Fanouškům natěšeným na novinky slibuje v Praze zahrát čtyři nové písně, přičemž dvě z nich zde naživo veřejně zazní opravdu premiérově. Brzy také spatří světlo světa živá nahrávka skladby Nový dům, první písničky, kterou Kateřina Marie Tichá vydá spolu se svou kapelou Bandjeez. Tu už si na koncertech ozkoušela.
O intenzivním létě, kdy přišla o hlas zrovna před vzpomínkovým koncertem na zesnulého kamaráda a vynikajícího hudebníka Davida Stypku, s nímž byla skupina Bandjeez dříve spojená, jsme si povídali před zkouškou na blížící se Lucernu. Zpěvačka se na ni s kapelou pečlivě připravuje, protože přestože za sebou mají několik měsíců plných hraní, přeje si, aby byl závěrečný koncert turné výjimečný.
Velmi intenzivní. Máme za sebou hodně koncertů a nonstop přejíždění České republiky. Zdá se mi, že jsem půlku léta jsem strávila v autě, což bylo náročné. Ke konci jsem v nevhodný moment ztratila hlas, lékaři se o mě ale naštěstí postarali a zvládla jsem všechny koncerty. Především mi léto ale neuvěřitelně uteklo a nechce se mi věřit, že zbývá už jen několik zářijových štací.
Chystáte se vydat videoklip k písničce Nový dům. Bude to první novinka od doby, co jste s Bandjeez. Čím je pro vás výjimečná?
Vydáme ji jen jako live session – bez velkých zásahů, ale natočenou na krásném místě v Dolních Kounicích. Pod širým nebem ve zřícenině kláštera Rosa Coeli. Když jsem to tam poprvé viděla, hned jsem zjišťovala, jestli bychom zde mohli skladbu nahrát. Výjimečná je tím, že to je první písnička, kterou jsem napsala už v době, kdy fungujeme s Bandjeez. Vznikla hned zkraje naší spolupráce, někdy loni v květnu, v době kolem cen Anděl. Od té doby jsem nových skladeb napsala víc a pracujeme s kapelou na další desce. Na koncertu v Lucerna Music Baru budeme hrát celkem čtyři novinky. Dvě z nich jsme ještě nikdy nikde nehráli, napsala jsem je teprve v červnu.
Je pro vás v něčem jiné skládat s vědomím, že písně budete hrát s Bandjeez?
Asi ne. Vlastně jen v tom, že jsem zase o trochu jinačí člověk. Nemám to tak, že bych myslela na to, že píšu pro kapelu. Když píšu, žiju do určitého momentu jen sama s písničkou. A když na to přijde čas, tvoříme společně třeba i s Terkou Balonovou. Když jde o její písničky, řešíme její texty, ona na mi naopak pomáhá tvořit kostru písničky jen s kytarou, protože sama nejsem pořád žádný velký kytarista.
Jakou roli tedy mají při vzniku písně Bandjeez?
Klukům ji přihraju, až když mám text a základní melodii, oni si s ní pak pohrají. Obvykle řeknou, že to je super, ale že některé harmonie by mohly být zajímavější a navrhnou, co bychom mohli zkusit. Většinou je to pak úplně fantastické. Harmonicky mi vše trochu přeskládají a stanou se další krásy.
Album Sami možná už brzy nebude v diskografii Kateřiny Marie Tiché samo
Říkáte, že jste jiný člověk – v čem?
Pořád se mi stává, že kluci hrají, říkám si, panebože, to je moje kapela. Jak se to stalo, že tenhle organismus fantastických muzikantů se mnou takhle funguje...? Takže třeba v tom, že mi to dodalo pevnou půdu pod nohama, sebevědomí. Najednou si můžu dělat na pódiu mnohem víc, co chci. Můžu se soustředit na sebe na lidi a zpěv. Nemusím nikoho hlídat, ale jen si užívám společnou chemii.
To je Káťa umělkyně – ale říkala jste, že jste se nezměnila jen díky Bandjeez. Co v osobní rovině?
