„Úplně jsem vyhořel. On si mě pozval Láďa Štaidl a povídá: „Hele, já nemám moc čas, tak tady máš magneťák a nahraj mi tam nějaký svoje věci.“ Tak jsem mu tam asi za čtyřicet minut natočil nějaký ty mý voloviny. A pak mi zavolal a povídá: „Hele, není to špatný, ale takhle jsme to dělali, když jsme byli mladý, jenže takhle se dneska hit nedělá. To musíš mít jasnou hlavu, teda hlavu refrénu, a napiš na to text. Bude to pro Gotta. Když to bude dobrý, tak tě vezmeme jako týmovýho textaře.“ A jednu takovou hlavu mi dal. Bože, jak to bylo? Už si vzpomínám, „Stará píseň“, to byla ta hlava. A mě napadlo akorát „Stará píseň, ta je jako plíseň“. A dál už nic… Samozřejmě dalo by se pokračovat… jak to vidí třeba nějakej mykolog… Jak je úžasná a originální a krásná a užitečná (třeba penicilin) a výjimečná a chytrá atd… Ale to by nebyl text pro Gotta. No prostě pro tento účel ze mě nevypadlo nic, a že jsem se snažil, pač v tom byly prachy!“
Ale to už jste v té době měl za sebou docela slušnou textařskou praxi, ne?
Já jsem původně dělal všechno jen pro kamarády. Víc jsem začal skládat až tehdy, jak jsem zjistil, že třeba je nějakej mejdan, všichni se sežerou a chtěj pak po mně, abych hrál a zpíval. Když ještě chodila Jana Břežková s režisérem Macháčkem, kterej v tý době zrovna zkoušel nějakou hru o klukovi, co píše písničky, tak mě na jednom mejdanu slyšela a Macháčkovi o mně řekla. Pořád k tý hře hledal nějakýho autora písniček a oni mu přinášeli texty od profesionálních textařů, jenže to nebylo vono. Tak si mě na její radu pozval, jestli bych mu něco nezazpíval. Poslechl si to a povídá: „Tohle je vono, tohle beru.“ Zřejmě proto, že postava kluka v tý hře byla bezprostřední, prostě to nebyl textař stejně jako já, jenom psal, co ho napadlo. Režisér Macháček moje písničky pak do představení opravdu dal, a dokonce je použil i jako základ scénický hudby.
Takže vy patříte do kategorie divadelního písničkářství? Cítíte se být víc hercem nebo písničkářem?
To je těžký. Od dětství mě herectví vůbec nezajímalo. Mě vlastně nezajímalo nic. Co kecám, mě v dětství zajímala stavba krystalek, takových jednoduchých rozhlasových přijímačů. Původně jsem chtěl být kosmonaut a vynálezce. A potom jednou jsem byl na dovolené… Kolik mi tak mohlo být? Dvanáct nebo třináct? Byla tam parta kluků a jeden hrál na kytaru a zpíval. Anglicky! A to bylo něco! To mě trklo.
Takže jste víc muzikant?
Já vám můžu říct, co mě baví, ale nemůžu vám říct, čím jsem se stal. Ale muzika, to byl dar, který jsem dostal, který mě provází celým životem. Divadlo mě nebavilo a ani nebaví. Ani to DAMU mě nezajímalo. Šel jsem tam jen kvůli tomu, abych se vyhnul dvěma letům na vojně.
Pamatujete si na svou první písničku?
Nepamatuju. Víte, že to vůbec nevím?
Povídky, básničky… to jste v útlém mládí nikdy nepsal?
No jo, to jsem psal. Psal jsem básničky holkám, když jsem je chtěl uplatit, ale vždycky, vždycky to mělo nadsázku. Napsal jsem to vždycky tak, že ta holka nikdy nevěděla, jestli si z ní nedělám legraci. Vždycky to bylo na hraně. Vyznat někomu lásku, to bylo pro mě nepřijatelný. To si říkám: Kurva, vždyť to přece musí vidět, co mám o tom ještě povídat.
Dobře, první písničku si nepamatujete. A co tedy ta zatím poslední?
Já už jsem dlouho nic kloudnýho nenapsal. Možná takovejch dvacet let nebo tak. Furt jsem psal a psal a najednou jsem přestal psát. A když jsem chtěl něco napsat, tak jsem zjistil, že v tom, co jsem napsal předtím, už to je obsažené, že to je jen taková alternativa, a to dokonce horší alternativa.
