S Káťou Hoffer jsme si povídaly o tom, jak funguje její spolupráce s Benem Cristovaem. Když o něm vypráví, napadá mě, že podobné věci, kterých si cení ona na něm, by se daly říct i o ní – především, že z každého setkání s Káťou si člověk odnáší její pozitivní energii. Lidé z branže ji znají nejen jako vynikající PR profesionálku, ale také jako věrnou hudební fanynku, která nepřestává hledat výjimečné zážitky. Tenhle rozhovor vznikal například těsně předtím, než vyrazila na Oasis do Wembley. Než se našla v PR, byla ostatně Káťa dlouho kolegyně – hudební novinářka. Články z jejích hudebních dobrodružství příležitostně rádi dodnes přinášíme i my v Headlineru.
Který koncert byl nejdůležitější v tvém životě?
Ježišmarja! To je těžký! Nejdůležitější byl asi jeden z těch pracovních – Benova první
O2 arena. Jako pro člověka, který se o něj stará nějakých 12 let, to pro mě byla obrovská zkušenost a velká škola pro celý tým.
Z koncertů, na kterých jsem byla soukromě, je taky těžké vybrat. Pořád přibývají. Hodně vzpomínám na Yungbluda ve Futuru. Je hezké vidět, kam až vyskočil. Podobně důležití byli The XX na Sedmičce. Měla jsem neskutečnou radost, že jsem na poslední chvíli koupila lístek přes známého, protože ten klub má opravdu malou kapacitu. Jsem ráda, že jsem měla možnost to zažít. A pak je pro mě zásadní festival Glastonbury. Jeden rok jsem jela na něj i na Coachellu, což bylo samozřejmě úplně boží. Na tyhle zážitky vzpomínám i po letech, našlo by se ale ještě mnoho dalších.
Hned na začátek padlo jméno Bena Cristovaa – kdy jsi ho poprvé zaregistrovala?
V Superstar, stejně jako hromada dalších lidí. První osobní setkání přišlo, až když jsem začala pracovat u Championship Music. Poprvé jsme se setkali na akci Red Bullu – jak se skákalo do Vltavy na různých legračních vozítkách – kde nás představil můj šéf Lukáš Rychtařík.
Letos jste vyprodali Eden. Zažívali jste na začátku koncerty, na které chodilo jen pár lidí?
První sezóna, které jsem se účastnila, byla Benova první festivalová – jel Hrady. Bylo to takové, jak to jen říct… prostě ne úplně profi. Trochu divoké. Prostě jsme začínali a všechno se učili. Jezdili jsme pozdě. Stalo se třeba, že se vydrbalo auto, v němž jely bicí, a my si je půjčovali od nějaké kapely na místě. Zkrátka se děly věci, které fakt nechceš, aby se stávaly. Dnes už je samozřejmost, že je třeba všude jezdit s dvouhodinovou rezervou, protože se může stát cokoli. Ale k tvé otázce – měli jsme slot někdy ve čtyři odpoledne a pokaždé napjatě čekali, kolik přijde lidí. Docela rychle se to ale posouvalo. Vzpomínám na první větší koncert v Praze v Roxy 2014, tehdy tam křtil album Made in Czechoslovakia. Zdálo se nám to strašně velké. Wow, venku jsou lidi a čekají ve frontě! Byli jsme hotoví z toho, že na Bena dorazilo devět set lidí. Pak jsme pořádali velký koncert ve Foru Karlín, Žluté lázně a pak už vlastně O2 arenu.
Proměnil se Ben na cestě od Hradů k Edenu hodně?
Určitě, je totiž hodně pracovitý. Obdivuji, co všechno stíhá. Kolem roku 2017 se mu dařilo kombinovat hudbu a sport na vrcholové úrovni – stal se mistrem Evropy v brazilském jiu jitsu. To je podle mě neuvěřitelné. Vím, jak je hudební kariéra náročná, když ji chceš dělat naplno.
Jak?
