Začalo to nenápadně. Libor Šmoldas se při poslechu a studiu jazzových standardů začal vracet k jejich původu – a narazil na opakující se pochybnosti kolem autorství některých skladeb připisovaných právě ikoně jazzové hudby. Z toho postupně vznikl koncertní program a následně i deska, která tyto skladby znovu otevírá. Doplňuje tak hudbu o dávno zapomenuté příběhy, které za ní stojí. A zároveň připomíná, jak zásadní byl Miles Davis i jako interpret.
Proč zrovna Miles Davis? Není to příliš odvážná volba?
Miles letos slaví sto let od svého narození, ale hlavně je to muzikant, který je mi hudebně hodně blízký. Opravdu hodně jsem se ho naposlouchal, desky, které natočil, i kapely, které dal dohromady, miluju. Jestli je to odvážné, nebo ne, to nevím – upozorňovat na jeho sporná autorství může působit trochu drze, ale já to tak vůbec nemyslím. Je to, ač hodně nestandardní, přece jen pocta jeho tvorbě.
Jak vás napadl koncept alba? Říkáte, že jste narazil na to, že Davis některé „své“ věci nenapsal…
Ano, protože u jazzových standardů mě vždycky zajímá, odkud pocházejí, jaké mají texty, proč byly napsány, kým, jaké jsou za nimi příběhy a podobně. Díky tomuto bádání jsem si začal všímat, že se u skladeb Milese Davise, hlavně těch nejznámějších standardů jako Solar, Tune Up, Four a podobně, často vyskytují dohady, jestli je složil opravdu on. Když už takových skladeb bylo víc, napadlo mě udělat z toho koncertní program a posléze celé album.
Jak poznáte, že ty skladby nejsou od Davise? A pozná to posluchač?
Z poslechu se to nepozná. Nejenže jsou to všechno opravdu výborné skladby, ale hlavně se do nich Miles výrazně interpretačně podepsal. Je důležité říct, že kdyby je nenatočil a osobitě nepojal, s největší pravděpodobností by zapadly a nestaly by se tím, čím jsou dnes. Takže tyhle písničky jsou přece jenom jeho obrovská zásluha.
Zkuste to konkretizovat na příběhu některé ze skladeb.
Za to, že dnes už víme, že to s autorstvím bylo trochu jinak, vděčíme bádání jazzových nadšenců a historiků, vzpomínkám a svědectvím pamětníků i dochovaným důkazům. Tak tomu bylo například i u skladby Solar. To je můj oblíbený příběh, protože zasahuje i sem k nám do českého prostoru.
Z tehdejšího Československa totiž emigrovali manželé Jahelkovi (nebo Jagelkovi), usadili se v New Jersey a měli syna Karla – Charlese Jagelku. Ten se v dospělosti věnoval jazzové kytaře. Jak to bylo v Americe v té době zvykem, změnil si jméno na Chuck Wayne. Mimochodem natočil na rané nahrávce Dizzyho Gillespieho úplně první zachycené bebopové sólo na kytaru.
Začíná to slibně…
Chuck složil skladbu volně založenou na standardu How High the Moon, věnoval ji svému kamarádovi a spoluhráči Saulu „Sonnymu“ Bermanovi a nazval ji podle něj Sonny. Skladbu si natočili na magnetofonový pásek. Melodie Sonny se stala populární mezi bebopovou komunitou a dostala se až k Milesovi. Ten pro nahrávku změnil název – logikou, že Sonny zní jako slovo sunny (slunečno), až na Solar (sluneční nebo solární). Dnes nejen díky Chuckovu svědectví, ale i díky zmíněné amatérské nahrávce víme, kdo byl skutečně autorem.
Změnil se díky práci na nahrávce nějak váš pohled na Milese Davise, nebo na to, jak jazz funguje?
Řekl bych, že ne. Ono nic není černobílé a i problematika autorství a vůbec autorských práv je hodně komplexní. Hlavně doba byla úplně jiná, byly tlaky ze stran producentů a vydavatelů, skladby se často mezi muzikanty sdílely a vyvíjely napříč celou scénou, do hry vstupovaly i drogové závislosti – život jazzmanů rozhodně nebyl snadný. Proto by mě ani nenapadlo Milese nějak hodnotit nebo soudit. Spíš mě baví zjišťovat si souvislosti a objevovat nové příběhy. Když máte se skladbou, kterou sami interpretujete, spojený nějaký zážitek nebo příběh, můžete se i hudebně dostat do větší hloubky – a to mě zajímá.
Na albu jsou i vaše autorské skladby. S jakým konceptem vznikaly? A proč jste se je rozhodl zařadit?
Já obecně rád píšu hudbu a mám v šuplíku vždycky dostatek materiálu. Navíc jsem si ověřil, že během koncertu, který je něčím tematický, jako tenhle náš projekt „Sorry, Miles!“, je jak pro hudebníky, tak i pro posluchače osvěžující občas zařadit něco úplně jiného.
Při přípravě desky jsem se tedy rozhodl prokládat ji vlastními skladbami, které ale budou nějak inspirované tímto tématem. Rozhodně to nebylo tím, že by „Milesových“ skladeb bylo málo – těch, u kterých se dá o autorství polemizovat, je určitě na dvě celé desky, a to jsem ještě s bádáním neskončil.
Jak přesně to bylo u skladeb inspirovaných Milesovými obrazy? Jak se skládá nebo hraje hudba podle obrazu?
Miles se kromě hudby věnoval i výtvarnému umění. Já to dřív ani nevěděl, ale když jsem to objevil, našel jsem si jeho obrazy a hodně z nich mě oslovilo.
Vizuály se podle mě do hudby ve skutečnosti převést nedají – člověk se může jen volně inspirovat. Udělal jsem tedy skladby, které mi osobně seděly k „vibraci“ těch obrazů. Na albu jsou takové skladby dvě – Square Head a Prima Dancers.
Kromě toho je tu ještě jedno propojení desky s těmito výtvarnými díly: grafik vydavatelství Bivak Records Tobiáš Grolich vytvořil celou vizuální podobu alba ve stylu obrazů Milese Davise.
Proč by měli lidé poslouchat Milese Davise? A proč by si měli poslechnout vaši desku?
Prosím vás, poslouchejte Milese pokud možno každý den, udělá vám to dobře!
Fakta
Album Sorry, Miles! vyšlo začátkem března u Bivak Records. Libor Šmoldas ho natočil se svým kvartetem, kde ho doplňují Mikuláš Pokorný (piano), Tomáš Baroš (kontrabas) a Jesse Simpson (bicí). Repertoár tvoří skladby spojené s Milesem Davisem, u nichž se diskutuje o autorství, doplněné o Šmoldasovy vlastní kompozice inspirované jeho hudbou i výtvarnou tvorbou. Nahrávka vznikla ve Studiu Svárov pod dohledem Lukáše Martínka, vizuál inspirovaný tvorbou Milese Davise připravil Tobiáš Grolich.