Martin Hoffer tak směruje první krůčky začátečníků hudební produkce, ale čím dál radši koučuje i zkušené muzikanty, kteří své schopnosti chtějí dovést k dokonalosti.
Kdy vás hudba začala zajímat z produkčního hlediska?
No… mě vlastně hudba dlouho vůbec nezajímala. Hodně jsem hrál videohry, něco jsem zkoušel programovat a tak podobně. Hudba mi přišla taková povrchní. Lidi, co měli walkmana, se mi zdáli takoví… nevím, zdálo se mi to laciné, že něco jen poslouchají. Vůbec mě to nebralo. Začalo mě to zajímat až ve chvíli, kdy jsem objevil první program na tvorbu hudby. Koukal jsem na to a říkal si: ty jo, to je zajímavý. A v tu chvíli mě to začalo bavit, protože jsem najednou mohl aktivně zasahovat. Mohl jsem něco sám tvořit. To bylo někdy v patnácti.
Takže do produkce jste se ponořil ještě dřív, než jste měl kapelu?
Ve chvíli, kdy jsem v podstatě náhodou objevil nějaký software na dělání hudby, všechno se začalo měnit. Videohry šly stranou a já začal být fascinovaný tím, že můžu ze zvuků něco skládat. V devadesátých letech ale PC počítače nebyly tak výkonné jako dnes. Můj úplně první kontakt s tímhle světem byl program, kterému se říkalo tracker na Atari ST. Běžela tam čísílka ve sloupcích a vypadalo to spíš jako nějaké účetnictví než hudební software. Já samozřejmě vůbec nevěděl, co s tím. Ale fascinovalo mě to.
Musel to být zřejmě drahý koníček?
No, drahý byl tenkrát hlavně samotný počítač. To bylo ještě před revolucí, takže první, co jsem měl, byl ten počítač Atari, který někdo z rodiny koupil někde v Tuzexu. A pak jsem pokoutně sháněl diskety s nějakými zvuky a tak. Kamarádi z mého okolí věděli, že se tomu věnuju a trávím tím pořád čas, rozkřiklo se to a dostal jsem se k lidem, ze kterých pak vznikli Skyline. Měli jsme klasicky nástroje, hráli na bicí, basu, kytaru a snažili se o něco na způsob trip hopu, protože tenkrát byla tahle vlna. Chtěli zapojit i někoho přes mašinky – producenta. Někdo řekl, že mě zná, že pořád doma něco kutím. Tak jsme se seznámili.
První skladby, co šly na veřejnost, tedy už byly pro Skyline?
Ano, předtím to byly jen pokusy, se kterými bych ani nevěděl, kam bych měl jít. Myslím, že byly příšerné. I se Skyline jsem se učil za pochodu. Na první desce jsem moc nevěděl, co dělám. Možná to tak bylo víc autentické. Hodně pocitové, technicky všelijaké. Ale když si to zpětně někdy pustím, vlastně mě překvapí, že mi to nepřipadá špatné.
Dneska je nespočet tutoriálů, nebo dokonce školy, jako je například ta vaše. Ale jak jste se učil vy sám?
Pocitově a všude možně. Tenkrát byly po Praze asi tři kamenné obchody se studiovou technikou a syntezátory. Občas jsem tam potkal někoho, kdo se zajímal o stejné věci jako já. Když jsem poznal lidi, kteří už něco dělali, samozřejmě jsem za nimi chodil a sbíral informace. Vůbec to nebylo jako dneska. Nebyl YouTube ani tutoriály. Člověk prostě narazil na někoho, kdo už něco ví, a ten mu to prozradil.
Kdo byl ten někdo pro vás?
Se Skyline jsme se snažili kamarádit s Liquid Harmony, od nich jsme se něco dozvěděli. Dušan z Ohm Square, k němu jsem občas chodil do studia. A pak lidi, se kterými jsme v kontaktu dodnes. Třeba Matouš Godík, Lukáš Turza, Ecson Waldez. S nimi už to bylo pokročilejší, ne úplně pionýrské. Už jsme měli svou komunitu.
Kdy jste se začal cítit jako producent, který může dělat něco i mimo Skyline?
Já jsem to vlastně popravdě nikdy nevyhledával. Mně vždycky stačila kapela, byl jsem tím úplně zahlcený. Nikdy jsem ani nedělal svoje věci, až trochu teď v poslední době. Se Skyline jsme jednu desku dělali s Dušanem Neuwerthem, ale jinak jsem věci pro Skyline vždycky dělal já a náš kytarista Majki B. Nějak jsem neměl potřebu produkovat ještě někoho dalšího.
