Rodák z Londýna se ve čtrnácti letech ocitl na druhé straně planety, jeho rodina vyměnila velkoměsto za blízkost pláží a deštných pralesů. Díky přátelství s místními Maory začal plnými doušky nasávat kulturu Polynésie. „Nový Zéland 70. let byl fantastickým místem k životu a já tam strávil celé dospívání. Bylo to úžasné prostředí. Velmi zdravé, všude oceán a surfování.“ Když začal studovat v Aucklandu, kamarádi nosili do školy kytary a během přestávek hráli svou oblíbenou hudbu. O žádný místní folklór ale nešlo: „Šli jsme po novinkách. Ti kluci milovali Jimiho Hendrixe a blues,“ vysvětluje Perry, který spolu se svými přáteli brzy propadl punku, v rozhovoru s Ondřejem Horákem pro Headliner.
„S kamarádem jsme vyrazili na Auckland University na koncert a zrovna tam hráli Scavengers. Říkal jsem si: Wow, co to sakra je!? Abych byl upřímný, hudba se tehdy snažila být progresivní a komplikovaná, možná až požitkářská. Všechny písně byly o lásce nebo na téma fantasy. V hudbě nezbylo nic, co by bylo politické, natož nebezpečné. Už nebyla hlasem mladých lidí, vůbec nereflektovala jejich prožitky. Když jsem spatřil punkovou kapelu, působila jako zjevení,“ vzpomíná hudebník na pozdější setkání s jednou z dvou aucklandských punkových kapel, jejímž se brzy stal členem.
Skladba Mushin je inspirována japonským uměním lukostřelby a divadlem Nó
Perry se stal součástí subkultury, která se ostře vymezovala proti tehdejší spořádané novozélandské společnosti. Tím se nechtěně dostal až do sfér, kde fungovala silná kultura gangů. Jelikož si za své hřiště gangy vybraly i koncerty punkových kapel, kde mlátily publikum, kapela si brzy vysloužila zákaz hraní takřka ve všech klubech a založila si klub vlastní. Jelikož její členy ale hrát neustále dokola na jednom pódiu nebavilo, odstěhovali se nakonec do Austrálie.
Zde Perry na začátku osmdesátých let založil Dead Can Dance, ale brzy opět narazil na pomyslný strop. „V té době tam všichni poslouchali hard rock a kapely jako Cold Chisel nebo AC/DC. Tamní alternativní scéna nebyla vůbec špatná, ale my jsme hráli ty samé kluby pořád dokola, měsíc co měsíc. A to mluvím jen o městech. Na venkově už bylo jen buranství. Vypadalo to tam jako na hlubokém jihu USA. Mimo města žili prostě jen křupani, kteří naši hudbu moc neoceňovali, co si budeme povídat,“ říká Perry, který tehdy s hudební partnerkou Lisou Gerrard zamířil poté, co v Austrálii odehráli asi 25 koncertů, zpět do Anglie. „Věděl jsem, že tam bude víc lidí, které by naše hudba mohla zaujmout. Uvědomoval jsem si, že naše hudba vycházela z evropské tradice, takže jsem věřil, že právě tam najdeme publikum.“ Nestalo se to sice hned, Perry vzpomíná i na doby, kdy v Londýně s Lisou žili z dávek v nezaměstnanosti, ale postupně mu historie dala za pravdu a jeho skupina, která představuje jedinečnou spojnici mezi tradicí západní hudby a folklorem ze všech koutů planety, si své publikum, které mu projevuje dlouhodobou přízeň, opravdu našla.
Soutěž
Dead Can Dance odehrají v pražském Kongresovém centru dva koncerty. Na 2.5. máme pro jednoho z vás dvě vstupenky. Napište nám na soutez@headliner.cz, jak se jmenovala první kapela Brendana Perryho. Ze správných odpovědí vybereme výherce. Soutěže je uzavřena. Gratulujeme vítězi!