Když před jedenácti lety Markéta Irglová v New Yorku začínala pracovat na své první sólové desce, kterou později pojmenovala Anar, měla za sebou neuvěřitelnou jízdu kolem světa. Díky setkání s irským hudebníkem Glenem Hansardem se stala hvězdou nízkorozpočtového snímku Once. Za píseň Falling Slowly, kterou spolu pro film stvořili, získali Oscara. Markéta pak dvakrát objela svět s Glenovou kapelou The Frames a spolu s ním nahrála alba The Swell Season a Strict Joy. Dodnes spolu mimochodem koncertují. V březnu mají turné po Spojených státech.
Na začátku roku jsem si všimla, že festival Colours of Ostrava oznámil koncert na Islandu usazené zpěvačky s nenápadnou zmínkou, že přijede představit hudbu z nové desky. Bude její třetí a na konci února ji, s manželem Sturlou Mio Thorissonem, zrovna intenzivně dokončovali.
Zajímal mě celý cyklus, jenž začal sólovým debutem v New Yorku. Jaké to bylo, když Markéta před víc než dekádou začala hledat vlastní cestu? Ukázalo se, že ten moment s albem, které má vyjít v létě, úzce souvisí. Začátek její hudební kariéry byl velkolepý a možná by sám vydal na film, najednou se ale musela postavit sama za sebe. A vykročila směrem, který ji dovedl k naprosté umělecké svobodě, domovu na Islandu a uvědomění si, že hudba není jen něco, čemu se věnuje tak trochu náhodou. „Ano, jsem muzikantka,“ přiznala sama sobě.
Povídaly jsme si i o účasti v islandské televizní soutěži Söngvakeppnin, jejíž vítěz reprezentuje Island na Eurovizi, či fungování vlastního studia Masterkey.
Jaké to bylo začít novou kapitolu poté, co jste měla za sebou poměrně bláznivý kolotoč? Bylo nahrání sólového alba něco, co jste potřebovala udělat?
Těšila jsem se, i když sólovou kariéru jsem si přímo neplánovala. Rozhodnutí ukončit koncertování s Glenem přišlo spíš z jeho strany. Já v tu chvíli stála na rozcestí a přemýšlela, jestli mám poté, co se mi podařilo dokončit střední školu, dál studovat, nebo pokračovat v hudbě. Řekla jsem si, proč aspoň nezkusit udělat si desku po svém. Líbila se mi představa svobody a možnosti sama rozhodovat. Při spolupráci s Glenem měl hlavní slovo spíš on, i když jsem určitě mohla říct svůj názor. Lákalo mě si vyzkoušet, jaké to je, když budu od začátku do konce pracovat se svou vizí a dělat věci úplně po svém. Měla jsem v té době navíc hodně písniček, které jsem nikde neuplatnila. Takže jsem z toho měla radost a cítila, že vzniká první deska z trilogie, takže s novým albem dokončuji, co tehdy začalo.
Věděla jste, že se rodí začátek trilogie?
Možná jsem cítila, že mám na víc z hlediska tvůrčího rozměru. Měla jsem dojem, že je to dobrý začátek, který časem mohu rozvinout. Hodně věcí mi v životě přichází ve trojicích a mám ráda, i když mají dobré knihy nebo filmy pokračování. Člověk se lépe vžije do příběhu, postav a emocí, když jsou rozprostřené do více částí. Vznikne 3D efekt, můžete jít hlouběji nebo některé myšlenky dotáhnout dále.
První deska byla hodně osobní a zároveň se dá říct, že hodně jednoduchá. Odjakživa při psaní písniček slyším orchestrální doprovod a tehdy jsem neměla prostředky ani možnost to tak ztvárnit, ale měla jsem záměr se k tomu dopracovat. Představovala jsem si také, že na sebe alba navážou i po výtvarné stránce. Už roky mám nachystanou grafiku na obal. Akorát názvy ke mně přicházejí až během nahrávání.
Vizi orchestrálního doprovodu si zcela plníte až nyní?
