Obrázek k článku Den, kdy umění předčilo fotbal. Ikona Kim Gordon byla na Glastonbury okouzlující
| Marek Reinoha | Foto: Marek Reinoha

Den, kdy umění předčilo fotbal. Ikona Kim Gordon byla na Glastonbury okouzlující

Závěrečný den na festivalu Glastonbury přinesl mnoho zážitků díky skvělým výkonům menších a středně velkých kapel. Zatímco NewDad skvěle otevřeli závěrečnou neděli, konec festivalu se nesl v duchu katarzních melodií The National.

Na obřím festivalu Glastonbury se toho dá hodně vidět, ale také hodně minout. Cesty redakční výpravy časopisu Headliner se proto na letošním ročníku rozdělily, abychom vám toho zprostředkovali co nejvíce. Z nedělního programu přinášíme střípky zážitků pohledem fotografa a redaktora Marka Reinohy, který obcházel hlavně malé scény nezávislé kapely. 

NewDad utopili dav

Poslední den Glastonbury jsem začal ve Woodsies stanu, kam jsem se vypravil na irskou skupinu NewDad. Neznal jsem ji, ale popisek v programu uvádějící, že se jedná o post-cure indiéčko, mě tam vylákal. A dobře, že se tak stalo.

Na pódium nastoupila čtveřice mladých muzikantů a začaly se z něj linout zasněné, lo-fi zvukové krajiny za bouře moderního post-punkového shoegazu inspirovaného devadesátkami. Spirálovité kytary, výrazné melodické basové linky, přízračné ponuré tóny zpěvu a texty plné emocí nás vtáhly do svého zvláštního světa a nechali nás posluchače se v něm utápět.

NewDad

Kapela zahrála převážně songy z debutového alba, ale překvapila i strhující coververzí Just Like Heaven od The Cure podanou s novou lehkostí, intenzitou a vášní. Jejich energie a upřímné nadšení pro muziku byly všudypřítomné a kapela předvedla své nezměrné muzikanství a okozlující charisma.

NewDad jsou teprve na začátku cesty, ale myslím, že je čekají velké věci. Pro mě osobně jsou jeden z největších objevů letošního Glastonbury.

Kim Gordon bavila avantgardou

Na koncert indie legendy Kim Gordon ve Woodsies stanu jsem se hodně těšil. Ve stejném čase však probíhal zápas Anglie proti Slovensku ve vyřazovací části Eura, takže všichni fotbaloví fanoušci byli rozlezlí po různých barech v celém areálu a sledovali ho. Zároveň na Other stage zrovna hrála Avril Lavigne, která tam přilákala opravdu velké množství lidí.

Bývalé hvězdě Sonic Youth, tedy konstelace nebyla úplně nakloněna a píseň Bye Bye, kterou vystoupení otevírala, zněla ani ne z poloviny zaplněným stanem. A situace se ještě zhoršila, když fotbalové utkání dospělo do prodloužení, což byla velká škoda. Tedy hlavně pro ty, co nedorazili a raději ztráceli čas sledováním toho nejzbytečnějšího sportu na světě.

Kim Gordon

Nicméně Kim Gordon nebyla jediná, koho zájem fanoušků o fotbal připravil o značný počet diváků a několik interpretů to doslova rozčílilo. V sobotu například Jason Wiliamson, zpěvák Sleaford Mods, během vystoupení prohlásil: „Je tady příliš mnoho zasraných lidí, ne na našem koncertu. Na tomhle pódiu jsme hráli před desti lety a je to pořád stejné. Glastonbury, jdi do prdele!“

Kim Gordon žádné podobné poznámky neměla a doprovázená výbornou kapelou poskytla prořídlému publiku zádumčivý set plný newyorské indie energie. Ten byl ve výsledku průřezem jejího nového alba The Collective plného napětí i uvolnění postaveného na současných rytmech.

Kim Gordon svým setem potvrdila status ikony, která nikdy nesešla z cesty a neslevila ze snahy o prolamování bariér umění, zvuku a hudby. Byl to triumf umění, který u mě jednoznačně vítězí na nad úspěchy ve fotbale. Mrzelo mě, že na ni nepřislo víc lidí... Ti radši dali přednost fotbalu a komerční pop-punkové značce jménem Avril Lavigne před opravdovou avantgardní legendou.

Kim Gordon

Emotivní konec s The National

Na záver nedělního programu jsem vypustil SZA, která headlinovala hlavní Pyramid stage, protože mě nezajímala, a zašel jsem se raději podívat do Woodsies stanu na Jamese Blakea. Nejedu na Colours, tak jsem chtěl vidět, na co se návštěvníci v Ostravě mohou tešit. Po třech utahaných a depresivních písních jsem však utekl, protože hrozilo, že když tam zůstanu déle, neosvobodí mě nic jiného než rituální sebevražda.

Přeběhl jsem tedy před Other stage, kde už byl chvíli rozjetý koncert The National. A mrzí mě, že jsem se na Blakea nevykašlal a nešel na ty samozvaný "smutný táty" hned. Protože toto byla ta pravá tečka nedělního programu, která mi chyběla. Toto byl ten katarzní zavěr festivalu.

Byl to dokonalý koncert překypující úzkostí a hloubkou emocionálního porozumění, ale i energií přenášenou do davu prostřednictvím charismatického frontmana Matta Berningera. Ten se často vypravoval na výlety před první řadu diváků, zpíval centimetry od tváří lidí, potřásal si s nimi rukama a nechal se jimi objímat. Při předposledním songu Terrible Love dokonce preskočil nášlapy a vyběhl někam až za roh ke stánku s nachos, a za ním vyběhla i čast publika z pod pódia. Prostřednictvím této fyzičnosti a lidské blízkosti se ty syrové emoce vychazejicí z hudby a slov přenášely na zbytek davu. Nezřídka jsem kolem sebe viděl objímající se páry i skupinky lidí.

Když dozněla poslední položka setu The National, kterou byl rezignovaně zamilovaný nářek About Today, skončil pro mě celý festival. A já dokráčel spokojen a s euforickým pocitem souznění a sounáležitosti do hospitality zóny na poslední pivo.