo sólo.
Coby autor jeho životopisu a blízký spolupracovník nemám k Mekymu a jeho hudbě přirozeně příliš odstup. Ale Nejsi sám je píseň, v níž pro mě vyvstává opravdu plasticky a se vším všudy. Nejen jako ten věčný pohodář a gentleman se suchým anglickým humorem, kterého znali fanoušci z médií. Ale i chlapík, co měl své démony, a tak „dávno už ví, že chodí jak stín“. A přitom si dovede udržet takovou lehkost…
Nejsi sám je skutečný hit na první poslech, krátká a úderná písnička, která vzbuzuje nutkání pustit si ji minimálně alespoň třikrát za sebou. A navíc měla, samozřejmě neplánovaně, premiéru v den, kdy začala válka, a takový „maják v moři zla“ se zdál být potřebnější než kdy jindy. Řekl bych, že Meky by k tomu jen suše poznamenal: „Asi to tak malo byť.“
Tribute koncerty
Pokud vše půjde podle plánu, album Posledné veci by mělo být hotové v první půlce roku a navážou na něj tribute koncerty 24. 9. v Londýně, 17. 10. v NTC Aréně v Bratislavě a 21. 10. v pražském O₂ Universum.