Dva roky, které od vydání minulé desky uběhly, byly brutálně těžké pro všechny. Téměř každý si ve svém mikrosvětě prošel neuvěřitelnými změnami. Nedovedu si představit, že by se našel někdo, kdo v této době nemusel překonat nějakou mega výzvu. A to člověka změní. Když jsem vydávala album Sami, říkala jsem si, že vůbec nevím, o čem bude to další. Trochu jsem se toho obávala, o čem budu sakra psát...? Ale žádný strach. Ukázalo se, že je vždycky o čem psát. Tenhle problém se vyřešil sám.
Jak se vám tedy skládají písně na druhou desku?
Je to zvláštní. V červnu jsem napsala pět písniček v jednom týdnu. Dva roky jsem nenapsala téměř nic, jen básničky, a měla jsem trochu strach, že se to už třeba nemusí vrátit. A najednou přišel týden, kdy jsem napsala pět písniček… Pak se to rozjelo a zase mám pocit, že už to jde. Ale pokaždé musí vzniknout nějaký přetlak. Doufám, že to tak nebude celý život.
Klidně bych chtěla mít i klid – nemuset prožívat šílené věci, abych mohla tvořit a neměla strach, že se schopnost psát písničky nevrátí. Zatím to mám ale takhle – musím prožít velké turbulence a až když se začnou uklidňovat a srovnávat, začnu o nich psát. Ale chci to změnit, a proto jsem začala zkoumat i trochu jiná než svá vlastní niterná témata. Jedna nová písnička je třeba zamyšlení, jaké by to bylo, kdyby člověk svůj život mohl prožít znovu.
Zmínila jste, že už máte několik písní. Jaký je tedy plán?
Mám jich osm, ještě je s kapelou dotváříme, ale za mě jsou už napsané. Nyní je můj cíl koncert v Lucerna Music Baru, ale hned jak bude za námi, chtěla bych začít směřovat k další desce.
Koncert tedy bude završením této éry?
Ano. Nejen ukončení etapy Sami, ale už i otevření dveří k té další. Mimochodem koncert se bude konat přesně tři dny před dvouletým výročím vydání. Je to pro mě dost symbolické.
Co bylo za uplynulé dva roky nejtěžší?
Uvědomit si realitu, že opravdu nemůžete na nic spoléhat. Počítat se nedá s ničím. Nevíš, co se stane zítra, nebo za pět minut. Smířit se s tím, že nevíš, jestli tu zítra budou lidi, kteří tu jsou dnes. Že nevíš, jestli budeš dělat svou práci, nebo ve Španělsku sbírat jahody. Vyrovnávání se s obrovskou nekontrolou, s tím, že nemáš svět ve vlastních rukou – to bylo pro mě osobně nejtěžší.
Jahody nakonec nesbíráte. Co máte na své práci nejraději?
Svou kapelu, bytí s nimi na pódiu. Koncerty, chemii, hromy blesky a husí kůži. Když se na sebe všichni podíváme a cítíme to samé. Spojení s publikem. A když za mnou po koncertě chodí lidi a sdílí příběhy spojené s naší muzikou. To, že se jich dotýká tam, kde potřebovali, aby se jich něco dotklo. To mám moc ráda. Člověk má díky tomu pocit, že hudbu nedělá jen pro sebe, ale že to má smysl. A baví mě tvoření. Bytí s Bandjeez ve zkušebně a hledání písniček. Nebaví mě cesty dodávkou a přejíždění celé republiky. Nebaví mě osm hodin v autě, jídlo na benzínce a osmdesát pět stupňů ve stanu před pódiem. Nebaví mě chození spát ve tři ráno a nebaví mě tlak, který na sobě občas cítím s tím, jak mě začíná vnímat o trochu víc lidí. Ale uvědomuju si, že je to jednoduše cena za to, že můžu dělat tuhle úžasnou práci.
Cítíte v něčem mezery, na kterých potřebujete akutně pracovat?
Vím, že se musím víc starat o hlas. Se zápřahem, který mám, to nejde jen tak odmávnout. A přeju si líp řídit svůj čas a najít balanc mezi muzikou a osobním životem. To je pro mě teď velké téma.
Protože práce tě celou pohltí, nebo je povinností prostě jen příliš?
Může se stát obojí. Jako ve spoustě zaměstnání chodí zápřah ve vlnách. Tři měsíce se nenadechneš a pak máš dva měsíce volno. Učím se s tím pracovat.