Ano, instrumentace bude ještě bohatší, je to ale i díky tomu, že se mi v současné době dobře pracuje s knihovnami zvukových nahrávek. Celý smyčcový orchestr můžete mít v počítači a sám se doprovodit. Samozřejmě je to jiné než živý orchestr, někdy si potřebujete pozvat živé muzikanty, například kvartet. Když ale chcete jen občas v pozadí podpořit stavbu skladby, jsou samply skvělé. Dost jsem si s nimi vyhrála.
Co dalšího je jinak?
Už na první desce se mi moc nechtělo následovat obvyklé šablony – sloka, bridge, refrén. Písničky jsem si skládala tak, jak jsem je slyšela. Ani u druhého alba jsem se neomezovala, ale teď už jsem očekávání vyhodila z okna úplně. Už ve vydané trilogii skladeb Quintessence, Among the Living a Mother jsem se osvobodila od jakýchkoli konceptů. Hraji si v nich ovšem s modelem písnička v písničce. Jsou v nich motivy, které jsou na zbytku v podstatě nezávislé, ale k celku patří. Takové dohrávky, co jsem dělala moc ráda i na živých koncertech. Na třetí desce jsem dosáhla hluboké kreativní volnosti. Všimla jsem si také, že hodně těch písniček v sobě má popový element, což mě samotnou dost překvapilo. Nejsou to písničky, které by se daly stoprocentně zařadit do popu, ale často se na konci objeví chytlavé opakující se melodie, jež se jednoduše zpívají. Hodně mě to baví, je to něco nového. Nebyl to navíc záměr, vznikly organicky.
Souvisí pocit volnosti se sebedůvěrou?
Určitě ano. Je spojená i s věkem a tím, jak s roky nabírám zkušenosti. Časem se naučíte věřit vlastní intuici a nespoléhat na názory druhých. Je pro mě důležité následovat vlastní vizi bez ohledu na následky typu, jestli bude písnička populární, jestli se bude hrát v rádiu, jestli se bude druhým líbit, nebo dokonce jestli si jí vůbec někdo všimne. I když to pro mě nebyl problém nikdy, vždy jsem se plně soustředila na samotnou tvorbu. Říkám si, že když to udělám nejlépe, jak umím, víc už udělat nelze. Glen ve mě vždycky věřil, už v začátcích naší spolupráce. Viděl něco, co jsem tehdy neviděla ani já. Říkala jsem si, že to, co přináším k jeho hudbě, by mohla přinést jakákoli jiná holka. Vlastně jsem si hudbu jako svou cestu životem sama vědomě nevybrala, brala jsem ji spíš jako něco, co se děje teď a tady, uvidíme, co bude za rok. Až dnes ve svých třiceti třech letech, kdy máme s manželem vlastní studio a je to naše každodenní činnost, si zcela uvědomuji, že ano, já jsem muzikantka. Je to moje poslání a práce a nacházím v ní určitý typ sebevědomí. Uvědomila jsem si, že tohle je to moje. Vidím, co mám za sebou a co se nám podařilo vybudovat, a když se ohlédnu, dodává mi to sebedůvěru pro věci příští.
Zmínila jste svého manžela. Potkali jste se při nahrávání vašeho druhého alba, které se jmenuje Muna…
Byl zvukový inženýr ve studiu, kde jsem pracovala, a stal se i producentem Muny. Ve spolupráci a tvorbě jsme si naprosto sedli a on nakonec desku smíchal a masteroval. Dodnes je těžké oddělit jeho podíl na mé tvorbě, i když autorsky za ní stojím já. Bez něho by ale vznikl úplně jiný výsledek. Vlastně by mohl být klasifikovaný jako spoluautor, protože výsledný tvar ovlivňuje zásadně.
V čem si hudebně tak rozumíte?