Takže máte pocit, že už jste všechno řekl?
Možná. Ale je tam i další limit. Když chcete něco psát, tak musíte bejt bezohlednej. Nejde brát ohled na nikoho, na sebe, na rodinu, na přátele. Na nikoho! To není tak, že by člověk musel bejt na všechny zlej, ale nesmíte přemýšlet jako: Tohle já nemůžu napsat, vono by mu to, by jí to nebylo milý. A v tom okamžiku by přišel ten moment, kdy by se ze mě stal herec, něco bych hrál. Jo, zapomněl jsem, jednu věc jsem zkusil napsat o covidu a myslím, že jsem to v tý písni vystihl: Já jsem sám, když si povídám, když si povídám s někým.
Měl jste jako textař nějaké vzory?
Ale určitě jo. Měl jsem jich spoustu a zároveň žádný. Podívejte se, tak například Ebeni, ne že by to byl můj hudební a textovej vzor, ale hudební postupy, který ten Marek používá, jsou originální, a jakmile začnou hrát, okamžitě poznáte, že to jsou oni, a to platí i pro texty. Je to zkrátka dobrý a to se mi na tom líbí. A přesně tak to platí i pro mnoho ostatních. Tím jsem myslel to, že jsem měl spoustu vzorů a žádný zároveň.
Co Voskovec a Werich nebo Suchý? To jsou taky takoví autoři, kteří měli odjakživa blízko k divadlu.
To všechno znám a mám to rád. Ale taky mě nikdy nenapadlo psát jako oni.
Co by měl obsahovat text, abyste ho považoval za dobrý?
Víte, v tom textu nesejde, aby měl nějakou logiku. Myslím si, že je na něm důležitý to, co je „napsanýho“ pod ním, ať už je to zkušenost, nebo pocit. To jsou věci, přikrytý slovama. Slova jsou napsaný kvůli tomu, že člověk nechce něco sdělit na plný pecky, a proto tomu dá nějaký kabát. A taky se musí opírat o odpovídající muziku. Takže text volá po jednotě, a když ji s hudbou má, tak je dobrej.
Máte raději písničky s epickým dějem nebo lyriku, za kterou třeba může být ukrytý příběh?
Já to neřeším. Nemám žádný styl. Buď ta písnička funguje, nebo ne. Zrovna tak neřeším češtinu a hodně ji používám nesprávným způsobem. Já vím, že přízvuk má bejt na první slabice, ale já ho mám dost často jinde. Když to funguje, tak to nevadí.
Jakým způsobem vlastně skládáte? Máte nějaký poznámkový blok nebo si nápady ukládáte do nějakého elektronického zařízení?
Já to mám přesně jako Mozart. Najednou to vidím. A pak už jde jen o to, abych to rychle zapsal. Je to okamžitý vnuknutí. Tak si třeba jen tak brnkám, a protože jak se neorientuju, co je správný, a co ne, tak někam blbě sáhnu, vyjde mi nová melodie a už s ní najednou slyším i ten text. Taky se mi stalo, že jsem seděl na záchodě a měl takový vnuknutí, tak jsem zapálil sirku a tím oharkem jsem si to napsal na hajzlpapír, aby mi to z hlavy neuteklo.
Myslíte, že je to nějaká inspirace shůry?
Já to spíš beru jako určitou dispozici. Stejně jako to, že jsem třeba hubenej. To taky není shůry, ale mám to po dědovi. S divadlem je to zrovna tak.
Vás jako autora slavné skladby Máte na to? (neboli Řekněte prdel) je asi marné se ptát, jestli máte něco proti anglismům nebo vulgaritám…
Mě to normálně nezajímá. Ledaže bych to karikoval. A to je přesně ta Prdel. Já jsem jednou šel kolem dceřinýho pokoje – a vzhledem k tomu, že jsem odkojenej bigbítem a slyším přes dveře nějakej rock a v něm samý fuck, fuck, fucking fuck, tak jsem na ni zabouchal a ptám se, cože to hraje. A ona mi povídá: Tati, to jsou přece Limp Bizkit! A mě to strašně sebralo, tak jsem s ní koukal na záznam živáku z Woodstocku ’99, kde frontman řval do lidí „Say fuck, Limp Bizkit!“, a to máte, jako když počítáte do pěti. A zrovna v tý době jsem zkoušel v Ypsilonce Dvořákovu Rusalku, režíroval to Jan Schmid, a já jsem dělal postavu Hajnýho a děsně mě to zkoušení vytáčelo. A tak jsem chtěl režiséra taky naprdnout a řekl jsem mu, že by Hajnej mohl mít místo kuše basovou kytaru. Ale nepodařilo se mi ho naštvat, naopak řekl, že je to dobrej nápad a že to tak uděláme. A vzhledem k tomu, že jsem si mohl složit i nějakou vlastní píseň, aby to nebylo jen na tom Dvořákovi, tak jsem si řekl: Počkej, já ti dám zabrat! A vzpomněl jsem si na ty Bizkity a řekl jsem mu, co kdyby ten text začínal „Řekněte prdel!“, to je taky jako když počítáte do pěti. A Honza jásal, že je to skvělý a že to v tom představení zůstane a takhle vznikla píseň „Máte na to?“.
