Všechno zlé bývá občas k něčemu dobré. Koncert Aldous Harding se kvůli pandemii o rok odložil a tak zájemci měli o tucet měsíců víc proniknout do její tvorby. Možná i díky tomu mohl promotér několik dní před konáním koncertu oznámit, že je vyprodáno.
Aldous Harding je specifický úkaz. Tvůrčí muzikantka, která si vyhraje nejen ve studiu, ale také na koncertech. Zosobňuje na nich určitou postavu, s níž je spjatý specifický styl chůze, výraz tváře, koulení očima. V Praze na to sice také došlo, ale v míře menší než obvyklé.
Ještě než na scénu vstoupila hlavní hvězda, dostal prostor představit se pražskému publiku člen její doprovodné kapely a životní partner H. Hawkline, vlastním jménem Huw Evans. Bez mučení přiznám, že jeho tvorba není tím, co by mne přimělo zajít na jeho koncert, ale v Praze jsem od něj dostal lekci. Namazal si mne společně s více než z poloviny zaplněným prostorem Paláce Akropolis na chleba hned úvodním expozé. Vysvětlil původ svého velšského jména, vedle něj stojící magnetofon označil za svou kapelu, oznámil, že zahraje půl hodiny, pak vyprodá desky, co s sebou přivezl a může jít do důchodu.
Bezprostřední lehkou vtipností získal na svou stranu fanoušky bez toho, aniž by vůbec zahrál jedinou notu. Když zapnul svou „kapelu“, vzal do ruky kytaru a začal hrát Milk for Flowers, jeden ze singlů ze své poslední desky, nepůsobil na pódiu vůbec osamoceně. Díky svému procítěnému zpěvu oproti studiové podobě skladbu ještě povýšil, za což mu aplaudovala už téměř zaplněná Akropole. Kdyby zůstal u téže formule, bylo by to fajn. H. Hawkline ale přišel s weird popem stylizovaným do hravosti a znějícím jak jeho nejhorší podoba ze 70. let. Při těchto skladbách kvalitativní laťka výrazně padala, i když se po každé takové položce Huw dočkal upřímného potlesku publika.
Nejzajímavější byl, když zpíval niterně nebo se do skladby naopak pěvecky výrazně opřel. Nejsilnější zážitek z jeho produkce přinesla předposlední Empty Room, křehká věc, kterou přednesl pouze s kytarou, bez dalších doprovodných nástrojů. Právě při této skladbě vynikla jeho schopnost pracovat se skladbou a její atmosférou. Škoda, že ji trochu kazila ta část publika, která měla potřebu něco švitořivě sdělovat svým blízkým. Slyšeli je bohužel i ostatní. Aby toho minimalismu nebylo dost, při závěrečné skladbě Huw odložil i svou kytaru a jen s mikrofonem nabídl výpravu do popového světa rámovanou táhlým zpěvem. Škoda, že neskončil o skladbu dříve po půl hodině, kterou avizoval. Zážitek by zanechal silnější a lepší.
Jestliže ze svého vystoupení Huw Evans odcházel v černém tričku, chino kalhotách pískové barvy a naboso, jako člen doprovodné kapely Aldous Harding, většinově hrající na basu, se vrátil obutý. Bosky následujících necelých 80 minut odehrál bubeník Gwion Llewelyn. I když, bubeník. Nikdo ze čtveřice muzikantů doprovázejících Aldous Harding (ostatně ani ona sama) nehrál během koncertu jenom na jediný nástroj. Muzikalita, kreativita, vzájemné napojení a radost se stalo tím, co pražské vystoupení novozélandské zpěvačky definovalo.
Že půjde v první řadě o muziku, nikoliv o spektákl, dokreslily minuty před začátkem vystoupení. Veškerou přípravu všech nástrojů, setlistů nebo nápojů obstaral jediný člověk. Hlavní hvězda si měla vystačit s půllitrem neperlivé vody (jež po celou dobu vystoupení zůstala netknuta) a plechovkou Coca-coly (která se dostala ke slovu už po druhé písničce).