Mio je jeden z opravdu mála lidí na světě, kteří jsou schopní dát při tvorbě své ego zcela stranou. Jemu opravdu nejde o to, aby si na nahrávku mohl dát vlastní značku. Nepotřebuje se prosazovat, aby sobě nebo někomu jinému něco dokázal. Vzniká tím prostor pro neomezenou a nepošpiněnou kreativitu. Všechno se točí jen kolem hudby. Snaží se naslouchat, co potřebuje hudba a jak jí může posloužit, což dělám i já. Vyhovuje mi, že si nemusím dělat prostor lokty nebo něco složitě vysvětlovat. Mio nikdy nevidí zkoušení dalších nápadů, i když jsou třeba bláznivé, nebo se s nimi vracíme trochu nazpět, jako mrhání časem. Nikdy neřekne ne. Když pracujete s cizími producenty nebo v komerčním studiu, občas vznikne pocit, že už něco stačí, jak to je. Jednak proto, že čas je drahý, zadruhé proto, že ostatní nemusí být ve vaší tvorbě tak zainteresovaní jako vy. Výrazně to limituje kreativitu. V minulosti se mi stávalo, že okolí si už myslelo, že máme hotovo, přitom já měla pocit, že jsme teprve v půlce.
Musí být hezký pocit, že teď je čistě na vás dotáhnout i tu druhou pomyslnou půlku.
Je to krásná spolupráce. Máme vlastní studio, kde spolu tvoříme a chodíme tam občas, i když uložíme děti ke spánku, protože to nevidíme jen jako práci, ale i zábavu. Je v tom volnost, kterou nemá úplně každý. Uvědomuji si, jaké máme v tomto ohledu štěstí, a všímám si, jak se to pozitivně odráží na mé tvorbě.
Jak ještě vás práce na téhle desce obohatila?
Musím říct, že mě baví texty, které jsem teď napsala. Mám pocit, že se pořád zlepšuji. Přece jen angličtina není můj rodný jazyk, ale ráda s ní pracuji, protože je ohebná a dá se v písničkách krásně formovat. Zdá se mi, že jsem dosáhla vyšší úrovně. A moc se mi líbí tematika, se kterou pracuji, a hloubka, do které jsem se v nových písních schopna dostávat. Velmi mě vlastně baví je poslouchat. Pouštím si je, abych si udělala jasno, co chci ještě zlepšit, a přistihuji se při tom, že ve mně vyvolávají emoce, i když je to má vlastní tvorba a znám je, protože jsem je slyšela víc než stokrát. Umí mě vtáhnout. A líbí se mi rozpoložení, které ve mně vyvolávají.
Přemýšlím, jak pojmenovat tematiku, kterou ve vašich písních slyším…
Člověk samozřejmě píše o tom, co zná, aby nešel po povrchu. Mě nejvíc baví, že když se vezme třeba i jen univerzální téma lásky, zpracovávám ho dnes z jiné pozice než před deseti lety. Jsem vdaná, máme spolu tři děti. Člověk lásku prožívá z úplně jiného úhlu pohledu než ve dvaceti nebo i se stejným partnerem na začátku vztahu. Nutí mě to jít dál, protože povrch už je pokrytý. Věnovala jsem se mu na mé první desce. Když mluvím o povrchu, nemyslím povrchnost, ale ty první vrstvy. Vášeň a lásku mladého člověka, která je „teď a tady“, „všechno nebo nic“ a „nemůžu bez tebe žít“. Dnes ji prožívám jinak. Partner je mi spíš zrcadlem. Člověkem, jenž odráží věci, které jsou ve mně. Cokoli vás na partnerovi štve, stejně nakonec ukazuje na cosi ve vás samotném.
Láska už není spojena s nejistotou, že zde zítra možná už nebude, spíš je něčím, co mi dává stabilitu a pocit bezpečí. Díky tomu můžu hlouběji zakořenit a v té chvíli se mi zároveň daří korunou pomyslného stromu vytáhnout blíž k nebi. Dává to smysl?
Mně ano.
Je to spíš pohled bezpodmínečné lásky, která existuje bez ohledu na cokoli jiného. Nikde nekončí ani nezačíná. Prostě je. Mění se jen forma. Trochu se mi hůř hledají slova, protože je to poprvé, co o tématech spojených s novou deskou mluvím. Lépe to asi budou umět popsat ti, kdo desku uslyší. Mám ji teď příliš blízko u sebe. Nicméně na ní bude devět skladeb a každá má trochu jiný charakter.