Už jen časově. Musíš stíhat sessions s producenty, zkoušky s kapelou, připravit nové songy, pracovat na featech s jinými umělci, rozpracovávat různé koncepty. Zároveň cestuješ po světě, abys rozvíjel hudební vztahy i další příležitosti, například pro komerční spolupráce. Například kampaň s Pumou jsme letěli natáčet do Brazílie, a když už jsme tam byli, natočili jsme tam i videoklip. Ale i samotná koordinace s námi, Benovým týmem, zabere značnou část dne. A to jsme malá firma – čtyři lidi plus externisti. Každý z nás má ale vlastní agendu a řeší s ním jiné věci. Já mám na starosti PR a klienty, případně nějaké produkční věci. Dáša řeší výrobu merchandise, zalistování hudby a digitální distribuci. Lukášova parketa je A&R a celkové směřování Benovy kariéry. Dívá se do budoucnosti, kam se vše bude posouvat. Nakonec Jana je přes booking, takže s Benem řeší, kdy a kde bude, jak bude vypadat pódiová show a výprava, co se bude hrát s ohledem na to, v kolik se hraje, jací hosté atd. Společně plánují i strategii velkých koncertů typu Eden.
Všechno si žádá jeho součinnost a jsme s ním v kontaktu téměř denně. Zároveň má i soukromý život a rodinu, se kterou hezky funguje. Má super ségru, bráchu, mámu a samozřejmě hodně kamarádů, kterým se chce taky věnovat. To všechno chce svůj čas. Že ho zvládá najít, je za mě obdivuhodné.
Jste v kontaktu celý rok?
Jsou části roku, kdy potřebuje úplně vypnout, což respektujeme a snažíme se nechat ho měsíc nebo dva v klidu. Bývá to na začátku roku, kdy se nic neděje – nejsou koncerty a i s brandy, se kterými Ben spolupracuje, jsme tak domluvení. V té době probíráme jen jednou za čas to nejdůležitější. Nicméně ho obdivuju právě za tohle, jak moc je pracovitý a zvládá hodně věcí. Řada lidí si ani nedovede představit, že mít koncert není jen práce na hodinu na pódiu. Dopoledne vyrazíš, máš zvukovku, musíš přijet s rezervou. Zahraješ s kapelou a uděláš třeba nějaký rozhovor. Po koncertě Ben obvykle mívá hodinové autogramiády, před nimiž se nestihne ani najíst a osprchovat. Jde hned za lidmi, aby se jim mohl co nejvíc věnovat. Je to skvělé a jsme vděční, jakou kariéru má. Ale zároveň je to i náročné.
Jsi taky DJka. Chtěla jsi být někdy v jeho kůži? Slavná umělkyně?
Ne, to nikdy. S kamarádkou Denisou jsme měly „rezidentní noc“ v Chapeau Rouge v centru Prahy. Jednou za měsíc, byly to tuším čtvrtky, jsme hrály a zároveň si mohly pozvat menší kapely, které jsme měly rády – Toxique, Wild Tides nebo třeba Kubu Königa. Braly jsme to spíš jako pravidelnou zábavu, než že bychom to hodlaly nějak rozvíjet. Ale díky těm zkušenostem jsem mohla například před lety zaskočit ve Znojmě, když Benovi nemohl přijet DJ, s nímž hraje část setu. Nebo na Flédě zahrát po koncertě afterparty na baru. Bylo to moc fajn, ale ambice jsem v tom směru velké neměla. I když mě bavilo se ocitnout na pódiu i jinak než jako člověk, který v rohu mává na Bena, kolik minut zbývá do konce setu.
Věnuješ se především PR, někdy ale také vyrážíš na koncerty jako tour manažerka. Jak si užíváš výlety do terénu?
Častěji jezdí kolegyně Jana, která má na starosti booking. Dává větší smysl, aby na místě byla ona, ale když je koncertů od května do září každý víkend opravdu hodně, střídáme se. Je pro mě odměna, že nedělám jen kancelářskou práci a vidím napřímo odezvu lidí na to, co s Benem děláme. Baví mě sledovat, jak na něj lidé reagují, mají ho rádi a jak on se k nim umí chovat. Rozdává hezkou energii.
Přemýšlím nad historkami, ale napadá mě hlavně, že je vždycky legrace sledovat, jak se promotéři na akcích popasují s tím, že je Ben vegan. K jídlu dostal třeba grilovanou mrkev v rohlíku místo párku v rohlíku. Jednou mu přinesli pizzu Hawaii. To je přece v pohodě, je to jen kuřecí. Dřív jsme proto na festivaly často vozili krabičky nebo plánovali, kde mu co koupíme, aby se najedl.