Ale věnujete se různým komerčním zakázkám, to začalo kdy?
Občas se na to ptají studenti, co mají dělat, jak můžou začít dělat komerční hudbu. A já vždycky vyprávím, jak za mnou kdysi někdo poprvé přišel, že má nějaké video, nějaké propagační video a jestli bych k tomu něco neudělal. Tak jsem udělal hudbu. A pak přišel s otázkou: a kolik ti mám za to zaplatit? A já si říkal: ty jo, za to se platí? Já byl nadšený, že můžu někomu udělat hudbu!
Až postupně mi začalo docházet, že je super, když dělám něco, co bych klidně dělal zadarmo, a ještě za to dostanu zaplaceno. Dělal jsem toho postupně víc a víc, až jsem v jednu chvíli zjistil, že mám normální zaměstnání, ve kterém trávím většinu času, zatímco hudba, kterou dělám jen po večerech, mi vydělává už víc. A tehdy mi došlo, že bych to měl zkusit naplno. Tehdy jsem už například dělal pro Českou televizi znělky pro celý sportovní kanál, což bylo hodně práce.
Co to obnášelo?
Znělky. Celý sound desing toho kanálu jsme dělali ještě s Majkiim B z kapely několik let. Něco málo tam je ještě slyšet. S XLAB, což je společnost na produkci eventů včetně multimediálního obsahu, jsme pak dělali všechno možné – velké videomappingy, interaktivní výstavy, různé eventy, show a tak. Já k nim dělám hudbu a sound design.
Ještě k té televizi, jak vás to bavilo? Zní to hodně technicky.
Hodně. Já byl úplně vytržený z toho, že někdo chce, abych dělal hudbu, která poběží denně v televizi. Byl jsem vždycky totálně nadšený, že to po mně někdo chce.
Bylo tam hodně konkrétní zadání?
U komerčních věcí vždycky bývá nějaké zadání. Ale většinou to paradoxně dopadne líp, když mi žádné nedají. Často když klient dá zadání, tak s tím pak sám není spokojený. A když to udělám podle sebe, tak většinou řeknou, že je to super. Nevím, proč to tak je. Asi proto, že lidi, kteří se v tom nepohybují, neumějí popsat, co vlastně chtějí.
Jaké akce, jejichž sound design jste vytvořil, jsou pro vás zásadní?
Třeba velké mappingy. Když bylo výročí 100 let od vzniku Československa na Národním muzeu. Nebo podobné velké věci, co byly hodně v médiích. Nedávno třeba mapping na Národním divadle, ten byl inspirovaný Erbenovou Kyticí.
U těch mappingů děláte zvuk jako tým, nebo je to čistě vaše práce?
Zvuk dělám já a spolupracuju s art directory, kteří řídí výrobu animací. Takže je to tým – animátoři a já. Musí se vždycky určit nějaký směr. Je to týmová práce. Zvukovou část ale dělám vždycky jenom já.
Skládáte od nuly nebo pracujete převážně s již existujícími nahrávkami?
Dneska se u spousty privátních akcí, které se konají třeba jen jednou, pracuje s takovými polotovary. Beru věci z různých bank, ale přestříhám je a dokomponuju k nim třeba jiné začátky, konce. V bankách je toho dnes moc a já můžu dlouho hledat, co k dané věci nejlíp sedne. Řeknu si: tohle je správný mood. A ten pak dál rozvinu.
Když skládáte úplně od nuly, můžete něco dělat dlouho a pak zjistit, že to není ono. Kdežto takhle už vycházíte z něčeho, co víte, že funguje. Ale samozřejmě je spousta věcí, kde je potřeba originál. Někdy se tedy komponuje od začátku a jen si určíme referenci. To je běžné. Produkce někdy řekne: chceme, aby to znělo jako tahle písnička od Queen. To se dělá taky hodně.
K tomu mě napadá otázka využití AI.
AI se hodně používá jako nástroj k práci – třeba na stemování, tedy že se odněkud odstraní vokál. To je čistě technická věc a to je pro mě asi nejčastější využití umělé inteligence.