V jedné skladbě jsem se třeba snažila vžít do pohledu mladšího člověka, který navíc žije v jiné době. Inspiroval mě seriál Bridgerton. Bavilo mě představovat si prožívání lásky v dobách, kdy ji člověk musel z různých důvodů potlačovat. Třeba proto, že byl každý jinak situovaný ve společnosti. Nemohli jste se zamilovat do kohokoli a být jednoduše s ním. A když jste spolu být mohli, stejně vás svazovala pravidla, jako třebaže první krok musel udělat muž, nebo jste se zpočátku nemohli scházet sami. Jaké to asi bylo cítit intenzivní lásku v době, kdy už jenom dostat od druhého dopis a dotýkat se stejného papíru byla událost? Všechny vjemy musely být intenzivnější. Další písničky jsou ovšem zase úplně jiné...
Dnes to je nejspíš s láskou jednodušší, vy jste ji třeba našla daleko na severu.
Baví mě si představovat lásku, která trvá několik životů. Že se setkáte v různých inkarnacích. Když jsem potkala svého partnera, měla jsem pocit, že už ho znám. Vůbec na mě nepůsobil cize. Zdálo se mi, že jsme spolu už určitě měli jiný život někde jinde. Baví mě i myšlenka, kterou ztvárňuje film Věčný svit neposkvrněné mysli s Jimem Carreym a Kate Winslet. Že se lidé, kteří k sobě tíhnou, najdou, i když jim někdo vymaže vzpomínky. Protože jsou jako magnety. Jaké by to bylo si na konci života společně říct, že se pak zase najdeme? Jaký by byl okamžik, když se znovu potkáme? Ten bleskový pocit, že někoho znáte, a energie, která mezi vámi je. S touhle ideou si hraji ve dvou skladbách.
Už jsme zmínily, že pracujete ve vlastním studiu, které jste s Miem na Islandu vybudovali. Těsně po jeho vzniku u vás nahrával například Damien Rice. Jak to ve studiu s nádherným výhledem na záliv a hory v dáli nyní žije?
Je to nejlepší pracovna na světě. Využíváme ji především pro vlastní tvorbu. I kdyby tu nikdo jiný nenahrával, nenudili bychom se, tvoříme pořád. Když nás někdo osloví, že by chtěl s Miem nahrávat, musíme naše projekty dát na chvíli stranou, abychom vytvořili prostor pro něco jiného. Proto jsme se už od začátku rozhodli, že to nebude čistě komerční studio, které by si mohl pronajmout kdokoli kdykoli. Zveme jen projekty, které nás samotné zajímají, a lidi, s nimiž si sedneme, aby to byl naplňující čas. Odjakživa si vybírám jen věci, které cítím jako přínos, jinak bych radši dělala svou hudbu. Poptávky chodí neustále, ale často je odkazujeme na další islandská studia, hlavně to, které vlastní Miův bratr a on tam dřív pracoval.
Nahrával u vás někdo v posledních dvou letech?
Nějaká naplánovaná nahrávání zahraničních hudebníků se musela kvůli komplikacím s cestováním během pandemie zrušit. Ale byl tu fantastický kanadský kytarista Eric Harper. Hraje skvěle na různé strunné nástroje a po jeho návštěvě jsme mu poslali některé moje písničky, aby k nim přispěl. Mio nedávno masteroval desku jedné lokální kapele a aktuálně skládáme a nahráváme hudbu do jedné divadelní hry. Občas tu pracuje náš soused – famózní klasický pianista.
Jací další hudebníci se podíleli na vašem novém albu?
Přizvala jsem si finskou houslistku Marju Gaynor, která žije v Irsku a se mnou
a Glenem spolupracovala na desce The Swell Season, kde vymýšlela všechny party na housle, které pak byly adaptované i do muzikálu. Je fantastická hudebnice a jsem šťastná, že jsme měli opět možnost se setkat ve studiu. Přidala desce další dimenzi. Dále s námi nahrával český kytarista Petr Moc, který s námi už loni koncertoval v Českých Budějovicích. Bubeník a skvělý venezuelský perkusionista Manuel Barreto za námi přijel ze Španělska. Společně jsme se ve studiu sešli loni v říjnu. Tuhle kapelu přivezu v létě na koncerty. Plánujeme Colours of Ostrava, Valašské Meziříčí, České Budějovice a možná pár dalších míst, ale to nejspíš zase až příští rok. V souvislosti s vydáním desky bych také určitě ráda hrála na pro mě klíčových místech, jako jsou Dublin, Praha nebo New York. Ale ještě uvidíme, jaká bude situace kolem covidu.