Na scénu kapela nastoupila přesně podle naplánovaného hamonogramu následovaná hlavní hvězdou večera. Ta disponovala přední částí pódia, čtveřice zbylých muzikantů se podělila o druhou půlku, vizuálně oddělenou vyvýšeným patrem. Aldous Harding, celá v černém, si pozorně prohlédla publikum a spustila hudební hostinu. Je zbytečné vyjmenovávat jednotlivé skladby, jejichž pořadí v průběhu tohoto turné kapela téměř nemění. Zájímavější bylo sledovat, jak je to, co člověk vidí v přímém přenosu, odlišné od toho, co má nasledované z předchozích koncertů. V Praze sice hrála Aldous Harding, nabízela prvky, které si s její rolí spojujeme, ale ve výrazně větší míře než obvykle byla na pódiu přítomna Hannah Sian Topp, zpěvaččino civilní alter ego. Nezvykle často se usmívala a až trochu nejistě přijímala vřelý ohlas z publika, které jí po celou dobu vystoupení bylo zcela oddáno.
K vyvolání magického, spirituálního zážitku jí stačila čtveřice dalších hudebníků a několik světel. Obešla se bez projekcí, komunikace s publikem nebo jakékoli podbízivosti. Stačilo, když se ozvalo několik prvních tónů z publiku dobře známé poslední desky Warm Chris (Tick Tock, Fever, Lawn) nebo z předchozího alba Designer (Fixture Picture, The Barrel) a hned se ozval potlesk. Zvlášť u Fixtue Picture zpěvačka vypada až překvapeně. Ale samozřejmě měla radost, to na ní bylo vidět. Tolik úsměvů, které jen tak kradmo rozdala, by jeden nečekal. Ani nespočítal.
Zpívala s kytarou i bez ní, ve stoje i v sedě, u kláves. Muzikanti za ní si různě měnili a přibírali nástroje, takže bubeník Gwion Llewelyn opakovaně v průběhu koncertu zadul do trubky. Po celou dobu ale pětice fungovala jako dobře promazané soukolí.
Samotná hudba Aldous Harding není nijak složitá. Stojí na atmosféře, na jednotlivých plochách, které dohromady utvářejí úchvatné dílo, které člověka bere u srdce. Ale jak ukázal koncert v žižkovské Akropoli, nejde o nic zatěžkaného. Když se zpěvačka v průběhu skladby The Barrel v textu spletla, sama se tomu pousmála a celá kapela s ní. Podobně tomu bylo, když v téže skladbě kytarista Harry Stevenson dvakrát pořádně hrábl do strun - Gwion a Huw se usmívali, jako by šlo highlight večera.
Tím možná byly dvojhlasy a vícehlasy, na kterých se podíleli všichni členové kapely, včetně Mali Llywelyn, která sice s Aldous Harding koncertuje jako klávesistka, ale na Royal College of Music v Londýně vystudovala hru na harfu a klavír. Různé varianty nejrůznějších vokálních spojení nabízely barevnou paletu možností, které vždy výsledné podobě písničky pomohly. Nejlépe však bezesporu zněl dvojhlas životních partnerů. Jejich niterné, jemné a duši zasahující souzvuky evokovaly krásu spojení hlasů Simona s Garfunkelem s tím, že Huw zpíval vyšší z partů.
Před poslední skladbou základního setu viditelně spokojená Aldous Harding publiku, ve kterém převažovali domácí návštěvníci nad pestrou směsicí zahraničních fanoušků, poděkovala: „Díky, že jste přišli a nechali mě to dělat mou cestou“.
Po 70 minutách byl konec, ale bylo jasné, že bez přídavku pražská návštěva Aldous Harding skončit nemůže. Bouřlivé vytleskávání pětici vrátilo zpět na pódium a přídavek korunoval přirozenost celého vystoupení. Hannah se opět nevyvarovala chyby, což u zbylých členů kapely vyvovalo pousmání.
Další přídavek už nenásledoval. Bohužel. Fantastické pražské publikum, které bylo s kapelou napojeno na jedné vlně, takže při vrcholně citlivých skladbách by skutečně bylo možné slyšet spadnout onen pověstný špendlík, by si ho určitě zasloužilo. Nezbývá tak jen doufat, že se Aldous Harding do Česka co nejdříve vrátí. Praha ji zažila v naprosto špičkové formě, s fantastickou kapelou za zády. Jestli nešlo o koncert roku 2023, tak bude určitě patřit mezi jeden z nich.
Aldous Harding
4. duben 2023
Palác Akropolis, Praha
Support: H. Hawkline
Hodnocení: 97 %