Ve studiové produkci nám v podstatě přibyla čtvrtá cesta. Dřív jsem měl možnost něco nahrát mikrofonem, zahrát na kytaru, vzít syntezátor a něco vytvořit elektronicky, nebo použít smyčku ze sample banky. A teď přibyla další možnost: něco si nechat vygenerovat. Můžu vzít kus něčeho a říct: teď mi k tomu udělej saxofon. A ono to vygeneruje nějaký návrh linky saxofonu. Většinou to sice stejně musíš přestříhat a nějak s tím dál pracovat, ale je to jedna z možností.
Někdy z toho vypadnou zajímavé nápady, které můžu použít. Ale spoustu věcí dokážu rychleji udělat standardními nástroji. Je to zatím trochu nepředvídatelné a často to nezní dobře. Je to ale dobrý na nahazování nápadů, které se pak musí nějak zpracovat. Takže ano, AI někdy používám, ale relativně málo.
A s kapelou?
Když udělám něco nového, tak si k tomu
občas vygeneruju nějaký demo vokál, protože chci vědět, jestli to sedne. Je to pro mě dobrá reference – už při skládání slyším, jestli to bude fungovat. Ještě jsem ale nedošel do stavu, že bych si naklonoval hlasy našich zpěváků a zkoušel si tam generovat přímo je. Vždycky si říkám, že to udělám, až na to bude čas, protože mám spoustu záznamů jejich zpěvu a šlo by to. Ale u nás si melodie a texty vymýšlí sami zpěváci a ti jsou v tom zatím pořád lepší. Takže ty vygenerované zpěvy jsou jen takový placeholder. Jen abych věděl, kde bude zpěv nebo rap a mohl s tím počítat. Na to je to docela šikovné.
Když říkáte, že ty vygenerované věci ještě nezní dobře, není to otázka maximálně několika let, než to bude úplně jinde?
Asi jo. Teď je to ale pořád slyšitelné. Samozřejmě někdo na telefonu to třeba nepozná. Některé věci zní divně, některé docela v pohodě. Stylově je to taková ruleta, buď to něco trefí, nebo ne. Často to ovšem generuje hodně průměrné věci. Pořád platí, že produkce reálných lidí, kteří to opravdu umějí, má ještě náskok. Hodně průměrné producenty AI už překoná. Ale když je někdo fakt dobrý, je pořád před ní. Jak zvukově, tak tím, že udělá něco trochu jinak, svěžeji. AI je navíc z velké části natrénovaná na něčem, co už je pár let staré. I proto tam ten náskok zatím pořád je.
Sedíme v EMA Prague, vaší škole elektronické hudby. Jak dlouho funguje a jak se vyvíjela?
Od roku 2014. Začali jsme s Lukášem Turzou a ještě s Pierrem Benešem. Nemám školu jako hlavní job, pořád dělám spoustu jiných věcí. Funguje tak, že mám v kalendáři studia volné hodiny, kdy se tady nic neděje. Studenti si koupí kredity na lekce a pak si z toho kalendáře vybírají, kdy chtějí přijít.
Má zájem hodně začátečníků?
Ano, ale začátečníky se teď snažím víc řešit
videolekcemi spojenými s konzultacemi. Než se dostanou na nějakou úroveň, kdy už s nimi můžu začít pracovat na jejich věcech a vést je k dokončení a vydání. Občas se je snažím i trošku odradit, abych viděl, kdo má ten opravdový zájem a vydrží.
A vydrží někdo?
Jasně. Třeba nedávno přišla jedna zahraniční umělkyně, co dělá pro La Putyku. Ta se ke mně dostala přes Katarzii, která ke mně před časem také chodila. U ní jsem hned věděl, že by to mohlo fungovat. A někdy si lidé myslí, že je to jednodušší, že je to něco jako DJování. Že si tady klikneš, vybereš beat a máš hotovo. Nechápou, že je to notička po notičce, že se to opravdu skládá. Představují si, že je to jednodušší. Chodí sem velké procento zpěvaček, které si chtějí dělat podklady pro vlastní zpěv. A to je super. Tam jim můžu hodně pomoct, aby se posunuly. Často se pak stejně domluvíme, že to udělají spontánně po svém a já jim pomůžu dotáhnout, aby to znělo dobře. Vždycky vysvětluju, že jeden člověk nemusí umět všechno. Důležité je, aby uměli vést nápad a zachytit ho. A pak se můžou domluvit s někým, jako jsem já, kdo to dotáhne. Není nutné, aby uměli všechno včetně mixu i masteringu. Pokud se tomu někdo naopak věnovat chce a má pro to potřebné technické vnímání, tak ho to u mě rád naučím.