Mimochodem, vy hrajete kromě klavíru i na další nástroje?
Trochu i na kytaru. Už tři roky se také společně se svou dcerou učím na housle. Moc mě to baví, možná by mi i seděly víc než klavír, protože miluji melodie a u smyčcových nástrojů se na ně můžete stoprocentně soustředit.
Kam v Reykjavíku chodíte na koncerty?
Moc na ně nechodím. Před covidem trochu, ale teď vůbec, jsme spíš doma, a abych pravdu řekla, moc mi nechybí. Líbí se mi jednoduchá rutina, kterou momentálně v životě mám. Když jsou děti ve škole, snažíme se pracovat, a odpoledne jsme s nimi. Druhý den to samé. Víkendy trávíme všichni spolu. Když už někam s partnerem jdeme, tak spíš na večeři. Hudby je tu dost, kluby zde jsou, ale já tu s výjimkou jedné restaurace vlastně pořád nemám místo, kam bych se vyloženě těšila. Ani nemůžu říct, že bych byla součástí zdejší hudební komunity. Místní kruhy jsou dost uzavřené.
Účastníte se ovšem soutěže Söngvakeppnin, jejíž vítěz bude reprezentovat Island na Eurovizi.
Vzniklo to trochu náhodou. Jednou za čas si někdo z místních médií najednou všimne, že zde žije herečka z Once, a zajímá je, jak jsem zde skončila, a pozvou mě na rozhovor. Jednou jsem zmínila, že bych se ráda zúčastnila této soutěže. Sledujeme ji každý rok s dětmi. Skládám písničky, a tak je to pro mě zajímavé. Nemůžu říct, že se mi všechno líbí, ale baví mě zkoumat, jaké skladby se posílají na reprezentaci do Evropy. A baví mě, že je to místní soutěž, která má svoji hudební i vizuální estetiku. Hned druhý den mi volal ředitel soutěže, že budou moc rádi, když se zúčastním. Nabídku jsem využila a je to zvláštní.
Proč?
Písnička Possible, s níž soutěžím, není úplně ve stylu Eurovize. A i když mám občanství, nejsem Islanďanka. Nejsem si jistá, že by mě tam poslali. Ale využít platformu televizní soutěže, která může mou písniču dostat k lidem a třeba mi pomůže se dostat do zdejší komunity, je pro mě přínos, protože to opravdu není úplně jednoduché. Mluvím islandsky, mé děti jsou napůl Islanďani, ale i kdybych tu žila třicet let, myslím, že vždycky budu outsider. Třeba proti Irsku nebo New Yorku je to tak jiné, že jsem dlouho nechápala, kde to vázne.
Co je na Islandu nejlepší?
Příroda. Mám moc ráda její čistotu, čistý vzduch a vodu. Chybí mi tu jen stromy, které miluji. Máme dům u moře. Je sice moc studené na plavání, ale miluji se na něj dívat a procházet se kolem pobřeží. Příroda je tu syrová a živly silné. V zimě jsou tu nekonečné větrné bouřky a během nich se dějí divné věci.
Co třeba?
Poryv větru sebere jedoucí auto a odnese ho do moře. To nezažijete všude. Budí to respekt. Když ho máte, tak se vám většinou takové věci nestávají. V ohrožení jsou spíš turisté, které třeba nenapadne, že k něčemu takovému může dojít. Myslím ale, že není špatné vyrůstat s vědomím, že příroda je takhle mocná.
Cesta ke slávě:
Falling Slowly, tak se jmenuje písnička, ve které jste nejspíš hlas Markéty Irglové slyšeli poprvé. Nazpívala ji s rodinným přítelem, irským muzikantem Glenem Hansardem. Byla součástí soundtracku ke snímku Once z roku 2007, v němž spolu hráli. Za dojemnou baladu získali Oscara. Jako The Swell Season spolu nahráli dvě společná alba a nejednou objeli celý svět. Poté Markéta v New Yorku začala sólovou kariéru albem Anar (2011) a už brzy vydá své třetí album. Vyjde po osmi letech po předchozí desce Muna a vzniklo doma na Islandu.