Jinak jsou to pokaždé moc prima výlety. Kapela je super, normální milí kluci, které baví, co dělají, a je to na nich vidět. Máme super i širší tým, ať už jde o zvukaře, osvětlovače, řidiče. Nikdo neprudí a nevyžaduje speciální zacházení, a to včetně Bena. Nemá žádné výjimečné nároky, vždycky je se vším v pohodě. To spíš mně nebo Janě se někdy něco nezdá. Třeba cesta ze šatny na stage. Někdy není optimální. Snažíme se, aby byl dodržen nějaký standard zázemí. Ale Ben většinou řekne, nech to být, to je v pohodě. Je velmi flexibilní.
Tak to má myslím být. Aby umělec byl v pohodě, má kolem sebe tým, který všechno řeší.
Ano. Promotéři nebo některé značky se proto někdy snažili si věci domlouvat přímo s Benem. Ale musíme hlídat, aby všichni měli stejná pravidla. Abychom měli přehled, kdo jak nakládá s Benovým jménem. Už dlouho se ale podobné věci nedějí, všichni už nás znají a respektují. I proto, že máme především dlouhodobé spolupráce.
Jak to chodí u komerčních spoluprací?
Z devadesáti procent se klienti ozvou nám, někdy oslovujeme i my je. Například když měl Ben dlouhodobě rád jednu značku veganských produktů, dali jsme jim vědět, že bychom s nimi rádi něco udělali. Pro Bena je to životní styl, za který chce kopat. Rád pomáhá veganským značkám, aby byly vidět. Snaží se nebýt příliš vyhraněný, každý si cestu musí najít sám, ale chce, aby lidi chápali, že je důležité nad tím tématem přemýšlet.
Právě kvůli veganství máme velké portfolio věcí, které dělat nemůžeme. Například propagovat kožené výrobky, na což jsme někdy naráželi. Měli jsme ale štěstí, že třeba Puma nemá problém s tím, že Ben nebude propagovat žádnou koženou botu. Dál se nás netýkají například reklamy na čokoládové tyčinky, v nichž je mléko, nebo žvýkačky, v kterých někdy bývá vepřová želatina.
Několikrát se nám ozvaly značky parfémů a kosmetické společnosti. Nejprve řešíme, jestli opravdu mají veganské složení a jsou netestované na zvířatech. A jestli k tomu mají všechny certifikáty, které to můžou doložit. Nestačí, že to říkají, ale musí to tak opravdu být. Na to jsme častokrát narazili i u brandů, které se nám zdály super.
Tomuto kritériu rozumím. Co dalšího je podstatné?
Dost si vybíráme i proto, že Ben není klasický influencer, co ukáže v patnácti vteřinách dvacet věcí, které dostal od nějaké značky. Snaží se to dělat chytřeji, což je vidět na jeho Instagramu. Nenajdete u něj klasická produktová reels, v nichž by se snažil natlačit, co všechno je strašně super. Jsou tam jen věci, které jsou součástí jeho života a opravdu tam patří. Jako třeba Sony – sluchátka, repráky, to dává úplný smysl. Nebo Direct auto, které nám poskytlo flotilu na cesty na koncerty. Kaufland nám pomáhá s občerstvením na cesty, byl i důležitým partnerem koncertu v Edenu – mohli jsme díky tomu fanouškům nabídnout i vegan občerstvení. Hned zkraje klienty prosíme, aby se podívali na Instagram, jak Ben značky komunikuje. Pošlu jim příkladové klientské reely, aby si ověřili, jestli je rozsah zapojení značky pro ně OK, nebo si představují, že bude výraznější. Pak víme, že to nepůjde. Je důležité, aby klienta nepřekvapilo, že Ben nebude říkat, že má zrovna slevový kódík.
Jak rozhodujete, do jakých médií Ben půjde?
Přeji si, aby rozhovory vždy směřovaly ke konkrétnímu projektu a bylo co říct. Žádostí chodí opravdu hodně, snažím se primárně vybírat média, u kterých cítím, že jsou důležitá. Nemusí být největší, selektuju je podle toho, jak si myslím, že je médium kvalitní, a kdo bude rozhovor nabírat, aby nešel jen po povrchu a byl něčím zajímavý. Snažíme se dělat průřez, obsáhnout print, online, rádia i televize.
