Tentokráte zpod Beskyd vylétla zajímavá, velmi energická písničkářka, která si své první hudební začátky „oddřela“ po ulicích velkých světových metropolí. I když má Kaczi na svém kontě pouze jednu řadovou desku Nahá, která vyšla v roce 2020, s plány zdaleka neskončila.
I když se zatím pohybujete víceméně ve vašem regionu, loni jste nahrávala se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu. To je na regionální umělkyni celkem husarský kousek. Jak k tomu došlo?
Byl to dlouhodobý proces. Před rokem a půl mě pozvali na odhalení pamětní desky na nároží Karla Kryla před ostravským rozhlasem, kde jsem měla zahrát jednu jeho skladbu místo Jarka Nohavici, který nakonec nemohl. Na té akci bylo téměř celé vedení z Prahy včetně generálního ředitele. No a pak nás s kapelou pozvali na otevření nové budovy rozhlasu v Olomouci, kde se nám koncert náramně vydařil. Zanedlouho po něm jsme sjednali schůzku právě v kanceláři ředitele rozhlasu Reného Zavorala, já mu odprezentovala nápad na spolupráci s vánoční skladbou a domluvili jsme se. Říkal, že píseň rád podpoří. Nahrávání pro mě byla skvělá zkušenost a zážitek zároveň. Kdy máte možnost natáčet v legendárním karlínském studiu i s dětským sborem…
To ale nebyla vaše první spolupráce s rozhlasem.
Vůbec. To, jak ostravský rozhlas podporuje regionální umělce, je úžasné. Už několikrát nás pozvali na různé akce, dokonce jsme si u nich mohli nahrát i několik skladeb a videoklipů, což je pro kohokoli, kdo nemá k ruce žádné vydavatelství, neskutečná pomoc. Před dvěma lety jsme v ostravském studiu S1 křtili i album Nahá. Moc si toho vážím.
Největší úspěch jste taky zatím sklidila se skladbou Nahá, kde jste opravdu nahá. Byla to sázka na jistotu? Věděla jste, že to přiláká diváky?
Samozřejmě že jak název, tak i třeba náhled na YouTube může působit provokativně, až lacině a je dost možné, že i kvůli tomu si mnoho lidí skladbu pustilo. Poslání té písně je ale vyjádřit autenticitu, upřímnost a bezprostřednost. Je pravda, že jsme samotné video podpořili i finančně, ač to normálně neděláme, ale myslím si, že se to vyplatilo. Myslím, že právě díky němu si alespoň pár lidí z branže všimlo, že existuje nějaká Kaczi. Navíc si myslím, že celá skladba, jak hudebně pod vedením Lukáše Chromka, tak i vizuálně, je vkusná.
Řadíte se mezi muzikanty, kteří nepatří pod žádnou agenturu ani vydavatelství. Je to záměr?
Spojit se s agenturou nebo vydavatelstvím byl můj dlouholetý sen. V minulosti jsem jich obepisovala spoustu včetně Universalu. Bohužel to v té době nevyšlo. Když si to ale vezmu zpětně, všechno je, jak má. Takhle je totiž můj vývoj a samorůst víc posilující. Člověk dostane spoustu kopanců, když zjišťuje, že muzikantský svět není tak jednoduchý, jak se na první pohled zdálo. Navíc budování fanouškovské základny jde opravdu po velmi malých krůčcích, ale o to je to příjemnější a vzácnější, když lidi na náš koncert přijdou. Muziku nedělám mainstreamově a jsem ráda nezávislá. Ta spousta zatáček je na tom to vzrušující. Člověk mnohokrát narazí nebo vejde do slepé uličky. Vždycky se dá ale oklepat a pokračovat dál.
Ač se v branži pohybujete už dlouho, s debutem jste čekala. Bylo potřeba hudebně dozrát?
Rozhodně ano. V začátcích jsem si vůbec nevěřila. Sice jsem cítila, že moje skladby mohou být dobré, ale současně jsem dostávala celkem negativní feedback od táty, na jehož názoru mi velmi záleželo. Kdo prý bude chtít poslouchat holku s kytarou a harmonikou. Také jsem sama nevěděla, jakým směrem se pořádně vydat. Když jsem skončila školu, chtěla jsem zkusit všechno na světě od moderátorky po herečku. Hodně mi v tom pomohla cesta do Santiaga de Compostela v rámci svatojakubské poutě. Tam jsem se našla a uvědomila si, že jediné, co chci v životě dělat, je hudba. Výsledkem bylo EP Polonahá. O rok později jsem se seznámila se svým producentem a zároveň kontrabasistou Lukášem Hradilem, což bylo zásadní. Společně jsme začali pracovat na Nahé a už se pouštíme do natáčení dalšího alba.
Už jste otce svou hudbou přesvědčila?