Takže to je něco mezi překladem a parodií. Máte rád parodie?
Když jsou dobrý, dobře udělaný… Že to má koule a humor. Když jsem hrál s různýma bigbítama, tak jsme jich taky pár měli.
Trochu už jsme mluvili o tvůrčím postupu. Máte v tom nějaký systém? Začínáte refrénem nebo prvním veršem?
To vůbec, to je pokaždý jiný! Tady v Ypsilonce jsem dělal dlouhá léta Písničky na deset slov. Lidi z publika mi dali deset slov a já na to napsal písničku. Takže jsem začínal skládat od těch deseti hodně rozdílných slov, který jsem do textu měl umístit. Měl jsem na to téměř dvě hodiny, ale často jsem byl hotovej už za deset minut, někdy i dřív. Dělal jsem to spoustu let a velká většina se toho nezachovala. Proč taky, byly to písničky jen na jedno použití. Ale třeba Japonec vznikl tímhle způsobem a shodou okolností to přežil. A zachovalo se ještě několik takových písní, které jsou připojený jako bonus k nějakýmu cédéčku.
Takže většina těch desetislovných písní vznikala na poetistickém principu hravosti?
To mi třeba jednou diváci nadiktovali deset slov a hned to první bylo „fenka“. Každej by řekl, že je to samice od psa, ale já jsem naopak napsal: „Chytil jsem fenka, pevně ho nedržel, ječel jak Zdenka, co spolkla petržel…“ Jo, bylo to hravý.
Měl jste nějaké inspirující prostředí, kde ty písničky vznikaly?
Kdekoli. To byla různá místa, kde jsem písničky psal. Třeba těch Deset slov, to jsem si doběhl pro pivo, sedl si do šatny, psal a pil pivo. A když jsem byl hotovej, tak už jsem seděl tady, v baru.
Hm, a napadlo vás třeba taky něco v přírodě?
Ale jo. To jsem tam byl jednou s jednou… No, napadla mě tam Louka: „Že mě pohladila / včera se mi zdálo / kopretina bílá / to není málo / když jsem ležel u ní / v té nejjemnější trávě / díval se, jak se sluní / tak stalo se to právě.“
Co nějaká ideální doba na psaní písničky. Máte nějakou?
No, ráno určitě ne. Ale jinak může přijít nápad kdykoli. Zvlášť když jsem byl na vojně a byla na marodce k dispozici kytara.
Když písničku dopíšete, máte pocit uspokojení?
Většinou ano. Někdy si říkám, jo, to je vono, ale počkej, ještě to vosolím. A někdy zase sám sebe rozesměju.
Takže když pak tu písničku slyšíte třeba z desky, neříkáte si, že jste to měl udělat jinak?
Někdy ano. Ale jen výjimečně. Jakmile by do toho chtěl člověk hrabat, tak to ztratí otisk okamžiku, otisk tý doby. Já vím, že se věci mění a vyvíjejí, ale tak, jak je to napsaný, tak to musí zůstat. Prostě je to dokument toho okamžiku.
Jiří Schmitzer a hudba
Jiří Schmitzer je velké jméno českého filmu a divadla, muž spojený s nejlepšími léty ústeckého Činoherního klubu a Divadla Ypsilon. Řada jeho filmových rolí je natolik slavná, že si velká část veřejnosti ani neuvědomuje, že Schmitzer také píše a skládá svérázné písničky. Čtyřiasedmdesátiletý písničkář, připomínající svým současným vzhledem vojenského vysloužilce z pohádek, je ale nenahrává příliš často. Od roku 1997 mu vyšla jen čtyři alba, přičemž to poslední už je jen živák z roku 2008. Podle svých slov už dvacet let nic kloudného nenapsal.