Take That bez Robbieho, to je pro mnohé jako hokejové Kladno bez Jágra. Není to ovšem tak trochu křivda? Každý se hudebně posouvá, i devadesátkové boybandy, z nichž jsou dnes party padesátníků, a tomu odpovídá i jejich hudba.
Dnes se již trojice Take That zkrátka bez své největší hvězdy obejde, i když zpívání jeho partů na včerejším koncertě působilo trochu jako suplování. O to víc vynikly novější skladby, a to navzdory tomu, že z posledních desek už skupina žádné velké hity nevymáčkla. Na Patience se poprvé chytl celý sál a když hráli Windows z loňské desky This Life a doprovázeli se při tom na klavír, kytaru a tamburínu, prakticky ničím už boyband nepřipomínali. Naopak, v této skladbě zněli jako plnohodnotná postbritpopová kapela v duchu Travis nebo Snow Patrol.
Jenže publikum přišlo hlavně na staré hity, a těch jim Take That během necelých devadesáti minut dopřáli plnou porci. Nevynechali téměř nic, a když v závěru dali největší hity Back for Good a Never Forget, zpíval s nimi už celý sál. Konečně, chtělo by se dodat, protože publikum bohužel skupinu moc nepodrželo. Parket byl zaplněný ze dvou třetin a pokud nepočítáme klasický aplaus po každé skladbě, byly reakce davu až na výjimky spíš zdrženlivější.
Osobně byl pro mě vrcholem večera cover Relight My Fire od Dana Hartmana. Take That skladbu přezpívali v devadesátkách jako jeden ze svých prvních singlů. Tehdy původně devítiminutovou skladbu vykostili do tříminutové rádiovky s echt devadesátkovou synťákovou produkcí, což působilo proti originální verzi až komicky chudě. Ale turné jedou se živou kapelou, a tu teď nechali vyřádit. Najednou to bylo živé šťavnaté disko s groovy rytmikou a navíc muzikanti přidali i dlouhé instrumentální intro známé z původní verze jako Vertigo. Cover jak víno. Mimochodem, ta výtečně hrající kapela posouvala celkový zážitek o úroveň výš. On i ten devadesátkový synťákový pop zní zkrátka líp, když se může opřít o bezchybnou doprovodku.
Byl to poctivý a profesionálně dotažený koncert. Žádný devadesátkový cirkus ani nostalgická ždímačka, ale první liga současného britského popíku. Ve srovnání s Robbiem sice Take That nejsou takoví šoumeni, ale i tak došlo na vtipné momenty. Když házeli do publika dorty Marlenka a oplatky Kolonáda se slovy, že když někam přijedou, mají ve zvyku jít nakupovat místní sladkosti, byl to svěží fór, který jsem ještě u jiných hudebníků neviděl. Milé bylo přihlášení se ke kultovní manchesterské scéně, byť se skromností sobě vlastní: „Nejsme Happy Mondays ani The Smiths, jediná ambice Take That je vás roztančit.“ A nejspíš nejvtipnější hláška večera nebyla vůbec naplánovaná. Jeden z návštěvníků propašoval do sálu odpalovač konfet, a když z něj do ticha mezi písněmi vyšla rána, přerušil Gary Barlow svůj proslov: „Co to bylo? Jste všichni v pohodě? Jo? Dobrý, takže jenom já jsem se málem posral.“
Přiznám se, že se mi na Take That moc nechtělo. To už patří k práci hudebního novináře, že chodí i na koncerty, na než by si normálně lístek nekoupil. Ale nakonec to byla taková zábava a dotažená popová show, že jestli někdy přijedou Take That znova, jdu bez váhání. Snad už budou mít plný sál.
Hodnocení: 87 %
Praha, O2 Univiersum, 16. říjen 2024