To už ale nejsme u začátečníků.
Spíš se teď nejvíc věnuju řekněme artist coachingu. Lidem, kteří už třeba i vydávají. Chodí ke mně dlouhodobě a já jim pomáhám věci dokončovat a dostat je do stavu, aby byly na světové úrovni v rámci stylu, který dělají. Pomáhám jim dotáhnout level, mentálně to dokončit a dostat ven. A když je hotovo a oni ještě sami neumějí dostatečně dobře mix a master, tak ho s nimi udělám.
Takhle jste teď spolupracoval například s Matem213 a s Gufrau a Victorem Kalem, kteří mají několik nominací na Cenu Anděl.
Jsou skvělí. Vždycky, když se s nimi vidím, připomínají mi, jak jsem začínal někdy ve dvaceti já sám. To je na mladých umělcích hodně inspirativní. Je super vidět, že k tomu mají úplně jiný přístup, vidí věci mladýma očima a používají spoustu věcí úplně jinak.
Třeba nemají problém vzít track nějakého umělce ze sedmdesátých let, pomocí AI z toho vytáhnout klávesy, nějak je přestříhat a použít. Dřív tohle ani klasickým samplováním nešlo. Pro ně je to běžná věc. Mají prostě jiný přístup. A AI vlastně ani nepoužívají tolik, jak by člověk u úplně mladých producentů čekal. Říkají, že by se tím ztratila ta sranda. Já říkám, že používat AI na to, aby ti generovala hudbu, je úplně stejné, jako když si na to někoho najmeš. Buď tu hudbu chceš dělat ty, anebo si zaplatíš někoho, kdo to udělá za tebe. To je v principu stejné. Pak je otázka, jestli to ještě chceš dělat ty a aby to bylo podle tebe.
Na čem pracujete teď aktuálně?
Mám rozdělané věci pro Skyline. Děláme něco speciálního, zatím ještě nevíme, jestli z toho něco bude, takže o tom nechci moc mluvit.
Děláte u Skyline všechno po master?
My na finální mix a master používáme Matouše Godíka. On je opravdu velmi dobrý. A děláme to hlavně proto, že chceme, aby si k tomu na chvíli sedl někdo, kdo u vzniku celou dobu nebyl. A často právě tohle výsledku pomůže. Takže s ním rádi pracujeme, i když teoreticky bych to mohl dodělat sám.
Hodně se ženou cestujete. Jezdíte na klasické dovolené, nebo i v zahraničí pracujete?
Ne, já pracuju pořád. Mně koncept dovolené moc nefunguje. Vždycky říkám, že radši dělám pořád to samé, co dělám tady, jen změním kulisy. Znamená to, že mám kufr s pěti různými sluchátky. A to mi vlastně vyhovuje. Pracuju, skládám na cestách. To dělám rád.
Pět různých sluchátek?
Jasně, různé typy. AirPody do letadla, pak nějaká větší sluchátka, pak ještě drátové in-eary. Různé varianty, abych si hudbu mohl poslechnout z různých pohledů, protože nemám v tu chvíli přístup ke studiovým monitorům.
Jste elektronický producent, jaký máte vztah k analogu? Nahrávali jste se Skyline někdy třeba do pásu?
Nikdy. Když zjistíš, že desetiminutová páska stojí několik tisíc, tak tě nadšení většinou rychle přejde. Možná po tom touží nějací staří rockeři, ale spíš se dnes používají různé externí efekty, které nejsou digitální. Nemyslím si, že ten rozdíl dneska někdo zásadně pozná. Je už tak malý, že mnohem víc záleží na jiných věcech – na rychlosti práce, na zkušenostech, na tom, že se to dá uložit, otevřít. Tohle téma je dnes už trochu jinde.
Takže myslíte, že fakt, že dneska kapely vydávají desky na vinylu, je spíš sentiment a rituál?
Ale vinyl je trochu něco jiného. Vinyl praská, šumí, tam je ten rozdíl mnohem výraznější. A ten rituál je super. Mám to rád – vytáhneš tu hezkou desku, položíš ji, i když ji za půl hodiny musíš otočit. Člověk už není zvyklý, že musí ručně otočit desku, aby to hrálo dál. A i to je na tom vlastně krásné.