Vadí? Proč by mělo, nic jiného celý život stejně nedělá a jede si podle stále stejného recyklačního mustru. V přesvědčení, že žádná revoluce nezíská na síle, pokud nebude připomínat pořádnou taneční party, zůstává také věrný bujaré optimistické mestizo hudbě a mnohajazyčnosti, dodávající jeho sociálnímu aktivismu i na novince široce srozumitelný švih.
Zakladatel ikonické francouzské skupiny Mano Negra a kosmopolita, o kterém fanoušci pořádně nevěděli odkud pochází a v jeho jazykovém babylonu se ztráceli, proslul jednoduchými, melodicky nakažlivými, skoro akustickými písničkami, které jste si zpívali po probuzení, během oběda a před spaním a když jste měli štěstí, alespoň vám nevlezly do snů. Daly se přirovnat k pasti, bez možnosti vylézt z ní jako vítěz, protože při všem humanistickém tepání do válek, kapitalismu, globalizace nebo migrace, ukrutně bavily, trhaly tělem a stadionové davy stavěly na nohy.
Mluvčím „těch dole“ a ilegálů se přitom Manu Chao stal bez větších reklam, v podstatě díky šeptandě a přelomovou hymnu světoběžníků - debutové album Clandestino si pro sebe lidé od roku 1998 objevovali sami, prostřednictvím přátel a spřízněných duší.
Poslední, báječně rockově uvolněné album La Radolina, vydal Manu Chao v roce 2007, ale pak přišlo ticho po pěšině nebo jen sem tam něco, a dával hlavně koncerty, abychom snad nezapomněli, že je stále v branži. Sám nebo s kapelou neustále cestoval po světě, komerčnímu mainstreamu se antihvězdně vyhýbal, s politiky se oproti jiným nestýkal, rozhovory prakticky nedával a jako producent, skladatel nebo host si vybíral umělce z téhož názorového spektra: Amadou & Mariam, Dubioza Kolektiv, Amparanoia, Akli D, Bomba Estéreo nebo Calypso Rose.
Sice nikdy nebyl žádný alarmistický radikál a v roli „tiše zuřícího antiglobalisty“ se srozumitelně držel universálních témat, přesto zaráží, jak až na pár rýpanců vlastně na albu Viva Tu přešel fakt, že svět se mezitím dramaticky změnil. Jenomže Manu Chao vždycky rebeloval podle vlastních pravidel, a tak si u jeho nových textů musíme znovu hodně domýšlet a v jejich dvojsmyslnosti číst mezi řádky; nebo také ne, a bezstarostně si s ním jen poskočit. V tomhle ohledu zůstává se směsí katalánské rumby, reggae, punku, popu, francouzského šansonu a flamenca naprostý machr.
Je také dobré dávat pozor, koho si tentokrát pozval. Willie Nelson, ach, co by za to jiní dali: v milém americana stýskání nad „nebesky špatným dnem, to, když nahoru nepřišla žádná návštěva, dokonce ani ďábel“ ale americkou country legendu sotva postřehnete.
Za to pařížskou raperku s alžírskými kořeny Laeti (Laetitia Kerfa) už stěží: hořkosladký francouzsko-španělský milostný dialog Tu te vas navíc povýšila na virový rádiový hit nejen hlasem, podílela se i na textu a na albu si občas zahrála na klavír.
A závěrečné marimbou rozezvoněné reggae Tantas Tierras hodně klame tělem: v nové verzi v něm aktivistka Carina Díaz Moreno z argentinského města Fatima, proslulého celostátní solidaritou při vyhnání těžařů ničících vodní zdroje, totiž deklamuje, že na boj s bolestmi světa nikdo není sám.
„Věřte v sebe a já budu věřit ve vás. Viva tu. Ať žiješ,“ vzkazuje Manu Chao na albu, z jehož minimálního posunu někam dál nebo jinam si nemá cenu lámat hlavu.