Věřím, že už jo. Rodina mě podporuje a myslím, že i kdyby se jim co dělám, nelíbilo, stejně by chodili na koncerty a fandili mi. Táta se mě vždy snažil tlačit do mainstreamu. Je pravda, že tomu bylo leckdy těžké odolávat, protože je muzikant se vším všudy, i když díky rodině nakonec skončil u zábavovky, hraje v kapele Sagar. Přesto měl v devadesátkách dobře našlápnuto i s vlastní tvorbou. Teď už jsem si obecně jistější a občas mu i řeknu, aby mi do toho tolik nekecal.
Vy sama jste vlastně v rodinné kapele začínala.
Ano a dala mi toho do začátku spoustu, za což jsem moc vděčná. Osahala jsem si řemeslo a naučila se interakci s publikem. Čím jsem byla starší, tím už mi ale hraní Kabátů v jednu ráno bylo trochu proti srsti, tak jsem kapele oznámila, že je čas se postavit na vlastní nohy. Byl z toho tenkrát sice trochu oheň na střeše, ale díky tomu rozhodnutí dnes mužů stát na pódiu sama za sebe a dělat vlastní muziku.
Vaše začátky jsou spojeny s angličtinou. Proč jste od ní ustoupila?
Skládala jsem v češtině i angličtině, chtěla jsem hrát a zpívat po světě, získat zkušenosti, to byl můj původní plán. Postupem času jsem začala víc koncertovat u nás, zjistila jsem, že české texty v interakci s publikem fungují mnohem lépe. I já jsem se cítila komfortněji, že jsme si vzájemně rozuměli. Tak jsem se vrátila zpátky ke kořenům.
Dozrál už čas na novou desku?
Materiálu už máme spousty, takže zkoušíme a právě na ní začínáme pracovat. Bude to moje druhé studiové album a pro ten směr hudby, kterým se chci prezentovat, bude velmi zásadní. EP Polonahá bylo více do popu, zato první velká deska Nahá už byla syrovější a pro mě přirozenější. S tou další bych chtěla ještě víc přidat na naturálnosti, abychom skladby, které na desce budou, mohli stoprocentně přenést na pódium. Koncert je, co se prožitku týče, několikanásobně intenzivnější. U většiny svých skladeb ten zvuk a pocit do nahrávky přenést nedokážu. Stále tam je na můj vkus moc úprav v postprodukci. Celkem si pohrávám s myšlenkou, že by se do nové desky skoro vůbec nezasahovalo, a když tam bude nějaká malá chyba, ať tam je. Hlavně ať je z těch skladeb cítit živost, energie a opravdovost. Musí to mít prostě šťávu.
Pocházíte z Frýdecko-Místecka. Zatím každého hudebníka, se kterým jsem z této oblasti mluvil, nějak výrazně ovlivnil David Stypka. Jste na tom stejně?
Pamatuju si naše první setkání. Bylo to v jeho rodné Dobré, kde jsem tehdy dělala reportáž z jakési akce, kde David vystupoval. Bylo to třeba v roce 2010. Neměla jsem páru, o koho jde, ale když jsme se dali do řeči a pak jsem ho slyšela zpívat, řekla jsem si, to chci dělat taky. Takže když nad tím teď přemýšlím, určitě byl pro mě impulsem, nebo alespoň jedním z nich.
O pár let později jste spolu stáli na pódiu. Vaši skladbu Růže jste mu dokonce věnovala…
Klukům se dařilo vytvářet na koncertech pohlcující energii, která vás vtáhla a nechtěla pustit. A stát s nimi na pódiu pro mě bylo strhující. Davida jsem oslovila i pro duet, ale nedopadlo to. Když vydali desku Dýchej a slyšela jsem jeho píseň Růže, která mě dostala, chtěli jsme jako poděkování za píseň poslat Davidovi stejnojmennou skladbu.
Máte už za sebou řadu koncertů na nejvýše položených místech země a letos plánujete další. Co vás k tomuto konceptu přimělo?
Koncerty na horách mají svébytnou a uvolněnou atmosféru. Hory jsou jednoduše magické. Možná proto. Navíc i diváci musejí překonat mnohdy nelehký výstup i za nepříznivých podmínek a toho si cením. Vždycky jsem si přála zpívat v přírodě a být blízko lidem, kteří to cítí podobně.
Seznamte se
Kateřina Kouláková alias Kaczi se narodila ve Frýdku-Místku do hudební rodiny. Ovládá několik nástrojů od klavíru až po akordeon. Ještě jako teenager působila v rodinné kapela Sagar, se kterou hráli i výchovné koncerty pro základní a střední školy s tématy, jakými jsou AIDS a drogy. Debutovala v roce 2021 albem Nahá, jež se dostalo do přednominací cen Anděl. Letos na něj chce navázat druhou deskou. Ještě předtím od 17. března vyjede na horské turné v Krkonoších, Jizerských horách a následně v Beskydech a Jeseníkách.