V některých médiích Ben dostane prostor poměrně snadno, je pro ně zajímavý, v jiných je radost, když to dopadne, třeba jako když byl na titulce Reflexu. Nebo když šel na Colours do živého vstupu 90‘. Za to jsem ráda, dostat ho před lety do České televize nebylo snadné. V Edenu ale byly Události v kultuře a jsem ráda, že to dopadlo. Že ty věci mají nějaký přesah. Abychom nedělali dokola to samé.
Co je na spolupráci právě s Benem zajímavé pro tebe?
Základ je, aby mi seděl lidsky. Pokud to vezmu obecněji, když k nám přicházejí umělci a chtějí s námi něco dělat, je pro nás hlavní si říct, že to, co představují a jak se prezentují, je pro nás v pohodě.
A to je hlavní i u Bena, že je super lidský. Vidím, jak se chová ke svým blízkým, jak mu na nich záleží. Na jeho velkých koncertech jako Eden nebo O2 arena je vždycky babička, maminka, ségra, brácha. To jsou hlavní lidi, o které se chceme v rámci jeho okolí postarat. I oni cítí, že máme dobrý vztah.
Je pro mě důležité, že se chová hezky k lidem ve svém okolí. Za dobu, co s Benem dělám, se nikdy nestalo, že by na mě byl byť jen náznakem hrubý, zlý nebo jen nepříjemný. A to někdy natáčení trvají deset dvanáct hodin.
Teď jsme točili jednu kampaň v zimě přes noc, celou venku. Fakt to bylo náročné, nastaly momenty, kdy by mohl být nepříjemný, a byl celou dobu v pohodě, i když bylo vidět, že je úplně vyřízený. Nikdy se ale nestalo, že by vybuchl, ani když se občas něco nepovede. I po koncertě v Edenu jsme byli jedni z prvních lidí, za kterými šel a poděkoval. Vážíme si toho, že pořád ví, že není samozřejmé, že se takové věci dějí. Že se nám například povede vyprodat Eden. Nebere to tak, že je to jen o něm. Samozřejmě z hlavní části ano, ale bez týmu by to nešlo.
Jaká byla pro tebe v Edenu nejdramatičtější chvíle?
Je třeba říct, že hlavní produkci koncertu měla na starosti Jana Rychtaříková. Řešila světla, ledky, stage, létání, jízdu na motorce a podobně. Já se starala především o klientskou sekci v rámci areálu, vizibilitu partnerů a fan zónu, kde měli klienti svoje instalace. Dáša měla na starosti výrobu merche, jeho prodej a ticketing. Já osobně jsem měla největší vítr asi z toho, aby, až se spustí turnikety a otevře se aréna, všechno běželo, jak má. Spousta věcí se může pokazit už na začátku a my nechceme, aby někdo mrzutý čekal ve frontě.
Deště jsme se ani moc nebáli. Říkali jsme si, že pokud nebude vichřice či přívalový déšť, nějak se to zvládne. A zvládlo. Samotný koncert už byl pro mě moc prima, protože jak jsem nebyla na FOH s produkcí, vlastně jsem nevěděla, co všechno se může ještě stát. Když se podařil Benův přílet na stage, kdy sjížděl z tribuny zavěšený na kladce bez jištění, tak už jsem věřila, že to bude dobré.
Ještě předtím jsem ale vyšla ven, podívat se do fan zóny, kde bylo několik tisíc lidí na kvalifikaci Red Bull Dance Your Style, kteří mířili následně do arény. V tu chvíli na mě padl silný pocit zodpovědnosti za to, aby se nikomu nic nestalo. Skutečná odpovědnost za všechny, co přišli.
Dlouho jsi pracovala i jako hudební novinářka. Na co nejraději vzpomínáš?
Vybavuji si svůj první zahraniční festival. V roce 2008 jsme jely s kámoškou Terkou poprvé s krosnou vlakem do Rakouska na Frequency. Žily jsme tehdy z brigád, řešily jsme, jak se tam vůbec dostaneme a za co budeme utrácet. Bylo to ale poprvé, co jsem se dostala do media centra, kde jsem potkávala umělce, co odcházeli z rozhovorů. Pozdravila jsem se s Eagles of Death Metal a byla úplně hotová, že si mě všimli.
