A to i proto, že Keb‘ Mo‘ má aktuálně venku desku ve spolupráci s Taj Mahalem. Americký zpěvák a kytarista se ovšem rozpovídal o všem možném – od inspirací přes dění ve světě až po jeho přístup k životu.
V červenci vás čeká koncert v Praze, co mohou fanoušci očekávat?
Přijedu sám, jen s akustickou kytarou. Vezu písně, které jsem nahrál na svých sólových deskách a odehraji hodinu a půl dlouhý koncert.
Hrajete raději sám, nebo s kapelou? Pouze s kytarou mi to připadá intimnější, zajímá mě, jestli máte preferenci.
Pro mě to není podstatné. Nejdůležitější je, že mohu hrát. Vystupovat sólo s kytarou je určitě odlišné. Zajímavé je, že jen s kytarou je to v lecčem jednodušší než s celou kapelou. Člověk má víc svobody, ale zároveň je limitován možnostmi zvuku, který může vyprodukovat. Baví mě oboje.
Pozorujete rozdíl ve vystupování před americkým publikem a na jiných kontinentech, řekněme v Evropě?
Nejpodstatnější rozdíl je, že když opustím Ameriku, vnímám jazykovou bariéru. Lidé sice mluví anglicky velmi dobře po celém světě, ale každý trošku jinak, takže někdy není z konverzace úplně všechno jasné. Spoléhám tedy na komunikaci skrz emoce a hledám jiné způsoby, nežijeme přece pouze intelektuální život tvořený slovy. Je to tedy určitá změna.
Považujete se spíš za ctitele tradičního blues, nebo stavíte mosty mezi žánry? K jakému žánru máte nejblíž, pokud vynecháme blues?
Myslím, že jsem takový skokan mezi žánry, který se ale opírá o blues. A tak to mám rád, protože miluji blues, ale i další věci. Jsem vděčný, že lidé akceptují, když se věnuji více žánrům. Ale blues je pořád srdcem všeho, co dělám.
Z ostatních žánrů mám nejblíž asi k folku. Baví mě lidé, kteří se nesnaží primárně oslnit, ale jsou zaměřeni spíše na komunikaci a slovo. Z hudebníků věnujících se folku mě baví například John Prine.
Jako kytarista se musím zeptat, zda máte nějakou nejoblíbenější kytaru. Zdroj inspirace a zároveň dobrého dělníka?
Kytara, na kterou hraji nejvíce, není ta, na kterou hraji na pódiu. Je to kytara od značky Bedell Guitars. Má nylonové struny a teplý, klasičtější zvuk. Mám ji rád pořád u sebe. Naživo pak hraji na kytaru s kovovými strunami.
K vaší hudbě jsem se dostal už jako teenager a tehdy mě zaujala vaše barva hlasu. Když nyní poslouchám nejnovější desku, mám pocit, že váš hlas je pořád plný nadšení a mladické energie. Máte na to nějaký recept?
Některému člověku hlas stárne a některému ne. Jako třeba Elton John, jeho hlas mi přijde ve vyšších polohách pořád stejný jako v minulosti. Můj hlas je prostě pořád stejný. Před každým hraním se rozezpívávám a snažím se udržovat hlas v kondici.
Co životní styl, jste na sebe přísný?
Nijak zvlášť. Snažím se dobře jíst, hodně zeleniny, ryby a nemíchat příliš různá jídla dohromady. Fast foodům se vyhýbám.
Vraťme se hudbě. Co vás inspiruje?
Rozhodně se to mění, většinou podle toho, co se mi zrovna v životě děje. Občas to může být chvíli monotónní, ale mění se to. Teď zrovna na ničem konkrétním nepracuji, hraji hlavně koncerty. Ale snažím se být v obraze co se týče politického dění ve světě a tenhle prezident, kterého máme, nás po celém světě ukazuje ve špatném světle. Zkresluje podstatu toho, co Amerika opravdu je. To nejsme my.
Myslíte, že by měli muzikanti mísit politiku s hudbou, nebo by se spíše měli soustředit na své řemeslo?
Rád o tom mluvím, ale jsem hodně opatrný. Vždy si říkám, jestli bude v konverzaci cesta zpátky z míst, kam se vydám. Pokud o tom mluvím, tak nekritizuji, pouze poukazuji na to, co se děje. Jako to bylo třeba s plasty. Napsal jsem o tom píseň, slova zachycují, že plasty jen tak nezmizí. My ano. Ale země se z toho pak nějak vzpamatuje. Dokonce mi volala vnučka Lea B, který vynalezl umělou hmotu, a děkovala mi, že jsem ho v textu nijak nesetřel.
S politikou to vnímám podobně, zkrátka jen na věci upozorním. Než někoho obviňovat, raději si říkám, co člověka vede k tomu, že se tak chová? Co se tam skutečně děje? Nemohu říct, jestli je Donald Trump dobrý nebo špatný. Možná, že opravdu věří tomu, co dělá. Třeba je pod vlivem něčeho z jeho osobnosti. Ale nechci nikoho démonizovat, jen upozornit, pokud nejsou věci v rovnováze.
To je velmi inspirativní.
Víte, máme takové rčení. Když motýl mávne křídly v deštném pralese, může to změnit počasí na druhém konci světa. Každý světu něčím přispíváme. Vy pracujete na rozhovoru, hrajete na kytaru, já dělám svou hudbu. Možná to stěží pocítíme, ale všechno má nějaký dopad. Dívám se na to tak, že co říkám, co dělám a jak se cítím ohledně jistých věcí něco znamená. Tak se prostě snažím být pozitivním člověkem, a když mávnu svými křídly, chci, aby rezonovala pozitivně.
