Khoiba – pro mě vždycky srdcovka a klubová jistota, kapela, co dokázala držet ten pro tolik českých hudebních uskupení nedosažitelný prst na tepu aktuálního evropského soundu. Nezaměnitelný projev a hlas Emy Brabcové, do které je platonicky zamilovaný prakticky každý fanoušek. A ty kytary Filipa Míška!
Když se před třemi lety „vrátili“, byla to pro řadu lidí z nezávislé scény událost. Podobná kapela tu totiž nikdy nebyla. Setkáváme se v Dejvicích, kousek od studia, kde dvojice připravuje novou desku. Tu předznamenal singl Vertical Urgencies, který mi pomohl k první otázce…
Ve vašem nedávno zveřejněném singlu a videoklipu Vertical Urgencies zpíváte o návratech do starých časů. Vy dva jste se hudebně poznali v kapele Roe-Deer před více než 20 lety, to už je pomalu jako manželství…
Filip: To už bude nějaká ta stříbrná svatba…
Ema: To už je skoro zlatá svatba! Ale je pravda, že já to trochu jako manželství, jako hudební manželství, vnímám. A myslím, že pro oba je těžké, když jsme si nevěrní, myslím jako v hudebním smyslu… Ano, vnímám to jako manželství.
No a teď je navíc ještě výročí dvaceti let od prvního EP Khoiby, které se jmenovalo Dilemma. Když se takhle ohlédnete za tu dobu…
Filip: My se moc neohlížíme.
Ema: Pro mě ohlížení bylo důležité v době, kdy jsme se zase dali dohromady, respektive když jsme vydávali předchozí desku. V tuhle chvíli, jak už jedeme dál, jsme orientovaní na teď a tady. Je důležité se v minulosti moc nerochnit, nevzpomínat, jak to tenkrát bylo. To srovnávání vlastně ani nemá cenu. Protože teď je teď.
Filip: Nemáme to moc rádi, člověka to tak trochu podivně svazuje. Snažíme se od minulosti spíš odpoutat než se k ní vracet.
Ema: Jako v normálním manželství!
To bychom ještě mohli řešit ten váš „hudební rozvod“ a návrat, ale dobře, posuneme se do současnosti. Co teď chystáte?
Filip: Desku, která je z velké části už hotová, máme všechny písničky a teď je jen doděláváme. To zabere mnohdy vlastně nejvíce času, je to takové nejintenzivnější období.
Ema: Intenzivně na ní pracujeme od začátku roku a termín vydání máme na březen.
Filip: Poprvé si ji vydáváme sami.
Ema: Třeba se ještě někdo ozve a vydá nám ji, ale prostě to tak vyšlo a vyplynulo. Je to takové zajímavé, že to máme v rukách celé, že člověk ví, co si navařil, a co znamená, když něco udělá. Nechci říct, že je to přímo zkouška dospělosti, ale vnímám to jako pozitivní krok.
Filip: Řekli jsme si, proč to nezkusit, v dnešní době je to celkem normální věc a v mnohém to může i kapele pomoci… Člověk vlastně může do spousty procesů nahlédnout a zjišťovat, co funguje, a co ne, co mohlo fungovat líp, a poučit se…
Jaká ta deska bude?
Filip: Křupavější – takhle to vnímám a mám v hlavě, že budeme víc křupat.
Ema: Tak to jsem ještě neslyšela, to je dobrý! Já nevím, já si myslím že je těžké to takhle popsat. Cestou sem jsem zrovna nějaké ty písničky poslouchala, a jak je v nich člověk hodně ponořený, vůbec se to nedá posoudit. Už jsem na tu otázku jednou odpovídala a nakonec ze mě vypadlo, že jsme popustili stavidla emočním a hudebním procesům, ale teď už bych to asi takhle nepopsala. Během toho procesu vlastně ani nevíš, co bude zítra. Filip mi vyprávěl, že teď nedávno poslouchal po delší době naši minulou desku. A napadlo ho: To je skvělý, až teď s odstupem můžu říct, jaká je. Takže se nás budete muset zeptat asi až zase za tři roky. Že bude křupavá, teď bude muset stačit.
Emo, vy jste začala na koncertech hrát na basovou kytaru. To je velká změna – jak se vám hraje?
Ema: No tak teď už jsem si na to zvykla, ale přiznávám, že musím víc cvičit, abych se cítila líp – určitě už je to lepší než první koncert – sama sebe vlastně obdivuji, že jsem ten krok udělala, protože nejsem ten typ zpěváka, který jde dohromady s nějakým nástrojem. Motivaci mám – teď děláme tu desku, takže není tolik času, abych si sedla a cvičila, ale budu muset, že jo?
Filip: Před turné určitě.
Nebolí vás záda?
Filip: Ona Ema hraje na tu shortscale baskytaru, je trochu menší a není tak těžká.
Ema: Já jsem silák! Když nosíte skoro půlku života děti, to teda přeháním, ale to už tu basu unesete v pohodě.
Desku děláte u Filipa ve studiu. Jak vzniká?
Filip: To je těžké, já sám někdy ani nevím, co dělám… Desku děláme z velké části u mě v malinkatém studiu. A něco nahráváme i ve studiu Faust, což je jedno z nejunikátnějších českých nahrávacích studií. Nápady nosíme tak napůl, někdy přijdu já a někdy Ema, já to pak dotahuju do finálních aranží a Ema dělá samozřejmě zpěvy a texty. Dost věcí taky vzniká spontánně na chatě v Brdech, kam jezdíme i na soustředění a kde vznikl i náš nový klip.
Ema: Já jsem nikdy v minulosti nepouštěla ven svoje texty a teď to určitě udělám – to je velký pokrok. Bála jsem se, že nejsou dobré, a teď už se vlastně nebojím a spíš je mi to tak trochu jedno. Sama poslední dobou dost využívám možnosti pouštět si texty přímo k písničkám. Kolikrát mi pak přijdou ještě blíž.
Cítíte se teď sebevědomější?
Ema: Hele, bylo mi čtyřicet – to s tím souvisí. Do předchozí desky jsme šli s obavami, i když to je asi silné slovo, ale zkrátka jsme našlapovali opatrněji. Teď už máme takový pocit, že nemusíme.
Filip: Možná jsme po té dlouhé pauze měli taky trochu strach, jak na to budou reagovat lidi. Sám taky nemám rád comebacky.
Ema: Navíc jsme se dost oťukávali i my dva. Když vstoupíte podruhé do toho „manželství“, musíte si nějaké věci vyjasnit a vyříkat a prožít. Naše hudba je postavená na nás dvou, všechno to tam hraje roli.
Filip: Často teď myslím na to, aby to nebyla zbytečná hudba, když je jí v dnešní době tolik. Mám prostě takový pocit, že bych nerad zamořoval prostor něčím dalším zbytečným…
Seznamte se
Pražská kapela Khoiba, kterou v současnosti tvoří duo Filip Míšek a Ema Brabcová, má za sebou tři desky (Nice Traps – 2004, Mellow Drama – 2007 a Khoiba – 2019) a spoustu odehraných koncertů jak v Čechách, tak v zahraničí. Nové album by mělo vyjít na jaře roku 2023. Khoiba ho pokřtí 19. dubna v Meet Factory a vyrazí na turné s Waterbased.