Důležitý pro mě byl rozhovor s Editors, které jsem tehdy milovala. Nebo první setkání se zpěvákem Rouem z Enter Shikari na Rock for People v roce 2009. Neznala jsem tehdy tolik jejich muziku a překvapilo mě, jak je před koncertem zakřiknutý. Teď už vím, že to tak často bývá. Umělci, kteří jsou tiší a skoupí na slovo v backstagi, se na pódiu utrhnou ze řetězu, blázní a skáčou do lidí. Tehdy mě to ale zaskočilo – Rou byl hloubavý introvert, co si pětkrát rozmyslel každou větu.
Z českých interpretů jsem měla moc ráda Sunshine, a když jsem s nimi poprvé dělala rozhovor, hodně to pro mě znamenalo. Bavilo mě se na rozhovory dopředu intenzivně připravovat a představovat si, co kdo odpoví a jak budu reagovat.
Zakazujete někdy novinářům, aby se ptali na určitá témata, jak se to občas děje?
Ben si to dokáže korigovat sám. Řekne, že se nechce bavit o soukromí nebo se vracet k tématu, které už všude bylo stokrát, když už udělal hromadu jiných věcí. V tomhle ohledu mě jen napadá, že se trošku vyhýbáme bulváru, přestože má velký dosah. Ben nepotřebuje povídat, jak má drahou motorku, jaký si koupil řetízek a co má na sobě. Existují například rappeři, kteří o tomhle rádi mluví. Ukazují, že mají peníze, a je to pro ně status, který zřejmě patří k žánru. Na Benovi mám ráda, že nechce vyprávět, jak se má dobře a co všechno si může koupit. Není to jeho téma.
V čem je pro tvou současnou práci žurnalistická zkušenost důležitá?
Je fajn mít přehled o hudbě a o tom, co se obecně děje. Nebýt zavřená jen v tom, čemu se věnuji nyní. Když máš přesah, můžeš o spolupracích, ať už s partnery, nebo dalšími umělci, uvažovat v širším kontextu. Když se například řeší, s kým udělat písničku, hodí se mít povědomí o aktuálních jménech. V čem je kdo výjimečný, jak se k čemu vyjadřuje nebo kde vystupoval. A pro mě je důležité mít takový přehled nejen v rámci Čech a Slovenska.
Jaké máš pracovní sny a plány?
Ty jo… V Championship Music, přestože jsme menší firma, děláme velké věci. Díky tomu se mám pořád co nového učit. Někdy je to náročné, vše se musí řešit do detailu, občas se dostaneme na hranu toho, co se v malém týmu dá zvládnout, ale člověk má radost z výsledku. Už jsme mluvili o tom, že je pro mě důležité, že si se všemi ve firmě lidsky sednu – to platí nejen pro umělce, ale i pro kolegy. Zároveň mám velkou volnost a odpovědnost. Můžu věci řešit sama, ale když potřebuju s něčím poradit, mám za kým jít. Směřuji k tomu, že mě má práce baví a jsem v ní ráda. Nepotřebuji ji měnit. Mé cíle se týkají spíš osobního života a toho, jak v něm chci být spokojená.
V pěti klipech
Championship Music
V rámci hudebního vydavatelství Championship Music, jemuž šéfuje Lukáš Rychtařík, má Kateřina Hoffer na starosti PR a marketing nejen pro Bena Cristovaa, ale i další umělce. „S některými máme podepsanou dlouhodobou spolupráci a staráme se o jejich booking, PR, digitální distribuci a další věci, na kterých se domluvíme. Kromě Bena Cristovaa je to třeba Mat213, Skyline, Vojta Nedvěd, Jan Bendig a další.“ Některé zastupují kompletně, s jinými řeší jen určitý segment, například právě PR. S dalšími interprety se domluví jen na konkrétním projektu. „Jako například nyní s Marcellem a Fiedlerskim,“ vysvětluje Hoffer a dodává: „Kromě Bena mi nyní nejvíc času zabere práce s Matem213. To je úplně jiný a výjimečný svět. Nemá problém vyprodat v Praze klub pro sedm set lidí, dostane hezké sloty třeba na Rock for People a Colours of Ostrava. Vojta Nedvěd je zase folkový umělec a tím přináší zase něco jiného.“