To mi otevírá prostor pro další otázku. Měl jste během kariéry nějaký zásadní bod, kdy vám něco otevřelo oči?
Zásadní bod přišel chvíli před tím, než jsem vydal své první album. Víte, když se snažíte dělat hudbu, tak nejdřív děláte i jiné věci a jsou časy, kdy to drhne. Psal jsem různé recenze na nahrávky, dělal údržbáře, dovážel a tak. Ale zásadní bylo, když mi došlo, že můj sen je opodstatněný, že kdo jsem a jaký mám sen, má význam. Věci přicházejí a odcházejí, třeba takový dům se rychle zhroutí sám do sebe, když v něm nikdo nežije. Ale když je v něm život, je to jiné. Tak mi došlo, že mám jakési poslání a požádal jsem vesmír, ať mi ukáže jaké, a použije mě k tomu. Zkrátka udělat, co je ve světě potřeba a být součástí. V ten samý moment jsem objevil blues. To bylo období, kdy se mi to v hlavě otočilo, pak se věci začaly rychle měnit. V podstatě to má u každého stejný význam, ale je to jiná věc. Moment, kdy přijdete ke svému pravému já.
Chtěl jste někdy v životě dělat i něco jiného než hudbu?
Ano, chtěl jsem být architekt. V podstatě jen kvůli tomu, že jsem nevěřil v možnost, že se uživím hudbou. Studoval jsem to dva roky a pak mi někdo zavolal na kšeft, tak jsem se začal radši věnovat hudbě.
Pracujete teď na něčem novém?
Mám pár nových písniček, na kterých pracuji. Rád bych udělal tento rok desku a ten následující ji vydal. Myslím, že by se to mohlo podařit, mám na podzim dva měsíce volno. Prostě dělám nahrávky, jak přijdou. Já to udělám a vám se to líbí.
Máte venku společnou desku s Taj Mahalem – Room on the Porch. Jak vnímáte rozdíl mezi nahráváním sólovým a nahráváním s někým?
Nevidím zásadní rozdíl, zkrátka se snažím udělat dobrý produkt, odvést dobrou práci. Jen to dělám s někým dalším. Na Room on the Porch jsme povolali naše syny, můj hrál na bicí a syn Taj Mahala na basu. To jsme udělali jinak. Mít pomoc od našich rodin bylo super. Když jsme šli do studia, neměli jsme mnoho materiálu a spoustu písní jsme dali dohromady až na místě.
Můj osobní favorit je Thicker Than Mud, máte i vy nějaké oblíbené písně?
Někdy mezi Room on the Porch a Better Than Ever. Baví mě to celé, třeba na Blues’ll Give You Back Soul mě moc baví saxofonové sólo od Jeffa Carpentera.
To musí být skvělé mít možnosti hrát s nejlepšími muzikanty v oboru.
Je to cool. Koneckonců, je to prostě umění. Nejsou žádná pravidla.
Co vám dala práce s Taj Mahalem?
Jelikož jsme neměli desku příliš připravenou, naučil jsem se toho hodně o tvůrčím procesu, vlastně to nemusí být vždy úplně připravené. Jako když lidí malují tak, že hází plechovku barvy na plátno. Byla to zábava. Život má být zábava a čím víc jí máte, tím lépe.
Desku jste si s Taj Mahalem produkovali sami. Máte to raději než spolupráci s producentem?
Jsem rád, když mám k sobě producenta, ale vlastně je nemám rád. Větší svoboda je ho nemít, a navíc to stojí hodně peněz. Producenti mají často jen určitou porci času, a když dochází, mají tendence věci popohánět, ať už je to hotové, či není. Jak říkám, je fajn ho mít, ale člověk musí dělat hodně kompromisů. Navíc, nikdo se o natáčení nezajímá tolik jako já. Mám svůj styl. Nemám sice tak ikonický hlas jako Celine Dion, ale mám styl. Svou práci hodně zakládám na tom, jak hraji na kytaru, a je těžké najít producenta, který se na to dovede naladit. Pokud se to ovšem povede, pak rád dělám s producentem.
Otázka na závěr, kdybyste měl něco poradit mladým songwriterům, co by to bylo?
Nejprve buďte sami sebou. Buďte upřímní. Makejte na písních, jak nejlépe umíte. S tou upřímností. Řemeslo se taky počítá, ale autenticita a upřímnost jsou ještě důležitější. A když to spojíte, tak to stojí za to.
Seznamte se
Keb’ Mo’, vlastním jménem Kevin Roosevelt Moore, je americký bluesový hudebník, který vyrostl v Los Angeles, i když jeho hudební kořeny sahají hluboko na americký Jih. Začínal jako kytarista a skladatel ve filmové a televizní hudbě, ale průlom přišel až s jeho eponymním albem Keb‘ Mo‘ z roku 1994, kde oživil tradiční country blues s moderním zvukem a osobitým stylem. Jeho tvorba často překračuje žánrové hranice – mísí blues, folk, soul i pop. Spolupracoval s hudebníky jako Taj Mahal, Bonnie Raitt nebo Jackson Browne a získal několik cen Grammy. Je známý svou pozitivní energií, civilní poetikou a hlubokým respektem k bluesové tradici. 27. července přijede do Prahy se svou sólo show, kterou odehraje v prostoru Archa+.